NP č.445 > Kultura | LiteraturaPoločas rozpaduMichaela Horynová

Jak bude po konci světa a před začátkem toho nového.

Po sérii úspěšných románů a detektivních próz amerického spisovatele Paula Austera přináší nakladatelství Prostor také jeho starší knihu V krajině posledních věcí (poprvé vydanou roku 1987). Auster se tímto titulem v žánru tzv. antiutopie řadí k poměrně silné tradici literatury s postapokalyptickou tématikou, zastoupenou například Huxleyho Koncem civilizace nebo Cestou Cormaca McCarthyho. Austerův „konec světa“ přitom nemá žádnou určitou, autorem blíže specifikovanou příčinu. Spíše vcelku očekávatelným způsobem došlo k vyčerpání a následnému rozpadu společenského systému. Román má podobu dopisu, který píše mladá žena své přítelkyni z dětství. Zachycuje v něm několik posledních let, kdy přežívala ve městě odkázaném k postupné destrukci společenského řádu.

Stejně jako se autor příliš nestará o popis příčin, které k úpadku vedly, zdržuje se i v popisu jeho následků. Forma zpovědi umožňuje vykreslit místo utopických vizí rozpad viděný z poněkud všední, osobní perspektivy. „Položím jednu nohu před druhou a pak tu druhou před první a potom jen doufám, že se mi to celé podaří zopakovat.“

Jak vypadá život poté, co se zhroutil ekonomický systém, přestaly fungovat školy, nemocnice, si dovede představit každý. Z lidí se stávají lovci potravy a vymýšlejí jen nejrůznější způsoby, jak přežít zase o den déle. Auster chce ale v první řadě vystihnout proces proměny, kdy staré struktury přestávají fungovat a nové ještě nebyly nastoleny; kdy je aparát udržující společenský řád najednou použit jako nástroj jeho zkázy; kdy slovo pro předmět denní potřeby postupně mizí z paměti lidí, jen pár let po tom, kdy samotná věc přestala existovat. Nová situace přináší nová „zaměstnání“. Hlavní hrdinka vytváří ze starých, na ulici nalezených věcí věci nové. „... ne všechny části každé věci se rozpadají, alespoň ne stejně rychle. Smysl téhle práce spočívá v tom, že se člověk zaměří právě na ty nedotčené ostrůvky, představí si, jak se propojí s dalšími ostrůvky, a vytvoří tak z hmoty nová souostroví.“ Autor nás nechává pozorovat, jak se překotným změnám z vnějšku se samozřejmostí, a přitom jaksi těžkopádně přizpůsobuje i psychika a návyky lidí.

SPODNÍ PROUDY

Austerovi příběh z konce světa neslouží jako kulisa k rozvíjení dramatických scén, spíše studuje a nechává nás mezi řádky číst zprávu o přeživších a stále se uplatňujících principech, které odolávají všem proměnám. Člověk je vypodobněn také jako neuvěřitelně přizpůsobivý tvor, který v nových podmínkách zapomene na všechno minulé a nově utvořený řád pokládá za samozřejmý. V jednom domě například vznikne komunita udržující pořádek a dbající morálky. I zde nájemníci brzy podlehnou síle zvyku. Nově nabytý komfort považují za samozřejmost a zapomenou na zoufalé podmínky před svým příchodem do domu. Vedle toho autor rozvíjí – ve světě řízeném pouze zákonem silnějšího – překvapivou „apokalyptickou lovestory“. Jakoby nám říkal, láska je věčná, stejně tak jako lidská pohodlnost, umění rychle zapomínat a touha naplňovat svoje potřeby třeba i na úkor ostatních. Daří se mu tak vystihnout fakt, že určitá neviditelná spodní síla udržuje řád, ať jsou podmínky jakkoli složité.

V tom nejlepším smyslu slova je Auster skutečně antiutopickým autorem. Spíše než vymýšlením apokalyptických vizí nebo zvláštními dějovými zvraty udržuje dynamiku textu úderným jazykem, rozpracováním zdánlivě nedůležitých detailů a dobře načasovaným řazením scén. Ne náhodou je psaní scénářů jeho další tvůrčí oblastí. I proto je jeho snový, depresivní a zápletku postrádající příběh z konce světa tak čtivý.

V krajině posledních věcí, Paul Auster, Prostor, přel. Jan Jirák, 200 stran. 

 


autor / Michaela Horynová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv