NP č.453 > Kultura | FilmStaří králové jsou nazíDominika Prejdová

Berlínský festival ani letos nic nezměnil na své pověsti filmového svátku, který co do kvality notně pokulhává za svým protějškem v Cannes.

Srovnání nejnavštěvovanějšího filmového festivalu, který se tradičně odehrává v únoru u našich západních sousedů, s tím nejprestižnějším v Cannes nevrhá na Berlín právě lichotivé světlo. Nejde jen o kvalitu vybraných filmů, nakonec kolik opravdu silných snímků může být odkryto každý rok. Jde spíše o charakter jednotlivých festivalových sekcí. V Cannes má člověk pocit, že si za výběrem někdo stojí, i když s jeho vkusem nemusíme souhlasit. Zato v Berlíně soutěž vypadá, jako by byla sestavena jen podle geografických kritérií a celoživotních zásluh.

 

NEZÁŘÍCÍ HVĚZDY

Letos sice byli v nebývalé míře zastoupeni staří mistři, ale žádný z hvězdné trojky se nepředstavil ve zrovna oslnivé formě. Při sledování Wendersova patetického 3D kýče, Greenawayova neinspirativního vyobrazení Ejzenštejnovy cesty do Mexika, jemuž alespoň nechyběl smysl pro humor, i Malickovy od všeho odpoutané přepoetizované reflexe na téma ztracené duše má divák ze všeho nejvíce dostatek času přemýšlet, jestli nebyli režiséři kdysi tak trochu nadhodnoceni, případně do jaké míry je pokročilý věk ve světě rychle se proměňující filmové estetiky i technologie hendikepujícím faktorem. Porota festivalu při hodnocení tyto nemastné snímky sympaticky pominula, a naopak ocenila opravdu zajímavé filmy. Vítězné Taxi íránského režiséra Džafara Panahího je jeho nejlepším (tajně natočeným) snímkem od doby, kdy mu Teherán před pěti lety zakázal režírovat i cestovat. Stříbrného medvěda za režii pak dostaly dva filmy. Rumunský Aferim! je cestou do mentálního stavu rumunské společnosti první poloviny 19. století, kdy se nacházela její romská menšina doslova v otrockém postavení. Westernový příběh otce, který honí romského zběha, a přitom předává svá životní moudra synovi, ukazuje rámec, v němž jsou Romové neoddiskutovatelně bráni za bezduché věci. Film sice působí trochu nevyváženě, skoro až jako antropologická črta a chybí mu přiblížení k divákovi, jde však současně o bezesporu nový a zajímavý pohled na minulost.

 

SVĚŽÍ TĚLO

Stejně příjemným překvapením byl také druhý oceněný film, Tělo režisérky Małgorzaty Szumowské. Autorce se podařilo najít nový tón v polském filmu, který se s ironií odtíná od všech potencionálních patetických momentů – příběh se točí okolo problematického vztahu dospívající dcery s otcem, který ji po smrti manželky sám vychovává. Film je svého druhou navázáním na dílo Krzysztofa Kieślowského, stejně jako kritickou reflexí jeho kanonického postavení v polské kinematografii. Kieślowského filmy „morálního neklidu“, které někdy balancovaly na hraně svou smrtelnou vážností a křesťanskou symbolikou, nalézají u Szumowské nové zpracování. Duchovno i mysticismus jsou v Těle přítomny, ale režisérka je vykresluje s mistrným odstupem, který jí dovolí na obé pomrkávat s empatií i ironií současně. Pragmatický otec, agnostik, má svá omezení stejně jako jeho spoluhráčka, médium a terapeutka, jež léčí jeho dceru a komunikuje s mrtvými. Polsko přitom ve filmu vypadá tak trochu zakonzervovaně, jakoby se většinové společnosti zabydlené v panelácích vůbec nedotýkala nová hipsterská vlna.

Dobré přijetí měl jediný český zástupce v Berlíně, dokument Danielův svět, který právě vstoupil do zdejších kin. Film otvírající jedno z mála zbývajících opravdových společenských tabu – pedofilii – z pohledu mladého člověka, který si vědomě vybral samotu bez jakékoli perspektivy na vztah, konfrontuje diváky s hranicemi jejich liberální otevřenosti. Především ale citlivě ukazuje neradostné životní peripetie, které jsou s podobným břemenem nerozlučně spjaty.


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Zvládám nezvládat / Saša Uhlová > NP č.453 > Téma čísla Ticho zní najednou úplně jinak, když máte čtyři děti. Ale neměnili byste. číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále V napjatém kábulu / J. Černý, Roman Hloušek > NP č.453 > Referát Afghánistán má pověst drsné země. Obrazy zarputilých bojovníků, žen v burkách nebo amerických vojáků střídají maková pole a distributoři opia. Žijí zde ale především obyčejní lidé, vystavení neobyčejným podmínkám. Po dvou týdnech máte základ na slušnou paranoiu, v lepším případě křečovitý cynismus. číst dále Věšáky na problémy? / Ondřej Slačálek > NP č.453 > Pošli to dál Cesta ven není jenom film. Je to událost. Stala se jí už loni v létě, když se promítala na zeď prázdného domu v ostravském Přednádraží desítkám místních Romů, o kterých pojednává. číst dále
celý archiv