NP č.444 > Kultura | FilmKanibal a transformátorDominika Prejdová

V dokumentu 20 000 dní na Zemi o Nicku Caveovi není dokumentárního skoro nic. Byla by ale škoda ho minout. Jeho autoři přicházejí s konceptem, jakého v žánru hudebního dokumentu ještě nebylo.

Film autorů Iaina Forsytha a Jane Pollardové je hraný dokument se skutečným Nickem Cavem v hlavní roli. Cave spolupracoval na scénáři (je to tedy jeho vědomá sebeprojekce), popisuje jeden fiktivní den ve svém životě. Ráno se probouzí vedle své ženy Susie, skládá písně, jde na návštěvu k psychoanalytikovi, jede jaguárem, v němž vede imaginativní rozhovory se svými bývalými hudebními spolupracovníky, ve studiu nahrává album Push The Sky Away, den pak vrcholí večerním koncertem, jeho magnetizujícím vystoupením na pódiu.

Film nijak nezakrývá svou inscenovanost. Naopak, hraje si s ní, místy ji obnažuje, někdy se jí ironicky vysmívá, někdy ji dotahuje k exaltovanosti. Celý film provází Caveův monologický komentář ve voiceoveru, v němž Cave přibližuje svůj přístup k tvorbě, svou uměleckou filozofii. Právě ta je vedoucím motivem, jenž strukturuje film. Divák může být nejprve zklamaný, že žádný vhled do soukromého života se tu nekoná – kromě prvního letmého záběru Susie je Cave jen jednou vidět, jak jí pizzu a dívá se na film se svými dvojčaty.

PSYCHOPAT A MALÉ DÍTĚ V JEDNÉ MÍSTNOSTI


Při další reflexi je ale vlastně jedno, jestli jsou scény reálné, nebo zahrané, protože film se soustředí na to hlavní – Caveovu tvorbu, z čeho je napájena a jakým způsobem Cave transformuje vlastní zážitky. Například zmíněná scéna psychoanalýzy, v níž hraje čistě pro potřebu filmu britský psychoanalytik Darian Leader. Dokumentárnost tu přestává být otázkou, zato Caveova slova popisují něco důležitého, co právě v této formě jasně vyznívá. Cave se vrací do dětství, mluví o jeho největším strachu, strachu ze ztráty paměti. „Paměť je to, co jsme,“ říká, „vzpomínky definují náš život, na nich stavím svůj svět. Můžou být čímkoliv, drobným zdánlivě nedůležitým momentem, silným traumatem nebo prvním odkrytím uměleckého díla. Psaní písně je pro mě znovu odvyprávěním jejich příběhů.“ Cave popisuje, že při tvorbě často vychází z kontrastu dvou úplně nesourodých elementů, jež dá k sobě a čeká, co z toho bude. A že, jako všichni lidé, hledá transformativní zážitek, jenž se u něho naplňuje v momentě koncertu, kdy se na chvíli stává někým jiným, zapomíná na sebe.

VŠECHNY STRÁNKY TVORBY

Systematické ohledávání Caveovy tvorby nabývá různých tónů, je sebestředné, směšné, romantické, smutné, kontemplativní a místy iritující, jako když Cave navštěvuje svůj archiv, kde uchovává předměty související s jeho kariérou. Archiváři tu stojí a s náboženským zanícením poslouchají Caveovy vzpomínky na minulost. Jako skalní Cavevova fanynka jsem

byla nejdřív trochu znechucená tímto sebezalíbením, vědomým pěstováním vlastního mýtu. Ale je to zase první dojem, první vrstva, již film svojí metodou rozvádí. Protože jak dál ukazuje v Caveově přeměně na scéně, v jeho sebestylizaci, v jeho popisování sebe sama jako kanibala nasávajícího z ostatních, v jeho sebemytologizaci – v tom všem se znovu zrcadlí a opakuje moment transformace, překračování hranic. Je to všechno jedním uměleckým principem. Byl by obraz rockového tvrďáka nestarajícího se o svoje ego mnohem víc falešný? Film tak může být vnímán jako egomanská mýtománie, ale i jako cenná úvaha nad tvorbou jako takovou. A v dlouhých scénách ve studiu, kdy sledujeme, jak vzniká píseň nebo pozorujeme Cavea řádícího na scéně, je ukázán výsledek – čistá naplňující energie, která přetváří svém i nás zároveň.

20 000 dní na Zemi, r.: Iain Forsyth, Jane Pollardová, VB, 2014, 95 min

autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv