NP č.451 > Kultura | FilmBirdman se vracíDominika Prejdová

Snímek Birdman, žhavý kandidát na Oscara hned v šesti kategoriích, je působivým comebackem nejen Michaela Keatona v hlavní roli, ale také režiséra, Alexandra Iñarritua.

Po výjimečném debutu Amorres Peros, jenž s pozoruhodnou silou a energií vykreslil sociální průřez současným Mexikem na výrazně zbudovaných postavách se silnou motivací, šel Inarritu cestou čím dál více schematických a překombinovaných filmů. Kroužily kolem přepjatých emocí, jež ve filmech reálně přítomny nebyly, až doplynuly k bombastickému kýči ve snímku Biutiful.

 

Spasen divadlem

Režisér se teď vrací s tématem, jež patří k dějinám filmu odedávna – popisuje zákulisí showbusinessu, iluzi slávy a její cenu a dekonstruuje mýtus tvůrčího procesu. Tak jako Mankiewicz ve filmu Vše o Evě nebo John Cassavetes v Opening Night i Iñarritu se přitom opírá o hlavní postavu stárnoucího herce a jeho reflexi sebe i herectví obecně. V příběhu o bývalé hvězdě hollywoodských blockbusterů Rigganu Thomsonovi, který se snaží o svůj umělecký comeback na prknech Broadwaye, využil reálný kontext kariéry Michaela Keatona. Také jemu se po roli v Batmanovi kariéra na delší dobu odmlčela, což se mění právě v tomto roce, kdy se vrací hned v několika filmech. Dialogy tak často odrážejí autentický náboj, jenž prohlubuje film o další vrstvu. Ve svém pohledu na téma jde jinak film spíše známými kolejemi. V posledních dnech před premiérou se všechno hroutí, Riggan má krizi, je zmítán pochybnostmi, cítí se ohrožen a zároveň inspirován mnohem mladším kolegou, ke všemu divadelně zkušeným – skvěle ho hraje Edward Norton a jejich společné scény, často i fyzického boje, patří k tomu nejlepšímu ve filmu.

V zákulisí se to hemží exaltovanými typy, včetně režisérovy božské dcery na odvykací kúře. Snaha o punc současnosti je přitom vnášena spíše prvoplánově – dcera říká otci, že bez facebookové stránky neexistuje a podobně. Rovněž spojení a napětí mezi divadlem a filmem není představené nijak novátorsky (jak správně podotkl jeden americký kritik, stěží tu lze rozeznat rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím, herci, i když velmi dobří, hrají stejnou manýrou na scéně i potom sebe ve „skutečnosti“, v zákulisí). Jen je jasné, že divadlo se tu zastarale považuje za „to“ skutečné a spásonosné umění oproti filmu. Proti nabitému a třeskutému počátku a středu se snímek také posléze stává méně ostrým ve své satiře a zaznívá fanfárovými, trochu patetickými hollywoodskými tóny spolu s tím, jak se začínají plnit Rigganova očekávání. Stává se tak přesně tím, proti čemu se zpočátku vymezuje.

 

Nikoho nešetřit

Nic to ale nemění na tom, že se jedná o jeden z nejzábavnějších filmů poslední doby. Autoři si berou na paškál všechny – herce, producenty, kritiky i novináře. Každý bojuje za své ego se svou vlastní dávkou omezenosti. Iñarritu oživuje skvěle napsanou satiru na umělecký průmysl efektní, riskantní, ale účinnou formou. Film celý působí, jakoby se jednalo o jeden nepřetržitý dlouhý záběr, který se odehrává v reálném čase. Kamera plynule a v neustálém pohybu přejíždí ze scény do zákulisí a newyorských ulic a zase zpět. Díky této technice mají herci svůj přesně načasovaný výstup, což je blízké principu divadla, ale také kondenzuje časoprostor a zdůrazňuje pohyb, neustálou proměnlivost postav, jejich nálad a emocí. Neustálý ruch spojený s fyzičností, kdy tělo a jeho výraz jsou neustále používaným prostředkem – herci se perou, vztekají, obnažují (i ve smyslu doslovném) – je svébytným komentářem k povaze herectví, ale i metaforou úzkého propojení duše a těla, kdy střídavě jedno motivuje druhé.

 

Birdman, r.: Alejandro González Iñárritu, USA/Francie, 2014, 119 min.


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Krásný film o konci světa / Dominika Prejdová > NP č.376 > Kultura | Film Hned po své mezinárodní premiéře v soutěži festivalu v Cannes je poslední snímek kultovního Larse von Triera v českých kinech. Po kontroverzním Antikristovi, jehož přijetí se často zbytečně zastavilo na obrazech násilí a sexu, přichází Trier se svojí vizí konce světa, se svojí Melancholií.   číst dále Podivně asexuální psychoanalýza / Dominika Prejdová > NP č.386 > Kultura | Film Kanadský režisér David Cronenberg se ve svém posledním filmu Nebezpečná metoda pustil do psychoanalýzy.   číst dále Polanského Venuše / Dominika Prejdová > NP č.428 > Kultura | Film Pozdní díla velkých režisérů. Zřídkakdy někdo ukončí kariéru tak rezolutně, jako maďarský režisér Béla Tarr, který před dvěma lety ohlásil, že Turínský kůň je jeho posledním filmem. číst dále Různé odstíny melancholie / Dominika Prejdová > NP č.328 > Kultura | Film Klasik světové kinematografie Clint Eastwood se po nedávno uvedené výměně vrací znovu v plné formě s komediálním dramatem Gran Torino. Nejenže film režíroval, ale hraje v něm tentokrát i hlavní roli. A může si ho připsat ke svým nejpozoruhodnějším snímkům. číst dále Proč vyhrál Život Adele? / Dominika Prejdová > NP č.418 > Kultura | Film V Cannes skončil 66. ročník nejslavnějšího filmového festivalu. Porota vedená Stevenem Spielbergem udělila Zlatou palmu výjimečně režisérovi i dvěma hlavním herečkám francouzského snímku Život Adele. číst dále Kanibal a transformátor / Dominika Prejdová > NP č.444 > Kultura | Film V dokumentu 20 000 dní na Zemi o Nicku Caveovi není dokumentárního skoro nic. Byla by ale škoda ho minout. Jeho autoři přicházejí s konceptem, jakého v žánru hudebního dokumentu ještě nebylo. číst dále Nakažlivá energie mládí / Dominika Prejdová > NP č.362 > Kultura | Film Zázračné dítě současné kinematografie Xavier Dolan přichází s novým filmem Imaginární lásky.   číst dále Český Polski film / Dominika Prejdová > NP č.400 > Kultura | Film Právě skončil 47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Přehlídka pyšnící se prestižní kategorií A se staví po bok festivalů v Cannes, Berlíně a Benátkách. Zůstává ale otázkou, jestli toto zařazení není spíše zlatou pastí.   číst dále
celý archiv