NP č.444 > Kultura | DivadloVrátit se tam, kam patřímMarta Harasimowicz

Nenápadný zázrak ve Švandově divadle.

„...člověk se musí vrátit tam, kam patří. Domů. I kdyby ten domov měl být nehostinný. I kdyby ses měl vrátit jen proto, abys nastoupil trest, musíš to udělat, ten trest patří k tvému životu.“ Próza Jana Balabána je patrně jedním z nejhodnotnějších objevů české literární scény začátku 21. století. Kombinace lapidární formy a šťavnatého jazyka, pábení a existenciálního zamýšlení, ponoření se do každodennosti a jaksi nemoderního náboženského ukotvení je tím, co dělá tvorbu ostravského spisovatele jedinečnou a na první pohled rozpoznatelnou. V minulé sezóně zařadilo Švandovo divadlo do svého dramaturgického plánu volně provázaný triptych, jehož cílem bylo prezentovat tři výrazné české autorské osobnosti – svého druhu proroky moderní doby. Cyklus otevřelo představení Země Lhostejnost o Karlu Krylovi. Pokračovalo se kreativní adaptací Šamana Egona Bondyho. Jako osobnost, jejíž připomenutí má završit trilogii, byl zvolen o celou generaci mladší a z trojice zároveň nejprostší autor – právě Balabán.

SPISOVATEL SI NEVYMÝŠLÍ

Na rozdíl od Gombárovy silně esejistické inscenace o Krylovi a Čermákové Šamana, jenž v sobě spojoval dramatizaci Bondyho románu s koláží ideově příbuzných textů, představení Možná, že odcházíme v režii Martina Františáka se drží strohého záměru scénicky ztvárnit vybrané Balabánovy prózy. Za předlohu posloužila nejen povídková sbírka, od níž si inscenace vypůjčila titul, nýbrž i posmrtně vydaný román Zeptej se táty. Dramatizace se snaží oba dva texty skloubit, cílem ovšem není vytvořit lineární dění. Skrze vypíchnutí několika ústředních motivů (alkoholismus, osobní krize spojená s rozvodem, tvůrčí proces i složitý vztah otce a syna) vzniká volný sled hraných etud a obrazů. Divák je může číst v duchu žánru povídkové sbírky – jako samostatné celky, anebo si z nich zkusit složit jednotný příběh.

Představení čerpá ze svérázného naladění Balabánovy tvorby. Jedná se o zvláštní tragikomiku, v níž obě složky utváří prvky běžného života – okořeněné jen autorovým nadhledem, beze snahy o rozbujelé fantazírování či přehánění. Program cituje jeho slova: „Myslím, že spisovatel je povinen – ať už Bohu, nebo pravdě, či tomu, v čem žijeme – být přesný, nelhat a nevymýšlet.“ Balabánův svět je drsný, a zároveň půvabný – i ve své nepřetržité snaze o věrohodnost, ze které autor neslevuje, ať popisuje intelektuály, horníky nebo ztroskotance vykrádající hrob vlastní matky.

ZA ZRAKEM

Věrohodnost zůstává cílem i Františákovy inscenace. Herci střídají rozmanité emocionální polohy a velmi rozdílné postavy – ani chvíli ovšem ve svých rolích nepůsobí uměle. A to i přesto, že dialektem říznutý jazyk textu by jistě mohl svádět ke zkreslování a zbytečné přetvářce. Exceluje David Punčochář, výborná je Klára Cibulková. Inscenace ladí i po estetické stránce. Největší uznání si přitom patrně zaslouží citlivé uzpůsobení výtvarné koncepce (založené vedle dekorací a rekvizit i na promítaných vizualizacích) komorní scéně – to, na čem předtím na stejném jevišti naprosto ztroskotal Čermákové Šaman. Snad jediným, co by na Možná, že odcházíme mohlo dráždit, je ona narativní nejednoznačnost, která může být bariérou pro pochopení inscenace Balabánova díla neznalými diváky. Jistě se ale nebude jednat o pravidlo. Představení Martina Františáka patří k vzácným divadelním zážitkům, které potěší formou i obsahem. Švandovu divadlu se tentokrát povedl malý zázrak.

Jan Balabán: Možná, že odcházíme, premiéra 29. března 2014 Studio Švandova divadla


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv