NP č.445 > Téma číslaNamísto popravyOndřej Slačálek, Zuzana Brodilová

Začaly komunální volby – sezóna očisty měst od všeho, co vadí. Psími lejny počínaje, lidmi konče. Do kurzu se dostává sousloví „nulová tolerance“.

Některá slova jsou vzletnější než jiná. Vyslovují se s pocitem triumfu a zadostiučinění. Jenže s letem houštinami významů, patosů a frází jakoby se občas vytrácel či zastíral jejich skutečný obsah. Slabiky pleskají do prostoru, aby se jim vzápětí dostalo stejně mechanicky prázdné odpovědi. „Vyženeme pouliční živly,“ slibuje ČSSD v pražských Nuslích. ODS na Praze 9 kontruje jazykem postapokalyptického sci-fi: „Osoby bez domova mimo obytné zóny“. Jste tolerantní? „Ale jistě!“ Nebo spíš: „Jistě, ale...“? A co takhle nulově tolerantní?

TOLERANCE ZNAMENÁ PŘEVAHU

Pod toleranci lze dnes schovat ledacos – nadaci, vzdělávací program, muzeum v srdci Manhattanu... Spojené národy dokonce ustanovili Mezinárodní den tolerance (připadá na 16. listopadu). Oproti tomu Petr Uhl ve svých pamětech vzpomíná, jak jej oslovilo, když se křesťané v Chartě 77 ozývali proti tomu, aby byli „tolerováni“. Nechtěli být strpěni jako něco ne příliš příjemného (což je původní význam tohoto slova), chtěli respekt a rovnost. Evangelíci možná ještě měli v kolektivní paměti, co pro ně znamenal „toleranční patent“ Josefa II. – zákon, který je legalizoval, ale zároveň jim umožňoval stavět kostely pouze bez věží a na okrajích obcí. Legalizace v tomto případě znamenala zároveň diskriminaci.

Pro podobné příklady přitom nemusíme nahlížet hluboko do historie. Triumfem tolerance současné české společnosti, kterým se tak ráda chlubí, má být registrované partnerství gayů a leseb. To je ve skutečnosti diskriminací, neplnohodnotným manželstvím, se kterým se má část společnosti spokojit (a ještě být vděčná). A pomineme-li samotné registrované partnerství, proč jsou gayové a lesby s registrací vyloučeni třeba z možnosti požádat o umělé oplodnění? Je tahle tolerantní diskriminace faktem hodným obdivu a oslav?

Tolerance bývá zdrojem dobrého pocitu ze sebe sama, je vnímaná jako důkaz velkorysosti a vlastní zralosti. Její deklarace je ovšem zároveň vyjádřením síly: pohleďte, jsem tak silný, že si mohu dovolit tolerovat něco, co mi je proti srsti. Ten, kdo je „tolerován“, už není pokládán za nebezpečného, spíše za nepříjemného. Ujištění o toleranci zároveň říká: Jsi navždy menšinou. Neškodnou menšinou. Pokud se tedy s pokorou spokojíš s tím, co máš. Podmínkou tolerance je tak převaha, vědomí vlastní síly. Může být odvolána, pokud se pocit síly vytratí. Tak se mluví o „soumraku multikulturalismu“. „Velkorysosti západních společností vůči lidem jiné kultury a jiné barvy kůže už bylo dost,“ vykřikuje společnost, která kdysi z třetích zemí lákala levnou pracovní sílu s cílem přenechat jí podřadnou práci za podřadné peníze. Násilné protesty její druhé generace žijící bez budoucnosti a s pocitem podřadnosti nahnaly strach, a tak se vysvětlení odlišnou kulturou hodí.

ZÁVRAŤ ZE SVOBODY

Heslo „nulová tolerance“ poprvé zvedl z prachu zapomnění americké komunální politiky starosta Slaného Ivo Rubík v roce 2003. Znamenalo pro něj zejména nekompromisní vystěhovávání romských rodin s dluhem na nájemném. Dnes už celkem běžný obraz vystěhovávaných zoufalých tehdy ještě vyvolával kontroverze. Jenže záhy se přidali další a osobní dramata těch, na které nulová tolerance dopadá, zevšedněla. Primátorka Chomutova Ivana Řápková dodala prapodivnému heslu rozměr divadelního představení, když jeho jménem začala na příjemce sociálních dávek posílat exekutory, kteří na jejich dveře bouchali pod přímým dohledem televizních kamer. Hranice toho, kam až lze zajít, pak ještě o něco dál posunul Litvínov, když své sociální pracovnice, spolu s již nepostradatelnými policisty a redaktory s kamerou, poslal na večerní „kontrolu problémových rodin“ s malými dětmi. Jakoby štafetu oběti kolektivního sadismu, který se kdysi ukájel prostřednictvím veřejných poprav, převzali chudí, vděčný terč ponižování a pranýřování.

Popularita sloganu „nulová tolerance“ je možná ironickým dovětkem, poznámkou pod čarou k polistopadovému používání slova „svoboda“. Jako by byl odpovědí na to, kolik svobody jsme ochotni dopřát nesympatickým druhým. Nula.

OPSAT KRUH

Slogan „nulové tolerance“ coby zkratka pro rázné řešení bez kompromisů oběhl celou řadu témat a postupně na sebe nabalil řadu opatření a „nástrojů“ – ranní kontroly v bytech potencionálně „problémových“ rodin, zákazy sezení na veřejných prostranstvích, instalace bezpečnostních kamer, ale také různá preventivní opatření. V radničních materiálech některých měst se tak dozvídáme, že se pod hlavičkou nulové tolerance pořádají besedy ve školách či tábory pro děti ze sociálně vyloučených lokalit. Slogan už tak nenese jen svůj původní význam, už není pouze represivním přístupem k drobným přestupkům vydávaným za „řešení“ sociálních problémů. Společná zůstala jen úzkost a potřeba tvrdého vyhranění.

Nulová tolerance má být odpovědí na noční hluk, na korupci či na problémy s drogami. A jako by pohyb sloganu opsal kruh, nedávno se v pražských ulicích objevil billboard „Stop nulové toleranci hazardu – chceme řešení, ne populismus“. Tvář vyfocená vedle hesla je sice ze zcela obskurní politické strany, ale přesto povědomá. Jiří Janeček, autor „akčního plánu“ na boj proti bezdomovcům, kteří měli být v jeho pojetí umísťováni ve sběrném táboře za městem (hlídaném bezpečnostní agenturou ABL Víta Bárty) tu dnes stojí v dresu hazardní lobby a bojuje proti „nulové toleranci hazardu“. Popularita „nulové tolerance“ svědčí o jednom – o úzkosti a strachu – z jinakosti, z ne-čistoty, ze ztráty kontroly... Víme, že nedokážeme kontrolovat podmínky svých životů, proto svoláváme hromy, blesky a kontroly na ty, na které je svolávat dokážeme.


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv