NP č.455 > Kultura | FilmPolský mýtus v českých kinechDominika Prejdová

Město 44 mladého polského režiséra Jana Komasy je velkofilmem, jenž je od počátku provázen bombastičností.

Snímek dotovaný Polským filmovým institutem rekordní částkou, tak trochu na způsob národní zakázky. Natočený studiem, které dělá Wajdovy filmy a využívající nejmodernější počítačové technologie a triky. Doprovázený kampaní, jež vyvrcholila premiérou na varšavském fotbalovém stadiónu pro dvacet tisíc diváků, přičemž do kina na něj přišlo skoro dva miliony lidí. Zkrátka velký národní film zpracovávající velký národní mýtus. Přitom Komasa od začátku mluvil o tom, že mu jde hlavně o přiblížení historie mladým divákům – povstání, v němž zemřelo až 200 000 lidí, se účastnili především právě oni. Film přitažlivý hlavně pro mladé publikum vypadá v Komasově podání tak, že obsadil vesměs mladé neznámé tváře. Jiná věc je, že tito neherci vypadají vesměs jako ze žurnálu a na plátně je tak často bývá těžké od sebe vůbec rozeznat. Po popové estetice ale režisér sáhnul nejen tady. Estetizace historie pop kulturou samozřejmě není jen jeho výhradní doménou a podepisuje trend posledních let. Komasa si osvojuje hyperrealismus – obnažuje skutečné hrůzy války, podobně jako v ikonickém Zachraňte vojína Ryana, kdy bere diváka přímo do středu událostí. Záměr mu vychází, děsivost války je ve filmu opravdu hmatatelná, apokalyptická. Na druhé straně hyperrealismus doplňuje videoklipovým zpomalením určitých záběrů, které tak odpoutává od reality. Jako by film chtěl ukázat autentický děs války, ale hned ji také dematerializovat, přenést do prostoru snu, mýtu.

Film neřeší historické pozadí události a soustředí se výhradně na tragický osobní rozměr – mladé lidi, kteří šli naivně bojovat s Němci, věřili v rychlé vítězství a brzký konec války. Film pak ukazuje, jak se z této víry stalo pravé peklo na zemi. Jen škoda, že už nenabízí nic víc. Velmi slabě napsaný příběh sleduje vachrlatý milostný trojúhelník, necharakterizuje a nijak zásadně nerozvíjí postavy ani nerozšiřuje pohled o další vrstvy. Na hrdiny se jen vrší další a další hrůzy. Nepochybují, válčí, umírají.

 

JDE TO I JINAK

Tragický rozměr, který lze povstání těžko upřít, přitom jiný polský režisér, Andrzej Munk, více jak před půl stoletím zpracoval mnohem komplexněji ve filmu Eroica. Munkův film, nedávno promítaný na letošním Febiofestu, je složený ze dvou povídek. První s humorným tónem představuje antihrdinu, který s povstáním zprvu nechce mít nic společného. Vysmívá se někdy nesmyslnému a od reality odtrženému vojenskému drilu (film začíná scénou náletu, který polský voják ignoruje a pokračuje ve výcviku dobrovolníků) nebo se opíjí u milenky a snaží se utéct Němcům i Polákům, aby mu to nakonec nedalo a k povstání se přidal. Druhá povídka pak ukazuje situaci v německém zajateckém táboře, kde se setkávají polští vojáci, zajatí na začátku války, a povstalci z roku 1944. Brzy vychází najevo, jak moc je ovlivňuje sdílení jedné uzavřené místnosti a přežít jim pomáhá živení legend o vojenské cti a neexistujícím tajemném uprchlíkovi z tábora.

Touto dvousečností Munk svěle ukazuje na to, jak má tragédie také svůj absurdní rozměr. Stejně jako že většinu lidí není možné považovat za hrdiny a mísí se v nich spousta protichůdných pocitů, touha přežít, na všechno se vykašlat, stát mimo historii, ale také touha pomoci. Film z roku 1957 se tak dívá na historii mnohem hlouběji, zatímco onen letošní zase dává nahlédnout především na současnost a její poptávku po nenarušitelných mýtech, v nichž není místo pro otázky.

 

Město 44, r.: Jan Komasa, Polsko, 2014, 127 min. 


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Stěrače? Stírají / Jan Stern > NP č.455 > Fejeton Občas se mě lidé ptají, proč nepíšu o politice, proč naši politickou elitu šetřím a uchraňuji před svými satirickými šlehy, k nimž jsem jako humorista takřka zavázán. Cožpak o to. Já bych šlehal. Já bych možná i vyloženě řezal. Potíž je, že politiku takřka nesleduji. Teda nesleduji – to je vám taková zvláštní věc, já televizní zprávy sleduji, ale vypínám při nich zvuk. číst dále Kdo žije v Bohémii / Mária Biháriová > NP č.455 > Dějiny přítomnosti Kdo je bohém? Umělec, který má odvahu vymanit se z obvyklých stereotypů a je otevřený novým zkušenostem, slovy literárního kritika F. X. Šaldy „syčák a rošťák nejvznešenějšího formátu“. číst dále Máte právo vědět / Tomáš Malík > NP č.455 > Pošli to dál Ten, kdo si ze stánku odnesl aprílové vydání MF DNES, nemohl litovat jediné koruny. Po paterčatech a jejich líné romské matce, která nerozpéká ztvrdlé rohlíky a moudré rady své bílé zkušenější „kamarádky“ z ministerstva nechce ani zadarmo, přišel list s dalším šokujícím odhalením. Hlavní hrdinka několika českými lvy ověnčeného sociálního dramatu Cesta ven pronajala pro svou matku byt v Ústí nad Labem a dluží za nájem. Nezajímavá banalita? Ne! Druhá nejdůležitější zpráva dne s titulkem – Romská herecká hvězda neplatila za byt! číst dále Neumím se přetvařovat / Tomáš Havlín > NP č.455 > Uličníci „Kromě práce musí člověk taky umět vypnout,“ říká prodejkyně Nového Prostoru Lucie Termerová. Nejlépe se jí to daří u fotbalu a vyšívání. číst dále
celý archiv