NP č.444 > Dějiny přítomnostiPo stopách kuřáků opiaTomáš Malík

„Všechno, co člověk v životě dělá, a to včetně lásky, děje se v rychlíku, který se řítí ke smrti. Kouřit opium znamená rozjetý vlak opustit; zabývat se něčím jiným než životem a smrtí." Jean Cocteau

Prázdninové centrum Prahy připomíná ráj. Roztomilý skanzen zaplavený turisty ze všech koutů světa, kteří utěšeně naplňují obecní kasu a dávají zapomenout hořké pachuti mrtvolných kulis, která jinak matku měst v posledních le­tech obchází. Zdejší bohabojní radní, unisono vyznávající zákon slušnosti a pořádku, mají ovšem i další pozoruhodný důvod k radosti. Právě v létě totiž z centra záhadně ve velkém mizí ti, kteří jsou prý spolu s lidmi bez domova největší skvrnou na štítu slovutné metropo­ le. Řeč není o jezdcích na segwayích, jak by se snad nepozornému čtenáři bulletinu pražské jedničky mohlo zdát, ale o toxících. Úspěch politiky tvrdé ruky? Kdeže.

Letní doba oddechu a vyvanutí z koloběhu trhu je vlastní i tisícům lidí, kteří tepnu hlavního města protínají z méně prozaických důvodů, než jsou cesty za nákupy a do práce. Začíná opiová sezóna. Několikatýdenní prázdniny v polích vzdálených jen několik kilometrů od centra, kde se dají načer­pat nové síly bez nutnosti shánět drogy na černém trhu, přivábí každoročně stovky lidí. Idylu sběračů ponořených do lánu makovic zalitého pozdně od­ poledním sluncem, kdy pryskyřice z naříznutých palic stéká nejlépe, nenaruší ani občasný příjezd mužů zákona. Ti, které vyženou, jsou za pár ho­din zpátky. Požívání surového opia je v dnešní době navzdory občasnému strašení a určitým zdravotním rizikům jen neškodným zpestřením drogového návyku. Nebylo to tak vždy.

RADOSTNÁ ROSTLINA

První zmínky o magické makové substanci vyvolávající hypnotický stav blažené euforie, v němž životní starosti ztrácejí na významu, pocházejí z dob Sumeru před třemi a půl tisíci lety, kde byl mák mazlivě označován jako Hul Gil – radostná rostlina. K evropským břehům se opium dostalo o dva tisíce let později pro­střednictvím Řeků a jejich obchodních kontak­tů s Egypťany. Řekové si jeho užívání značně oblíbili, ve formě odvaru či pasty ho využívali při orgiích, pitkách i chrámových obřadech – koneckonců právě opiátový derivát je jed­ním z kandidátů na tajemstvím zahaleného průvodce eleusinskými mystérii zasvěcenými bohyni Démétér.

Odrazu antické vášně pro opium (řecký výraz pro šťávu) je těžké si nevšimnout i na před­mětech běžné spotřeby, třeba mincích, stejně jako kulturních artefaktech. Vůbec prvního otisku v krásné literatuře se opiu dostalo na několika místech v Homérově Iliadě, třeba když Helena Trojská Telemachovi připravila nápoj z opia, aby dala zapomenout jeho žalu a bolesti. O několik století později řečtí léka­ři, mezi nimi třeba Hippokratés, už ve svých spisech posvátnou podstatu opia odmítali a nade vše vyzdvihovali jeho bolest tlumící účinky. Téměř na dvě tisíciletí se z opia stal takřka univerzální lék a výhradně rekreační, ryze světská droga.

Řekové opiem nešetřili, ale dělit se o jeho zá­zračné účinky mimo své kulturní milieu zájem příliš neměli. O to se ve větší míře zasadili až arabští obchodníci v 7. století, kteří v něm viděli ideální obchodní artikl. Ze Středního východu jej přes Persii a Indii vozili do daleké Číny, kde se stalo (prozatím) kratochvílí vyš­ších vrstev. Prostřednictvím benátských kupců a domů se vracejících křižáků začalo pozvolna pronikat také dále do kontinentální Evropy, ale neusadilo se v ní zpočátku nadlouho. Za­sloužila se o to zejména svatá inkvizice, která v opiu spatřovala dílo ďáblovo – ostatně jako ve všem, co pocházelo z Východu. Opium tak na dlouhá staletí zmizelo z historických análů a jeho užívání bylo přísně trestáno. Na scénu se vrací až spolu s objevením Nového světa. Má se za to, že právě portugalští námořníci byli prvními, kdo začal experimentovat s jeho kouřením, které se naučili od severoameric­kých indiánů. Díky čilému námořním obchodu se mohlo opium rozlétnout do celého tehdy známého světa.

COFFEE SHOPY PO ČÍNSKU

Ne nadarmo označil historik Martin Booth zásnuby sumerské opiové many s indiánskou tabákovou dýmkou za nejodpornější kulturní výměnu v historii. Na mysli má epidemii bez­uzdného užívání opia v Číně, která zachvátila zemi počátkem 19. století a v podstatě ji och­romila hospodářsky i morálně. Původně luxusní potěšení určené privilegovaným vrstvám začalo být díky zvyšující se nabídce postupně stále do­stupnější a jeho kouření se stalo zábavou i pro chudé masy, jež mu v zemi svázané přísnými konfuciánskými pravidly, která příliš nadějí na důstojný život neurozeným lidem nedávala, bez odporu propadly.

Kouření opia tak bylo sdíleným koníčkem bo­hatých i chudých bez rozdílu, zato jeho kva­lita a prostředí, v němž se konzumovalo, byly silně hierarchizované. Vyšší a střední vrstvy holdovaly exkluzivnímu zahraničnímu zboží, případně tomu nejdražšímu z úrodné provincie Junan, které bylo považováno za nejlahodnější, střední stavy se spokojily s domácí provenie­ncí ze Sečuánu, nižší třídy a deklasovaní, zejména herci, prostitutky a žebráci, kouřili nevalnou, zato nijak drahou opiovou strusku dross, slepené sežehnuté zbytky po předchozím kuřákovi. Také proslulá opiová doupata, která později dorazila i do Evropy a Severní Ameri­ky, se lišila podle své vybavenosti a klientely. Z konzumace opia se postupem času stala spo­lečenská událost. Své podniky, předchůdce dnešních coffee shopů, měli jak chudí a lidé bez domova vyhledávající především únik, tak ti nejmajetnější, kteří se scházeli v kuřárnách honosných restaurací pro vybranou společnost, aby poklábosili.

Silný podíl na bídné hospodářské situaci země, v níž bylo ke konci 19. století třicet milionů závislých (tedy skoro 10 % tehdejší popu­lace), měli Britové a jejich obchodní zájmy. V 18. století totiž v Anglii naplno propukla móda obligátního odpoledního čaje o páté, která se podobně jako v případě Číny a opia roz­šířila i mezi prostý lid. Poptávka byla obrovská a právě Čína byla producentem těch nejkvalitnějších odrůd. Angličané naproti tomu neměli Číňanům zprvu příliš co nabídnout. Rozuzlení prekérní situace obtížně ukojitelné závislosti na čaji přinesla až britská okupace Bengálska a Biháru, největších producentů indického opia. Britská Východoindická společnost začala masivně zásobovat čínskou poptávku po opiu, rostoucí podobně strmě jako anglická vášeň pro čaj. Obchodní bilance obou států byla nicmé­ně nesouměřitelná, takže vedle čaje putovalo evropským směrem také obrovské množství stříbra, jehož odliv způsoboval pomalu ale jistě měnovou krizi, což elitě obklopující čínskou vládnoucí dynastii Čching způsobovalo stále hlubší vrásky na čele.

ZÁKON VOLNÉHO TRHU

Snaha se vypořádat se stále vážněji hrozícím hospodářským kolapsem země způsobeným nekontrolovatelným přílivem opia na jedné straně a odlivem kapitálu vyvolávajícím silnou deflaci na straně druhé vedla na počátku 19. století císařský dvůr k opakovaným zákazům veškerého dovozu makové pryskyřice. Byl to však boj s větrnými mlýny, protože opiový byz­nys na stále rostoucím trhu přinášel britské vládě i čínským překupníkům pohádkové zisky. Odhaduje se, že od poloviny osmnáctého sto­letí až do půlky století devatenáctého vzrostl opiový import do Číny stonásobně a ustálil se na úctyhodných čtyřech milionech tun ročně. Krom toho bylo potřeba sytit závislost, a ta se v okolí čínských přístavních měst pohybovala na úrovni hrozivých 90 % populace. Konflikt mezi oběma zeměmi eskaloval do tří tzv. opiových válek poté, co se Číňané odhodlali k zoufalému pokusu vypořádat se s ničivým britským obchodním artiklem jednou provždy. Do Kantonu, hlavního uzlu obchodu s opiem, byl roku 1839 vyslán neúplatný komisař Lin Ce­­sü, který s nasazením ozbrojené síly překonal odpor cizinců zaměstnaných ve zpracovatel­ských faktoriích a nechal zničit veškeré jejich skladové zásoby opia.

Odpověď Britů na sebe nenechala dlouho čekat. Vlastník jedné z největších opiových společností William Jardine odjel obratem do Londýna vyjednat rozpoutání války s Čchingy. Britským parlamentem prošlo vyslání válečné flotily o čtyřech tisících mužích bez zaváhání. I proto, že Jardine přišel s nápadem za úplatu britskému království pronajmout svá plavidla, propůjčit lodivody a tlumočníky a zajistit zpravodajské informace. Spravedlivé válce ve jménu ochrany soukromého vlast­nictví a volného trhu tak nestálo nic v cestě. O skutečné povaze konfliktu, totiž zajištění nikým nerušeného a státem podporovaného obchodu s drogami ve velkém, nepadlo na půdě parlamentu jediné slovo. Vzdorovat modernímu britskému loďstvu s ohromnou palebnou silou nebylo v silách Čchingů, a ti se museli během dvaceti let a po třech pro­hraných válkách pokaždé sklonit a přijmout stále se rozšiřující deregulační nároky států (vedle Británie také Francie) těžících z ob­chodu s opiem. Krom toho se Číňané museli ve prospěch Britů na sto let vzdát ostrova Hongkong. Pro říši středu, která si v kontaktu s cizími barbary podmínky vždy diktovala, to byla nesmírná potupa.

BELLE ÉPOQUE

Zatímco v Číně dokonávalo opium svou pus­tošivou pouť s vydatnou pomocí ničeho se neštítící ziskuchtivosti a touhy si závislé orientálce ekonomicky podmanit, situace v Evropě byla o poznání poetičtější. Nastával věk romantismu, který vystřídal osvícenskou racionalitu a strohost a pro nějž bylo opium ideální matérii k popuštění uzdy fantazie a transcendentním prožitkům. Mystický rozměr opia do značné míry zpopularizoval Thomas De Quincey knihou Zpověď anglického jedlíka opia a mnozí další umělci a členové tehdejší bohémy měli stopy dekadentního apoštola nové víry následovat.

Drogový návyk nebyl v 19. století pro Evro­pany novinkou. Zvlášť mezi vojáky či lékaři byla závislost na mladším sourozenci opia, morfiu, vcelku běžná a její rozšíření se pova­žovalo za příznak civilizačního úpadku. Pověst opia, snad i pro jeho mělčí a méně devastující účinky na zdraví při dlouhodobém užívání, nebyla zpočátku špatná. Mělo příchuť lákavé východní exotiky, která se zdála být vcelku neškodná. V čínských čtvrtích britských, francouzských a amerických přístavních měst sice utěšeně rostl počet opiových doupat, dlouho se však mělo za to, že se zahálčivé pokuřování omezuje na přistěhovalce. Teprve když se ukázalo, že v nich opojení vyhledává nejen obrovské množství námořníků, úřed­ níků vracejících se z východních kolonií, ale dokonce i bílých žen, propukla nefalšovaná morální panika. Jistou výjimku představovali Francouzi, kteří byli v odsouzení zhoubnosti opia zdrženlivější, přinejmenším do počátku 20. století, kdy se ukázalo, že je minimálně polovina jejich vojenské posádky v Indočíně na opiu závislá. Korunu tomu dal případ jis­ tého důstojníka s opiovým návykem, který se pokoušel prodat vojenské plány Němcům, a hned nato ztroskotání námořní lodi v Tou­lonu, kterou kapitán pod vlivem neomylně navedl na přístavní hráz. Stejně jako v dalších zemích se pak začalo spekulovat, že je snad opium hrozbou pro bezpečnost státu a opiová doupata důmyslnou orientální odvetou za příkoří západního kolonialismu.

 V avantgardních literárních a uměleckých kruzích začátku nového století nicméně opium svůj undergroundový půvab zdaleka neztratilo. Nebylo tak intenzivní jako morfi­um, postrádalo vrtošivost hašiše a obřadnost kuřácké dýmky v přitažlivosti jasně vedla nad inhalací nijak vábného éteru. Intelektuální stimulace a zjemnění smyslů, kterou posky­tovalo, dala vzniknout i svébytné estetice opiové literatury. Opiu holdovali za všechny třeba Oscar Wilde, Charles Dickens, Arthur Conan Doyle či autor Alenky v říši divů Lewis Carroll. Pro citlivé duše bylo lékem na bo­lesti světa nebo, jak jej nazýval režisér Jean Cocteau, který si svou opiovou závislost se zalíbením hýčkal, životním fixativem, který činí veškeré světské starosti snesitelnými. „Opium nestrpí nedočkavé začátečníky, břídily. Odvrací se od nich a přenechává jim morfium, heroin, sebevraždu a smrt,“ píše Cocteau ve svých denících během detoxikace v léčebně. Je tou nejnáročnější, ale také nejdelikátnější milenkou a „kázat závislému na opiu o mravnosti znamená říci Tristanovi: Zabij Izoldu. Bude ti potom mnohem lépe.“

OPIOVÁ LABUTÍ PÍSEŇ

Navzdory tomu, že Cocteau prorokoval opiu, onomu „léku zkompromitovanému idioty“, schopnost kultivovat svět a vystavět nové vyšší hodnoty na troskách těch starých, za­sáhla radikálně do vítězného tažení kuřácké opiové poetiky (dlouhá léta jalová) snaha Američanů import opia určeného ke kouření zakázat. Jistý políček mu uštědřila už o něco dříve syntetizace heroinu, jehož aplikace další žhavou novinkou poloviny 19. století – injekční jehlou – byla zvlášť v americkém prostředí, kde se jeho kouření spojovalo s deklasovanými čínskými imigranty a chudobou, společensky daleko přijatelnější. Po první světové válce, která sama o sobě zahýbala globálním opiovým obchodem, už nestálo tvrdé represi volného oběhu opiátů nic v cestě a k americkému repre­sivnímu kurzu se připojil takřka celý vyspělý svět. Poslední záchvěv opiové renesance před­stavovala kultura květinových dětí, zvlášť pak oblíbený hippie trail – nízkonákladová a dlouhé měsíce trvající cesta napříč Evropou do Indie za poznáním... a levnými drogami. V Kábulu dodnes existuje hřbitov těch, kteří se na své pouti nedostali dál než za místní rozlehlá maková pole.

Na své výsostné postavení zprvu neškodné rekreační a posléze fatálně destruktivní světové drogy číslo jedna, která měla na svědomí životy milionů lidí, už opium nikdy nenavázalo. Otěže předalo daleko ničivějšímu heroinu, který za svých sto čtyřicet let exis­tence napáchal škody daleko více, než se kdy mohlo povést opiu. Právě na jeho výrobu dnes připadá největší podíl ze světové produkce máku. A opium? Na západě zůstalo okrajovým undergroundem. Zábavou na parties, módním výstřelkem a také uměleckou inspirací. V Čes­ku s jeho v Evropě nejliberálnější zákony vůči pěstování máku pak pro mnohé představuje také úlevný únik z nekončícího kolotoče sehnat prachy – koupit drogy.




Mák setý
(Papaverum somniferum)


Česko dlouhodobě vévodí produkci máku seté­ ho určeného pro potravinářské účely. Do roku 2008 se zde vypěstovalo přes 60 % jeho světové produkce. V následujících letech osevní podíl klesl zhruba čtyřikrát, na nynějších 18 tisíc hektarů. Důvo­ dem je zahraniční dovoz levného technického makového semene, které se do makových po­ travin přidává z úsporných důvodů. Získávání opia z máku je v ČR zakázáno a osívání polí touto plodinou o výměře větší než 100 m2 podléhá oznamovací povinnosti. Veškerý výnos z českých makových polí je evidován a kontrolován až na místo, kde se zpracuje. V Afghánistánu se mák setý pěstuje na 140 tisí­ cích hektarech. Pryskyřice z nezralých makovic – opium – se sklízí jemným naříznutím palice a setřením vytékajícího latexu. Ze surového opia se pak vyrábí heroin. Konzumace několika makových koláčů může zapříčinit falešně pozitivní test na drogy. 

 

autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Na shledanou v chudobinci / Tomáš Malík > NP č.385 > Pošli to dál Bez většího zájmu médií a bohužel také odborné veřejnosti došlo začátkem září k jednomu z nejrazantnějších zásahů do sociálních práv obyvatel ČR.   číst dále Ekonomie orgasmu / Tomáš Malík > NP č.430 > Téma čísla Jméno Wilhelma Reicha, někdejšího enfant terrible rodící se psychoanalýzy, jehož závěry týkající se sexuality považoval Freud za inspirující, ale na svou dobu příliš odvážné, dnes něco řekne jen málokomu. Přesto právě on se výrazně zasloužil o odtabuizování společenského pohledu na sex. číst dále Labutí píseň autíček / Tomáš Malík > NP č.440 > Téma čísla Život světských obnáší vůni svobody, tvrdou řeholi a ne vždy snášenlivé reakce okolí. Mají kolotoče šanci i v 21. století?  číst dále Kult americké panny / Tomáš Malík > NP č.452 > Téma čísla Panenská čistota se zdá být posledních pár desítek let statkem s pochybnou hodnotou. Za oceánem však přichází znovu do módy. číst dále Něco jsem vybudoval / Tomáš Havlín, Tomáš Malík > NP č.440 > Téma čísla Václav Kočka starší je tak trochu kolotočář bez kolotočů. Příští rok to bude už padesát let, co v Praze na Výstavišti pořádá tradiční Matějskou pouť.  číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále S nebeským kukátkem v aktovce / Tomáš Malík > NP č.455 > Téma čísla S nestárnoucí ikonou mladých techniků a přírodovědců nejen osmdesátých let, astrofyzikem Jiřím Grygarem, jsme si povídali o vesmíru, bohu a přitažlivosti vědy. číst dále
celý archiv