NP č.445 > Kultura | LiteraturaBýt kokovoriánemAndrea Novotná

Podle některých jde o ráznou odpověď na „vegetariánské třeštění" a „dnešní posedlost dietou". Podle jiných ta kniha flirtuje s fašismem. Podle mě je Impérium Christiana Krachta především silným příběhem s problematickým zpracováním.

Přelom 19. a 20. století stále láká spisovatele. Je dostatečně vzdálený naší době, aby v něm šlo některé sny zachytit těsně předtím, než se staly nočními můrami, a zároveň dostatečně blízký na to, abychom noční můry rozpoznali ještě před tím, než se jimi stanou. Do početné řady autorů, kterým tato doba uhranula, se svou poslední knihou Impérium zařadil i švýcarský německy píšící autor Christian Kracht. Jak už to tak dnes bývá, nezpracovává historickou fresku, ale osobní příběh.

POHŘEBIŠTĚ SNŮ V JIŽNÍCH MOŘÍCH


Objektem zájmu se spisovateli stala reálná postava právě tak pozoruhodná jako bizarní: blonďatý norimberský lékárník August Engelhardt, který se z teoretického stoupence vegetariánství a nudismu stal odvážným experimentátorem. Zakoupil totiž roku 1902 v německých koloniích v Tichém oceánu malý ostrov Kabakon a zde se rozhodl (vedle dohlížení na v podstatě otrockou práci domorodců na tamních kokosových plantážích) zasvětit svůj život pouze své nahotě, kráse tropického slunce a především pojídání kokosového ořechu. Právě kokosový ořech se stal vyznavači slunečního svitu postupně nejen jedinou stravou, ale také vzývaným zdrojem nápravy mnoha neduhů těla a duše. Kokovoriánství, jak se nový způsob stravy nazývá, mělo vysvobodit lidstvo.
Na rozdíl od mnohých jiných podivínů a dobrodruhů, jimiž se mnohá tehdejší koloniální území jen hemžila, byl Engelhardt rovněž apoštolem – a jeho epištoly o tropickém ráji otiskovaly některé německé časopisy. „Přijď příteli, pro Berlín jsi až příliš dobrý... Otrava Evropou, tak se jmenuje naše choroba... Co jsou města? Kamenné hrobky, hřbitovy štěstí a života, co jsou proti mému palmami zdobenému, oceánem omývanému, sluncem prozářenému ostrovu? Kabakon je ráj, který těžko kdy opustím. Jak nenávidím šaty!“ psal historický Engelhardt v epištolách svým stoupencům. Když někteří skutečně přijeli, bylo většinou nadšení brzy vystřídáno zklamáním, tropickými nemocemi – a v několika případech také záhadnými úmrtími, která vrhla na kokosového apoštola poněkud temné světlo. Nejhorší reklamou jeho vizi se navíc brzy stalo Engelhardtovo vlastní tělo: na ostrově vyhubl na kost a postihla jej podle všeho lepra. Zadlužil se, ztratil důvěru místních koloniálních institucí a sám propadl šílenství. Když roku 1919 našli jeho tělo, nebylo ani jasné, jak dlouho už je po smrti.

To už byl ovšem mrtev nejen výstřední snílek s nahým tělem a vlasy do půli zad, ale i výstřední sen o německé koloniální říši. Němci, kteří přišli k dělení neevropského světa jako poslední, se domnívali, že když může existovat New York, může existovat také třeba Nové Pomořansko. Syndrom pozdních příchozích z nich neudělal menší kořistníky, přišli ale k už poněkud ohlodaným kostem. Snaha dostat se ke šťavnatějším soustům patřila k příčinám první světové války – jenže tou se sen o novém, tropickém Německu nerozvinul, ale skončil. Kracht to zaznamenává, v nastalém konfliktu velmocí najednou i jediná sympatická postava jeho knihy spáchá válečný zločin – a v zápětí umírá před britskou popravčí četou.

DALŠÍ FAŠISMUS V LITERATUŘE?

Ten příběh je strhující – zvlášť když mu autor trochu pomůže a v detailech příběh náležitě přibarví – nechá mimo jiné Engelhardta přežít o pár dekád navíc oproti historické pravdě, aby jej mohli objevit vojáci americké armády a čtenář si mohl dopřát několika bizarních efektů navíc. Oproti předchozí autorově knize Budu zde na slunci a ve stínu (jež se zabývá alternativními dějinami 20. století, v nichž se Lenin nevrátil do Ruska a namísto toho založil švýcarskou socialistickou republiku, která kolonizovala Afriku a bojovala s jinými totalitními říšemi, zejména aliancí německých a britských fašistů; zatím bohužel není k dispozici v českém překladu) se tu ovšem autor drží reality ještě celkem věrně – je ostatně dost bizarní sama o sobě. „Nejdiskutovanější německy psaná kniha roku 2013,“ říká nakladatelská reklama. O povaze oné diskuse nás ovšem neinformuje; zvyk doplňovat překládané literární texty doslovy, které nás seznámí s jejich původním prostředím, se z české nakladatelské praxe až na pár výjimek už dávno vytratil, nejspíš jako zbytečná „položka navíc“. Doprovodná publicistika se nicméně postarala o informaci, že se máme tetelit radostným vzrušením ze zakázaného ovoce – ona diskuse se totiž týkala obvinění z fašismu, jímž byl autor počastován.

Ono obvinění publikoval kritik Georg Diez v časopisu Spiegel poměrně nesmlouvavě: chtěl snad Kracht romantizovat nacismus? Stvořit „Hitlera bez svastiky a holocaustu“? Vymyslet „árijskou Arkádii“? „Romantiku zbavenou zlého konce a špatného dědictví“?

Popravdě řečeno, po přečtení knihy se těmto obviněním dá těžko rozumět jinak než jako přehnané úzkosti. Hitler v knize vystupuje zhruba na úrovni hlášky „Hitler byl také vegetarián“ jako podtržení autorova despektu vůči svému hrdinovi a také jako způsob nepříliš sofistikovaného odstrašení: pohleďte, kde také může skončit přemýšlení o alternativách, v individuálním šílenství kokosového apoštola nebo v kolektivním šílenství nacismu... V Krachtově románu Hitler opravdu není romanticky přitažlivý – ale i kdyby byl, nepřiblížilo by nás to náhodou právě tomu, díky čemu byl úspěšný a nebezpečný? Současný převládající přístup, který dělá z Hitlera nelidské monstrum (a plní mu tak vlastně posmrtně jeho sen stát se nadčlověkem, nehledě na to, že se stal podivně přitažlivou negativní ikonou) nás zbavuje hlavního poučení z Hitlera: nešlo o monstrum, ale o člověka, který realizoval lidské možnosti. Jeho zlo bylo lidským zlem, zlem, které je – v zásadě – dostupné každému člověku. A poučit bychom se měli právě z momentů, kdy se zlo jeví jako přitažlivé, romantické, přesvědčivé – pro situaci, kdy je odporné a snadno rozeznatelné, už tolik poučení nepotřebujeme...

K takové debatě ovšem ani Krachtova kniha, ani Diezova recenze neposkytují příliš mnoho prostoru. Diskutovalo se spíše o svobodě umělecké tvorby a o tom, do jaké míry lze spojovat spisovatele s jeho postavami či líčením. Sedmnáct německy píšících spisovatelů, včetně autora bestsellerů Daniela Kehlmanna a nositelky Nobelovy ceny Elfride Jelinek vydalo prohlášení, v němž protestovali proti recenzi, která podle nich „překročila hranici mezi kritikou a denunciací“. Pokud by zvítězil Diezův přístup, znamenalo by to „konec každé literární fantazie, fikce a ironie a spolu s nimi i konec každého svobodného umění“. Asi měli pravdu. Ale popravdě řečeno, už se v Německu vedly i zajímavější debaty.

VĚK NECITLIVOSTI

Problém není ani tak v tom, že by Kracht zastával nějaké ultrapravicové myšlenky. Pokud tomu tak je, rozhodně to na stránkách knihy nepoznáte. Problém je spíš v tom, že na stránkách knihy žádné silné myšlenky nenajdete. Převládající náladou je tu spíše pohrdání. Samozřejmě, že apoštol kokosového ořechu se postupně ukáže jako autoritářský ustrašenec, který se projevuje hlavně zádumčivým cucáním vlastního palce na ruce. Samozřejmě, že společnost, která ho obklopuje, není vlastně o nic lepší. Žánrový obrázek se odehrává v atraktivních dobových i prostorových kulisách, čtenář ale nedostane zas o tolik víc než ony kulisy. Autor není fašista, spíš vystihl ideologii naší doby – necitlivost, jejímž dobrým ukazatelem je neuvěřitelná povýšenost vůči minulosti, pocit, že se jí můžeme především posmívat. Podobně jako u nás třeba Patrik Ouředník, je i Christian Kracht především povýšený nad sny doby, kterou popisuje. Vidíte, jak špatně to skončilo, sugeruje nám srovnání s Hitlerem. Hlavně se neopovažujte znovu procítit sny lidí devatenáctého věku – a otázky, které si tehdy kladli, jako by dodával. Čtěte 19. století jako katalog bizarních představ, jako groteskní předmluvu k masakrům století dvacátého – a nic víc. Empatický přístup vůči minulému nadšení (který rozhodně nemusí znamenat nekritičnost), jaký najdeme třeba v nedávném českém románu Jiřího Kamene Hugo, začíná být spíše výjimkou. Necitlivost vůči jiným, dávným lidem, posměváčkovství vůči jejich příběhům a snům – to není nový fašismus. Je to zcela jiná hrozba. U ní se nemusíme bát přílišného vzedmutí vášní, ale spíš lhostejnosti vůči cizím tragédiím, pohodlnosti ve vztahu k cizímu utrpení. Může být jen proto nevinnější? Nemůže způsobit klidně i stejné, nebo ještě horší tragédie než historický fašismus? 

Autorka je spolupracovnice redakce.

autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Střípky z dějin české emigrace / Andrea Novotná > NP č.460 > Téma čísla Z Česka v minulosti neodcházeli jen inženýři, jak nám dnes sugeruje jedna politička, když zdůvodňuje, proč není na místě cítit solidaritu s dnešními uprchlíky. Jsme národem emigrantů? A co se můžeme dozvědět z těch kapitol českých dějin, které se neodehrávaly v českých zemích? číst dále Domov je cesta / Zuzana Brodilová, Andrea Novotná > NP č.334 > Téma čísla Osvobodit se od pevného rytmu Z práce - Domů - Do práce. Najít znovu svobodu, kterou naši předkové ztratili v neolitu, když se usadili a rozdělili si půdu. A taky pořádat divoké parties. To všechno znamená freetekno pojaté jako život na cestě.   číst dále Neohlášená ztráta lidskosti / Andrea Novotná > NP č.457 > Pošli to dál Jeden nově vzniklý pravicový server, který se tím patrně chtěl zviditelnit, a proto jej nebudu jmenovat, vydal na konci dubna rozhovor s českým „zvláštním velvyslancem pro energetickou bezpečnost“, Václavem Bartuškou. Muž s minulostí revolučního vůdce a následnou zářivou kariérou se zde představil jako člověk, který ví, jak to na světě chodí a kde je třeba ukázat tvrdou ruku. číst dále Vrčení nukleárního tygra / Andrea Novotná > NP č.459 > Pošli to dál Budeme jaderným tygrem – zní z médií v souvislosti se zprávou, že vláda schválila energetickou koncepci, která počítá s výstavbou dalších bloků v Temelíně a v Dukovanech. Několik pochybovačných komentátorů začalo řešit, kde se na takovou investici vezmou peníze – jeden takový blok je totiž legrace odhadem asi za 150 miliard a v Česku, kde ceny staveb obvykle rostou podle indexu tunelu Blanka, to nejspíš nebude cena konečná. Zásadních zpochybnění jaderné energetiky ale už mnoho nezní, v inženýrském národě zlatých českých ručiček se to pokládá za okrajovou zábavu zelených kverulantů, technofobních paranoiků a jiných obvyklých podezřelých. Nejsme na Ukrajině a nový Černobyl či nová Fukušima jsou přece tak nepravděpodobné… číst dále
celý archiv