NP č.461 > FejetonSimonina éraJan Stern

Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny.

Jenže tohle už je všechno pryč. Teď jedu v heřmánku. Teda, v tej Simoně, co uvádí ten pořad o bylinkách. Jestli to neznáte, tak jste out, protože už to sledujou všichni. Ženy kvůli hydrataci pleti a my chlapi kvůli té milfce, co to uvádí. A všichni se oddáváme snění. O měkkosti a čistotě.

Kouzelné bylinky, to je dneska můj Penthouse. Sednu si do křesla, otevřu si ice-tea (pře) slazený glykosidy a ukájím se pozorováním, kterak sluníčková Simona kvedlá rebarborovou limonádu s jahodami a meduňkou, co váže tuky. A představuji si, co bysme jich spolu navázali – a že mám kde brát!

Pak si rozbalím bagetu z Tesca, v níž je pouhých 12 éček, a s láskou do ní hryžu, pozoruje, jak mateřsky něžná čtyřicítka hází na pánev kosmatici z černého bezu, kterou smaží na přepuštěném másle ghí. Nevím, jak chutná černý bez, natož ghí, ale chřadnu touhou to poznat. Až mi výrobní salám padá z bagety na tričko. Ano, toužím. Po domácím šampónu z mladé břízy, meduňky, levandule, ořešáku a kopřivy. Všech šest mých vlasů by se pak rozvlnilo a Simi by mě měla kde hladit před usnutím. A konečně bych mohl vyhodit leštěnku.

Královna jemných vrásek z věčného úsměvu mě vždycky dostane nějakým tajuplným slůvkem. Třeba čatní. Nevím, co to je, ale při pojídání glutamanových křupek tak nějak cítím, že v tom je cosi spásného. Nebo karob! Kdepak, slova jsou magie, mumlám si spokojeně, když cumlám snickersku s kousky rafinovaně rozemletých žaludků.

Ano, spása je to pravé slovo. K té cítím, že se blížím, když cucám párek od Babiše a na obrazovce Zralá něha s labradorem u nohou hněte pesto ze šalvěje lékařské. Ta by do mě dokázala dostat i prvosenkové víno. Jakkoli z názvu tuším, že by podlomilo nohy i Nicku Carterovi, byť by mu oděv neumožňoval pohodlný posez. Se Simonou by mně nic nescházelo. Nadýmání bychom porazili saturejkou, uvadající mozek bychom nakopli jinanem dvoulaločným (v mém případě bych klidně nasadil i šestilaločníka) no a mast z arniky horské by mi dala do kupy svaly, kdyby se mi z něčeho namohly, i když marně přemýšlím z čeho. Ačkoli já myslím, že Simonka už by na přírodní zahradě něco našla, co by zajistilo, že by bylo z čeho! Tak trochu tipuji rakytník. Poněvadž vstavač polní – to by bylo trochu laciné, že. Navíc je to z Cimrmana. Vždycky, když nořím tukový rohlík do ďábelské pomazánky z Polska a Simča zašvitoří, že si spolu uděláme cuketovou omáčku, co mi zpevní nehty, oko mi zvlhne, neboť vidím svou budoucnost. Sladěnou s přírodou a dědictvím předků, se sluncem nad hlavou, domácím mýdlem a melasou (neb cukr jedí jen paďouři).

Jako smažák na plotně voní hezky, ale až mi zavoní pod nosem marmeláda z chilli papriček, zázvoru a česneku, to bude jiný kafe. Teda kafe asi ne. Tak nějak tuším, že mi Simi smrťáka z vietnamský rebusty zatrhne a nasadí výluh z majoránky, fenyklu, kmínu, bobkového listu a tymiánu. Ale i kdybych z toho vrhnul, vrhnul bych do laskavé náruče cvičitelky jógy, co mi žáhu zchladí úročníkem, a o to jde.

Nevím, jestli je Simonina éra poslední stadium. Jako třeba Avril natočí zas dobrou písničku ( já vím, nenatočí). Ale i kdyby poslední být měla, nelituji. Nemůže být nic krásnějšího, než ucpat si cévy tatarkou a v poslední jasné chvilce sledovat, jak Bio-máma čuchá ke směsi svatojánského býlí.

Dejte mi na hrob snítku mydlice lékařské!


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Stěrače? Stírají / Jan Stern > NP č.455 > Fejeton Občas se mě lidé ptají, proč nepíšu o politice, proč naši politickou elitu šetřím a uchraňuji před svými satirickými šlehy, k nimž jsem jako humorista takřka zavázán. Cožpak o to. Já bych šlehal. Já bych možná i vyloženě řezal. Potíž je, že politiku takřka nesleduji. Teda nesleduji – to je vám taková zvláštní věc, já televizní zprávy sleduji, ale vypínám při nich zvuk. číst dále Friťák, domov můj / Jan Stern > NP č.505 > Fejeton Václav Cílek tvrdí, že duši národa pochopíte, když se podíváte, v jaké krajině žije. Dost lidí mu to baští, ačkoli jde o normální lobbing. Jako geolog pochopitelně lobbuje za šutry, aby se o ně někdo aspoň trochu zajímal. číst dále
celý archiv