NP č.455 > Kultura | FilmPolský mýtus v českých kinechDominika Prejdová

Město 44 mladého polského režiséra Jana Komasy je velkofilmem, jenž je od počátku provázen bombastičností.

Snímek dotovaný Polským filmovým institutem rekordní částkou, tak trochu na způsob národní zakázky. Natočený studiem, které dělá Wajdovy filmy a využívající nejmodernější počítačové technologie a triky. Doprovázený kampaní, jež vyvrcholila premiérou na varšavském fotbalovém stadiónu pro dvacet tisíc diváků, přičemž do kina na něj přišlo skoro dva miliony lidí. Zkrátka velký národní film zpracovávající velký národní mýtus. Přitom Komasa od začátku mluvil o tom, že mu jde hlavně o přiblížení historie mladým divákům – povstání, v němž zemřelo až 200 000 lidí, se účastnili především právě oni. Film přitažlivý hlavně pro mladé publikum vypadá v Komasově podání tak, že obsadil vesměs mladé neznámé tváře. Jiná věc je, že tito neherci vypadají vesměs jako ze žurnálu a na plátně je tak často bývá těžké od sebe vůbec rozeznat. Po popové estetice ale režisér sáhnul nejen tady. Estetizace historie pop kulturou samozřejmě není jen jeho výhradní doménou a podepisuje trend posledních let. Komasa si osvojuje hyperrealismus – obnažuje skutečné hrůzy války, podobně jako v ikonickém Zachraňte vojína Ryana, kdy bere diváka přímo do středu událostí. Záměr mu vychází, děsivost války je ve filmu opravdu hmatatelná, apokalyptická. Na druhé straně hyperrealismus doplňuje videoklipovým zpomalením určitých záběrů, které tak odpoutává od reality. Jako by film chtěl ukázat autentický děs války, ale hned ji také dematerializovat, přenést do prostoru snu, mýtu.

Film neřeší historické pozadí události a soustředí se výhradně na tragický osobní rozměr – mladé lidi, kteří šli naivně bojovat s Němci, věřili v rychlé vítězství a brzký konec války. Film pak ukazuje, jak se z této víry stalo pravé peklo na zemi. Jen škoda, že už nenabízí nic víc. Velmi slabě napsaný příběh sleduje vachrlatý milostný trojúhelník, necharakterizuje a nijak zásadně nerozvíjí postavy ani nerozšiřuje pohled o další vrstvy. Na hrdiny se jen vrší další a další hrůzy. Nepochybují, válčí, umírají.

 

JDE TO I JINAK

Tragický rozměr, který lze povstání těžko upřít, přitom jiný polský režisér, Andrzej Munk, více jak před půl stoletím zpracoval mnohem komplexněji ve filmu Eroica. Munkův film, nedávno promítaný na letošním Febiofestu, je složený ze dvou povídek. První s humorným tónem představuje antihrdinu, který s povstáním zprvu nechce mít nic společného. Vysmívá se někdy nesmyslnému a od reality odtrženému vojenskému drilu (film začíná scénou náletu, který polský voják ignoruje a pokračuje ve výcviku dobrovolníků) nebo se opíjí u milenky a snaží se utéct Němcům i Polákům, aby mu to nakonec nedalo a k povstání se přidal. Druhá povídka pak ukazuje situaci v německém zajateckém táboře, kde se setkávají polští vojáci, zajatí na začátku války, a povstalci z roku 1944. Brzy vychází najevo, jak moc je ovlivňuje sdílení jedné uzavřené místnosti a přežít jim pomáhá živení legend o vojenské cti a neexistujícím tajemném uprchlíkovi z tábora.

Touto dvousečností Munk svěle ukazuje na to, jak má tragédie také svůj absurdní rozměr. Stejně jako že většinu lidí není možné považovat za hrdiny a mísí se v nich spousta protichůdných pocitů, touha přežít, na všechno se vykašlat, stát mimo historii, ale také touha pomoci. Film z roku 1957 se tak dívá na historii mnohem hlouběji, zatímco onen letošní zase dává nahlédnout především na současnost a její poptávku po nenarušitelných mýtech, v nichž není místo pro otázky.

 

Město 44, r.: Jan Komasa, Polsko, 2014, 127 min. 


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Krásný film o konci světa / Dominika Prejdová > NP č.376 > Kultura | Film Hned po své mezinárodní premiéře v soutěži festivalu v Cannes je poslední snímek kultovního Larse von Triera v českých kinech. Po kontroverzním Antikristovi, jehož přijetí se často zbytečně zastavilo na obrazech násilí a sexu, přichází Trier se svojí vizí konce světa, se svojí Melancholií.   číst dále Podivně asexuální psychoanalýza / Dominika Prejdová > NP č.386 > Kultura | Film Kanadský režisér David Cronenberg se ve svém posledním filmu Nebezpečná metoda pustil do psychoanalýzy.   číst dále Polanského Venuše / Dominika Prejdová > NP č.428 > Kultura | Film Pozdní díla velkých režisérů. Zřídkakdy někdo ukončí kariéru tak rezolutně, jako maďarský režisér Béla Tarr, který před dvěma lety ohlásil, že Turínský kůň je jeho posledním filmem. číst dále Různé odstíny melancholie / Dominika Prejdová > NP č.328 > Kultura | Film Klasik světové kinematografie Clint Eastwood se po nedávno uvedené výměně vrací znovu v plné formě s komediálním dramatem Gran Torino. Nejenže film režíroval, ale hraje v něm tentokrát i hlavní roli. A může si ho připsat ke svým nejpozoruhodnějším snímkům. číst dále Kanibal a transformátor / Dominika Prejdová > NP č.444 > Kultura | Film V dokumentu 20 000 dní na Zemi o Nicku Caveovi není dokumentárního skoro nic. Byla by ale škoda ho minout. Jeho autoři přicházejí s konceptem, jakého v žánru hudebního dokumentu ještě nebylo. číst dále Proč vyhrál Život Adele? / Dominika Prejdová > NP č.418 > Kultura | Film V Cannes skončil 66. ročník nejslavnějšího filmového festivalu. Porota vedená Stevenem Spielbergem udělila Zlatou palmu výjimečně režisérovi i dvěma hlavním herečkám francouzského snímku Život Adele. číst dále Český Polski film / Dominika Prejdová > NP č.400 > Kultura | Film Právě skončil 47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Přehlídka pyšnící se prestižní kategorií A se staví po bok festivalů v Cannes, Berlíně a Benátkách. Zůstává ale otázkou, jestli toto zařazení není spíše zlatou pastí.   číst dále Nakažlivá energie mládí / Dominika Prejdová > NP č.362 > Kultura | Film Zázračné dítě současné kinematografie Xavier Dolan přichází s novým filmem Imaginární lásky.   číst dále
celý archiv