Po výjimečném debutu Amorres Peros, jenž s pozoruhodnou silou a energií vykreslil sociální průřez současným Mexikem na výrazně zbudovaných postavách se silnou motivací, šel Inarritu cestou čím dál více schematických a překombinovaných filmů. Kroužily kolem přepjatých emocí, jež ve filmech reálně přítomny nebyly, až doplynuly k bombastickému kýči ve snímku Biutiful.
Spasen divadlem
Režisér se teď vrací s tématem, jež patří k dějinám filmu odedávna – popisuje zákulisí showbusinessu, iluzi slávy a její cenu a dekonstruuje mýtus tvůrčího procesu. Tak jako Mankiewicz ve filmu Vše o Evě nebo John Cassavetes v Opening Night i Iñarritu se přitom opírá o hlavní postavu stárnoucího herce a jeho reflexi sebe i herectví obecně. V příběhu o bývalé hvězdě hollywoodských blockbusterů Rigganu Thomsonovi, který se snaží o svůj umělecký comeback na prknech Broadwaye, využil reálný kontext kariéry Michaela Keatona. Také jemu se po roli v Batmanovi kariéra na delší dobu odmlčela, což se mění právě v tomto roce, kdy se vrací hned v několika filmech. Dialogy tak často odrážejí autentický náboj, jenž prohlubuje film o další vrstvu. Ve svém pohledu na téma jde jinak film spíše známými kolejemi. V posledních dnech před premiérou se všechno hroutí, Riggan má krizi, je zmítán pochybnostmi, cítí se ohrožen a zároveň inspirován mnohem mladším kolegou, ke všemu divadelně zkušeným – skvěle ho hraje Edward Norton a jejich společné scény, často i fyzického boje, patří k tomu nejlepšímu ve filmu.
V zákulisí se to hemží exaltovanými typy, včetně režisérovy božské dcery na odvykací kúře. Snaha o punc současnosti je přitom vnášena spíše prvoplánově – dcera říká otci, že bez facebookové stránky neexistuje a podobně. Rovněž spojení a napětí mezi divadlem a filmem není představené nijak novátorsky (jak správně podotkl jeden americký kritik, stěží tu lze rozeznat rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím, herci, i když velmi dobří, hrají stejnou manýrou na scéně i potom sebe ve „skutečnosti“, v zákulisí). Jen je jasné, že divadlo se tu zastarale považuje za „to“ skutečné a spásonosné umění oproti filmu. Proti nabitému a třeskutému počátku a středu se snímek také posléze stává méně ostrým ve své satiře a zaznívá fanfárovými, trochu patetickými hollywoodskými tóny spolu s tím, jak se začínají plnit Rigganova očekávání. Stává se tak přesně tím, proti čemu se zpočátku vymezuje.
Nikoho nešetřit
Nic to ale nemění na tom, že se jedná o jeden z nejzábavnějších filmů poslední doby. Autoři si berou na paškál všechny – herce, producenty, kritiky i novináře. Každý bojuje za své ego se svou vlastní dávkou omezenosti. Iñarritu oživuje skvěle napsanou satiru na umělecký průmysl efektní, riskantní, ale účinnou formou. Film celý působí, jakoby se jednalo o jeden nepřetržitý dlouhý záběr, který se odehrává v reálném čase. Kamera plynule a v neustálém pohybu přejíždí ze scény do zákulisí a newyorských ulic a zase zpět. Díky této technice mají herci svůj přesně načasovaný výstup, což je blízké principu divadla, ale také kondenzuje časoprostor a zdůrazňuje pohyb, neustálou proměnlivost postav, jejich nálad a emocí. Neustálý ruch spojený s fyzičností, kdy tělo a jeho výraz jsou neustále používaným prostředkem – herci se perou, vztekají, obnažují (i ve smyslu doslovném) – je svébytným komentářem k povaze herectví, ale i metaforou úzkého propojení duše a těla, kdy střídavě jedno motivuje druhé.
Birdman, r.: Alejandro González Iñárritu, USA/Francie, 2014, 119 min.
