NP č.444 > FejetonByzduchařiJan Stern

Bývaly doby, kdy se obchodníci nestyděli za to, že chtějí vydělávat peníze. Koupili rohlík za korunu a prodali ho za dvě. Vy jste to věděli, oni to věděli a všichni byli spokojení. Jenže tyhle čase blahé vědomosti jsou dávno pryč.

Bývaly doby, kdy se obchodníci nestyděli za to, že chtějí vydělávat peníze. Koupili rohlík za korunu a prodali ho za dvě. Vy jste to věděli, oni to věděli a všichni byli spokojení. Jenže tyhle čase blahé vědomosti jsou dávno pryč. Dnes má kdejaký hokynář dojem, že každá marže musí mít duchovní rozměr. V každém cinknutí kasy musí se skrývat jímavý lidský příběh, jinak by majitele kasy patrně přemohl jakýsi stud. Alespoň tedy ty majitele kasy, co si najímají nějaké ty kreativce, aby za ně „komunikovali“. Nedávno jsem narazil na stránky agentury, co se živí tím, že zprostředkovává pobyt turistů. Vy jim pronajmete svůj byt, oni tam ubytují na léto turistu. Zkrátka normální Slunce, seno, erotika – vy máte kšeft, turista ušetří za hotel a agentura má svoji provizi. Všichni jsou šťastní a spokojení. Teda až na tu agenturu. Tu jímá patrně výše zmíněný stud, neboť v příbězích svých klientů, které na svém webu zveřejňuje, se provize zázračně proměňuje v satori, nirvanu, vykoupení a občas i decentní zmrtvýchvstání. Už to zkrátka není byznys, ale „duchovno“. Byznysové duchovno, zkráceně též Byzduch. Jenž nemá ničehož společného s pizdou ani pižďuchem.

Byzduchaři jsou lidé hlubokého vnoru. Tak třeba Judith byla rozrušená ze smrti manžela a nedokázala vůbec dýchat v tom opuštěném sídle s vyhaslým krbem. Ale jakmile začala pronajímat byt firmě, „znovu objevila svou lásku ke sdílení s ostatními lidmi“. A v krbu opět hoří. To je pro ni to pravé bohatství.

Margaret zase kšeftuje s bytem, poněvadž byla osamělá a měla pocit, že „je neviditelná“. Pak přišel kouzelný proutek agentury a její život se naprosto změnil. Našla sama sebe a lidé našli ji. Michaelovi zemřel otec. Cítí s ním propojení a stejné propojení cítí i s klienty, které u něj ubytuje agentura. To dává jeho životu nový rozměr, naučilo ho to vnímat jistý přesah našich běžných životů.

Podle Lucy je pronajímání jedním z léků na záchranu uvadajícího lidstva. „Je to evoluční skok, ke znovuobjevení důvěry a něčeho jako intimity mezi lidmi,“ soudí.

Danielovi agentura změnila život v román a klienti jsou jeho postavy. To ale nic není proti Robertovi. Pro něj se byznys s byty stal zlomovým bodem života. „Rozbil totiž skořápku“ a „získal víru ve své kreativní úsilí a budoucnost.“

Teda abych nemátl, ty stránky byly americké. U nás byzduch zatím ještě tolik neřádí. Ale ono to sem dojde, nebojte. Jako pivo v plechovkách. Už nám to dýchá na zátylek. Přijde den, kdy instalatér bez duchovního rozměru a silného lidského příběhu bude nahranej. Kdo se bude starat o to, jestli umí vyměnit kohoutek, když za každým instalatérem bude armáda andělů, rozuměj kreativců, kteří za něj budou svádět kosmické bitvy. Za Tondu bude třeba na nebesích válčit Mogul Communications. „Voda. Je v každém z nás, je podstatou života. Bez ní nelze tvořit, milovat, jít kupředu. Je prostá a dokonalá. Je elixírem života. Tonda vám k ní najde cestu. Bude stát při vás ve chvíli, kdy voda z vaší koupelny odejde. Tonda – váš vodonoš.“

Jenže Jarda bude mít na nebesích taky svojí army, dejme tomu House & Pinďas Public Relations, a ti vyšlou do bitvy ještě tvrdší duchovno. „Mojžíš. Muž, který stál na počátku. Odvaha. Vzpoura. Touha začít něco nového. Mojžíš vzal hůl, udeřil do skály a vytryskla voda. Jarda je zde, aby ten věčný příběh znovu zopakoval. Dejte jeho hasáku šanci.“ Kdo tohle vyhraje? Alchymista Tonda, nebo Mojžíš Jarda? Těžko říct, volba bude na vás a Googlu. Každopádně konkurenční boj zítřka, to bude chtít dobře školené teology. Dobrej píárista dneska čte Halíka, ne příručky z Volvox Globatoru.

Možná z toho máte rozporuplné pocity. Já ne. Já se chvěji nadšením. Protože svět Mojžíšů s hasákem bude ráj. Pro lidi jako jsem já. Pro cintaly. Doposavad jsme se protloukali všelijak. Zprávami o tom, koho v časných ranních hodinách přivítal generální tajemník na ruzyňském letišti, psaním 10 tipů pro dokonalou pleť nebo fejetonama na stránku, kde by za dobrého počasí měla být reklama. Ale v krajině posedlé byzduchem konečně usedneme na trůn.

Jistý klasik kdysi řekl, že novinařina je umění, v němž koupíte prázdný papír za cent a prodáte ho za deset. Dnes už nepotřebujete ani ten papír, ani ty noviny. Stačí textový editor a epocha, v níž i zednická lžíce potřebuje opentlit, vypucovat, vyštafírovat, zakouzlit a zapudrovat beďary. Teda, co to kecám, jakýpak beďary. Promiňte mi chvilkovou slabost. Chtěl jsem samozřejmě říci „najít hlubokou duchovní podstatu ekonomické tvorby“.

Bude to nádherný svět. Asi se do toho pustím hned. Není nač čekat. Lidi, najměte si mě! Ať prodáváte syrečky nebo hrnce, já tam ten lidský rozměr najdu, i kdybych ho měl vyšťourat z myší díry! Budu vaše soukromá kreativní agentúra. Zkráceně: kreatúra.

 

 

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Vyjíst život rohlíkem / Jan Stern > NP č.463 > Fejeton Ne že bych byl starcem, ale něco už přeci jen pamatuji. Během těch let, která bohužel pamatuji, už mi namlouvali o tom, jak se lidé na světě dělí, leccos. číst dále Smrt bravíčkového ducha / Jan Stern > NP č.470 > Fejeton Naši dobu lze kritizovat mnoha způsoby. Pro někoho je příliš konzumní, pro jiného příliš globálně oteplená a pro dalšího příliš nemravná. Mě nic z toho netrápí. Zimu nesnáším a zpěvačky vrtící zadečky, ani konzumace čehokoli neprošlého mi nevadí. Já patřím k těm, kdo skuhrají, že je naše doba málo duchovní. číst dále Friťák, domov můj / Jan Stern > NP č.505 > Fejeton Václav Cílek tvrdí, že duši národa pochopíte, když se podíváte, v jaké krajině žije. Dost lidí mu to baští, ačkoli jde o normální lobbing. Jako geolog pochopitelně lobbuje za šutry, aby se o ně někdo aspoň trochu zajímal. číst dále Češi? OK. / Jan Stern > NP č.494 > Fejeton Víte, co je nejčeštější z českých příběhů? Praotec líný vylézt na pořádný kopec? Ale kdeže. Přemysl zanechávající poctivé práce s pluhem ve prospěch politiky? Ne, ne. Babička na Starým Bělidle, co by pro pírko přes plot skočila a paní kněžně (co asi odložila Barunku) se až po pás poklonila? Samá voda. České to všechno snad je, ale nejčeštější nikoli. Ani zdaleka. číst dále
celý archiv