NP č.455 > Kultura | Výtvarné uměníZeptej se dědyJiří Ptáček

Kdybychom na výstavě Tektonika paměti hledali stručnou odpověď na tázání po přístupu mladých českých a slovenských umělců a umělkyň k osobním vzpomínkám, odpověď by mohla znít: zajdou pro ně k příbuzným.

Pochopitelně tím bagatelizujeme. Tektonika paměti je v podstatě ambiciózní výstavní projekt kurátorek Anny Vartecké a Lucie Machové, který má sondovat téma osobní paměti více než jedním zkušebním vrtem. Na „rodinný klíč“ ovšem narazíme přinejmenším u poloviny ze dvaceti vystavujících, pročež je nejvýraznějším sdělením této jinak pozoruhodně neuspořádané a kvalitativně nevyvážené výstavy. Jako by nás měla přesvědčit zejména o tom, že platí tvrzení kurátorek z úvodu jejich textu, tedy že u mladé generace hrají roli „rodinné historie, osobní vzpomínky, jejich příběhy a proměny, které se předávají z jednoho člena rodiny na druhého“. A jako by bylo vedlejší, jestli se vystavující k tématu vyjadřují působivě a neotřele.

 

KDYŽ NEUDRŽÍTE TÉMA

Na Tektoniku paměti se můžete těšit, dokud na ni nepřijdete. Mezi účastníky je řada méně známých jmen, a tak si slibujete, že budou rovnými partnery těm zavedenějším, například Dominiku Langovi, Pavle Scerankové, Adéle Babanové, Kateřině Držkové nebo autorovi architektonického řešení Janu Pfeifferovi. Naneštěstí se přesvědčíte, že tomu tak sice je, jenže úplně v opačném gardu, než byste chtěli. Vše zlé začne už v druhém sále, kam Magdalena Kuchtová umístila svou křestní košilku s vypáraným křestním jménem. Podle autorčiných slov tak „polemizuje s často používaným pojmem svobodná vůle v katolické církvi“. Otázkou je, v jakém smyslu tato práce souvisí s pamětí. Autorka sice ví, že byla pokřtěna, o osobní vzpomínce ale nemá smysl mluvit. Kuchtové košilka je tak jedním z příkladů, kdy kurátorky výběrem vnášejí do tématu spíše zmatek.

 

BANÁLNÍ A OBECNÉ

Jiným problémem je zařazení některých uměleckých děl. Například soubory od Romany Horákové nebo Miroslava Haška se tématu sice drží, oba ale pouze kloužou po povrchu rodinných vztahů. Hašek podnikl výpravu na Slovensko, kde navázal desítky let přerušený kontakt s příbuznými. Do uměleckého výstupu ovšem již nedokázal vtělit, co mu to osobně dalo a co to má dát nám. Horáková pro změnu neví, jestli chce sršet vtipem, nebo hlouběji nahlédnout přesahy paměti svých předků. Najde pohlednice po sudetských Němcích, prý to v ní vzbudí otázky, ale když jí děda řekne, aby raději zavařovala, vloží dokumenty do sklenic a téma tím uzavře. Úroveň klauzurní práce vykazují rovněž fotografie a video Josefa Rabary, v němž tančí na sídlišti v dívčí košilce, protože se v dětství cítil „jiný“. V rovině současného umění je ovšem jeho bujarý coming out obligátním klišé. Osobní se tak na Tektonice paměti projevuje až příliš často jako nepřenosné, banální či obecné.

 

NEZVLÁDNUTÝ REPARÁT

Dům umění je pro dvacet vystavujících malý. A protože se kurátorky nechtěly vzdát žádného z podprůměrných děl, nenabídly dostatečný prostor nikomu. Langovy dvě solitérní sochy tak například nevypoví nic o jeho vrstevnatém uměleckém dialogu s otcem, modernistickým sochařem. Tektonika paměti měla premiéru v ústecké Galerii Emila Filly a repríza v Domě umění byla šancí na reparát. Nekonal se, a tak jde o další nevydařenou akci, jejichž počet zde za poslední roky neutěšeně narůstá. Pro galerii a město Brno jako jejího zřizovatele to je varování.

 

Tektonika paměti. Dům umění města Brna, Malinovského náměstí 2, Brno (www.dum-umeni.cz). Výstava potrvá do 17. května.


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv