NP č.451 > Téma číslaHorwitz dává Lubinovi za vyučenouMaxim Biller

Povídka německém spisovatele s českými kořeny Maxima Billera.

Horwitz nenáviděl sníh. Taky nenáviděl slunce, déšť, sousedy, hořký čaj a staré chlapy, přesně takové, jako byl on sám. Venku byla lezavá, studená zima, která pronikala zdmi domu do jeho povadlého těla, a když se podíval z okna, viděl, jak kolem nažloutlých jehlanů světla, které vrhají pouliční svítilny, visí hustý závoj těžkých sněhových vloček, které padaly už hodiny a pokrývaly celé město – stromy, domy, auta, chodce. Horwitz se otřásl odporem, prsty projel kocourovi Lubinovi černou srst a stáhl rolety.

V pokoji byla najednou úplná tma. Horwitz zaklel. Je pořádný idiot, měl nejdřív rozsvítit. Uvažoval, jestli by neměl znovu vytáhnout rolety, jít k vypínači a pak je zase stáhnout. Ne, to je moc práce. Ale na druhou stranu by to mělo tu výhodu, že by se v té tmě o nic nepřerazil. Zaváhal. Jsem pěkný srab, pomyslel si a měl na sebe vztek. Tak jdeme, ty starý sráči, zavelel si, do toho!

Pomalu se otočil. Pravou rukou šermoval ve vzduchu jako slepec holí, levou ohmatával nábytek. Křeslo, krok, druhé křeslo, dva kroky, stolek, půlkrok stranou, komoda. Nad ní ve výši ramen vypínač. Horwitz váhavě vztáhl ruku a hmatal po vypínači. V tu chvíli se mu něco měkkého otřelo o nohy, Horwitz se strašlivě lekl, škubl sebou, ruka mu jako by sama od sebe vyletěla vzhůru, narazila na vypínač a pak strhla ze zdi obraz. Třesklo sklo, zářivka několikrát zablikala a pokoj se zalil světlem. Horwitz za sebou uslyšel zděšené kočičí zamňoukání a na komodě uviděl rozbitý rám. V tu chvíli Lubin přistál Horwitzovi rameni a přitiskl mu hlavu k tváři. „Ty zvíře!“ řekl stařec. Setřásl kocoura a začal sbírat střepy. Obrázek položil opatrně stranou. Byla to stará fotografie Lowa Ganse. Snímek z padesátých let, kdy Horwitz s Gansem byli ještě v táboře pro lidi bez domova ve Föhrenwaldu a vydírali odtud staré nacisty, kteří se zas vyšvihli do vysokých funkcí, tak si opatřili značný startovní kapitál pro pozdější obchodní podnikání. Ale zatímco se Lowe Gans stal velkoobchodníkem s kožešinami v Curychu, kam se v roce 1958 přestěhoval a domohl se peněz a slávy, Horwitz dnes žil ve Frankfurtu téměř bez prostředků. V létě 1962 vyhořel hotel, který dal postavit v Netanyi, a pojišťovna odmítla zaplatit, protože mohla prokázat, že požár byl založen úmyslně. Podezření padlo na Horwitze. Finančně ho to úplně zruinovalo. Ačkoliv byl nevinný, mohl být rád, že se nedostal do vězení za pojišťovací podvod. Bylo to absurdní – ale před vězením ho zachránil německý pas.

A to byl Horwitzův konec. Žil z peněz, které dostal jako odškodnění, a k dalšímu podnikání už neměl sílu. Zpustl. Živořil v severní části města ve starém činžáku, v malém zanedbaném bytě, v němž byla pořád zima. Každý den postával hodiny a hodiny u okna a zíral ven. Někdy poslouchal rádio, televizi neměl. Potraviny kupoval u starého nacisty, který měl obchod dole v domě. Do obchodu směl Horwitz jako jediný zákazník chodit zadními dveřmi z domovní chodby. Když dostal chuť na něco teplého, objednal si telefonicky v nedaleké pizzerii těstoviny nebo pizzu. Za poslední tři roky vyšel na ulici jen dvakrát. Jednou musel kvůli zánětu ledvin k doktorovi, podruhé když z okna viděl, že nějaká mladá žena ztratila peněženku.

Horwitz smetl střepy z komody na lopatku a nesl ji opatrně do kuchyně jako vrchovatý talíř horké polévky. Střepy skončily s hlasitým třeskotem v nádobě na odpadky. Horwitz pohlédl na hodiny. Sedm pryč. Je čas se navečeřet. V lednici bylo kromě vajíček a kousku sýra jen trochu mléka. Nalil mléko do misky a postavil ji vedle sporáku. „Lubine,“ pronesl nevrle, „tak půjdeš konečně sem, ty potvoro!“

Dál už se o kocoura nestaral, šel k telefonu a vytočil číslo. „Tady Horwitz... Jo, Horwitz... Jednou čtyřku a míchaný salát... Horwitz, proboha... Ale ano... Bruno? Kdo je to? ... Může být... Čekám.“ Zavěsil, posadil se v pokoji do křesla a pustil potichu rádio. Swingovou hudbu několikrát přerušila zpráva o dopravní situaci: U Bruchsalu byla po řetězové nehodě uzavřena dálnice, směrem na Kassel se řítí nějaký řidič v protisměru. Moderátor, jeden z těch, co mají úžasně teplý a hluboký hlas, udělal vtip na Poláky a přeřekl se přitom.

Lubin se zkyslého mléka ani nedotkl. Vplížil se do pokoje a lehl si na druhé křeslo, kde měl své místečko. Horwitz zvíře podezíravě pozoroval. Lubin náhle vztyčil hlavu, zle se na Horwitze podíval a zaprskal na něj. Horwitz se lekl a zavřel oči. Doprčic! Jednoho krásného dne, až bude ta bestie zrovna spát, jí pánví rozbije lebku. Chtěl zase oči otevřít, ale byl na to moc unavený. Doufejme, že ten Bruno přijde brzy... Z rádia zazněla melodie, kterou znal z dřívějška. Téměř neslyšně zanotoval několik taktů. Ale pak se v něm ozvaly vzpomínky a okamžitě zmlkl. Tohle hráli po válce hrozně často – tehdy s Lowem Gansem táhli v Mnichově z jednoho amerického baru do druhého, nesmyslně bohatí a šťastní...

Když se u dveří ozval zvonek, Horwitz spal. Vytřeštil oči, utřel si slinu z koutku úst a vstal. Motala se mu hlava a trochu vrávoral. Zvonek se ozval znovu. Horwitz zaklel a rukou se pevně chytil police s knihami. Potom se dopotácel ke dveřím a otevřel. Nikde nikdo. Zvonek zadrnčel znovu. Dole teda bylo zamčeno. No ovšem. Vzal klíč z věšáčku, natáhl si hnědou pletenou vestu a vyšel na chodbu. Dveře nechal jen přivřené a Lubin nepozorovaně vyklouzl na schodiště a proběhl kolem něj dolů.

Mladík s odporným rozpláclým nosem a červenou kašpárkovskou čepicí pokrytou vločkami sněhu klepal na skleněnou výplň dveří a smál se. Tak tohle je Bruno, pomyslel si Horwitz. Strčil klíč do zámku, otočil a pomalu otevřel dveře. Pohledem minul Bruna a zadíval se na ulici. Vozovka byla úplně zasněžená, skrz bílý uježděný koberec neprosvítal nikde ani kousek tmavého asfaltu. Auta jela krokem. Na chodnících bylo sněhu po kolena. Těch pár lidí, kteří byli venku, se pokoušelo přehnaně prudkými pohyby prodírat závějemi sněhu. Zvedali a spouštěli přitom nohy jako čápi. Ve vzduchu stále ještě vířily vločky, ale teď už byly drobné, ne tak velké a těžké jako předtím. „Čtyřka a míchaný salát,“ řekl Bruno a zase se rozesmál.

Horwitz na něj udiveně pohlédl. Jak to, že má ten člověk tak dobrou náladu? Vyhráli jsme snad válku? „Máte zpoždění,“ řekl. „Kolik to dělá?“

„Třináct devadesát.“

A zase se zasmál.

Horwitz mu podal dvacetimarku. „Čtrnáct.“

„Díky.“ Bruno odpočítal drobné nazpět a podával Horwitzovi sáček s jídlem. Horwitz pootevřel nohou dveře o kousek víc, natáhl se pro sáček a v tu chvíli viděl, jak Lubin vyběhl na ulici, zabořil se do sněhu, vydrápal se z něj, udělal dva tři dlouhé skoky a pak zůstal dřepět pod stromem.

„Zatracený kocour,“ zavrčel Horwitz. Odstrčil Bruna stranou a vyběhl na ulici – jako by mu bylo dvacet, ne pětašedesát – v zimě, při minus deseti, jen v domácích pantoflích a pletené vestě. „Pojď sem, Lubine,“ řval Horwitz, když se prodíral sněhem, „okamžitě pojď sem!“ Když byl Horwitz už jen krok od Lubina, vymrštil se kocour bleskově na strom a odtamtud upíral oči na muže pod sebou a vztekle prskal. „Čím jsem si to zasloužil? Za co mě kdo trestá?“ naříkal Horwitz. „Lubine! Pojď dolů!“ Hlas mu náhle přeskočil, a když se podíval na své nohy a uvědomil si, že stojí prakticky bosý ve sněhu, zmlkl docela. Pantofle i ponožky měl úplně promočené a najednou věděl naprosto jistě, že ho zápal plic nemine. Upřeně se podíval na kocoura, za zády uslyšel Brunův varovný výkřik – a už šplhal na strom…

Horwitz se držel oběma rukama zledovatělé větve, na níž seděl kocour, a pokoušel se vytáhnout tělo nahoru.

„Ne!“ volal Bruno. „Nedělejte to! Zavoláme hasiče!“

Ale Horwitz už měl jednu nohu nahoře a vzápětí i druhou. Levačkou hmatal, kde by se mohl zachytit, pak pevně sevřel ruku. Nepatrná špičatá větvička ho bodla do dlaně a Horwitz vykřikl. „Co se stalo?“ volal Bruno, už stál pod stromem. Horwitz ho neslyšel. V uších mu bušilo a hučelo, tepna na krku hrozila samým napětím prasknout. Musí nahoru, aby sundal toho zatraceného kocoura. Tak do toho, sráči! Nohama pevně sevřel větev a pokusil se zhoupnutím vyšvihnout nahoru. Ale v rukou postupně ztrácel sílu. Lubin dřepěl na větvi vedle jeho krvácející ruky, zíral na něj a zíval. Horwitz zaslechl praskot. Kmen stromu se maličko zachvěl, z horních větví se uvolnil sníh a padal na něj. Vločky mu ulpívaly ve vlasech, na očích, na rtech. Opět něco zapraskalo. Kocour se vymrštil, skočil a přistál Brunovi na hlavě. Horwitz se chtěl ještě v poslední vteřině vyšvihnout nahoru, ale vtom se větev s praskotem zlomila. Hodilo ho to na kmen a pak zůstal bez hnutí ležet ve sněhu na zemi. Z nosu mu tekla tmavě rudá krev.

Sanitka, kterou zavolal Bruno, dorazila až za patnáct minut, protože zase začalo hustě sněžit. Odvezla Horwitze na kliniku, kde ho přijali se zlomeninou kyčle, zápalem plic, omrzlinami prvního stupně na nohou a sedřenou kůží na rukou. V nemocnici zažíval Horwitz těžké časy, protože jen s velkým sebezapřením snášel cizí prostředí, bodré sestřičky věřící na Panenku Marii se mu hnusily, velkým světlovlasým doktorům nedůvěřoval a především se bál všech těch starých mužů na oddělení, kteří byli stejně odporní a ustrašení jako on, protože věděl, na jaké straně tenkrát stáli. A pochopitelně nenáviděl sebe, protože byl nemocný, i když úplně uzdravit se už taky nechtěl, a když ho na vlastní žádost po šesti týdnech předčasně propustili, měl pořád ještě bolesti a potíže... Bruno, který se mezitím staral o Lubina a chodil každou neděli do nemocnice na návštěvu, přijel pro Horwitze červeným autem na rozvážení pizzy a odvezl ho domů. Jakmile Horwitz zavřel za Brunem dveře, chytil kocoura za zadní tlapy a tak dlouho mu bušil hlavou o zeď, dokud kocour nezdechl.

 

Povídku ze sbírky Až budu bohatý a mrtvý přeložila Jana Zoubková. Na jaře 2015 vyjde v nakladatelství Labyrint česky nová kniha Maxima Billera Židovský blues.


autor / Maxim Biller VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv