NP č.444 > Ženská stránkaKvětaAlena Zemančíková

Květa pracuje v jedné komerční rozhlasové stanici. Ne v té ukřičené, ale v takové, která konkuruje zavedeným stanicím přátelským přístupem, spoustou užitečných rad, přívětivými rozhovory a milým tónem. Nositelkou toho tónu je Květa.

Květa má krásný zralý soprán, pěkně opřený o vyvinutá ňadra, zakotvený v životní zkušenosti, laskavý a lehounce třepetavý stále přítomným smyslem pro humor.

Když člověk slyšel Květin hlas z rádia, úplně ji viděl: čtyřicetiletá plnoštíhlá, pěkně oblečená žena, vždy vhodně přizdobená šperkem nebo vkusnou bižuterií, blondýna s decentním melírem. Takovou ženu ostatně stanice používala před časem na billboardech při své reklamní kampani. Ženám u přijímačů Květa svým hlasem připomíná, že mají i doma chodit slušivě oblečené a upravené, mužům sděluje, že jít z práce rovnou domů není slabost, ale radost. V jejím hlase je slyšet matný lesk perel (lhostejno, zda pravých), bujná uklidňující zeleň pokojových rostlin, rozptýlené světlo porůznu umístěných lampiček. Květina životní filozofie, kterou s takovým úspěchem předává svým posluchačům, nespočívá ve slovech, ale výhradně v hlase.

VÍC NEŽ HLAS

Poslechovost toho rádia po řadu let stojí a padá s Květiným hlasem. Dovede pochválit recept při dopoledním pořadu Co budete vařit tak, že člověk okamžitě dostane na jídlo chuť. Umí soucitně naslouchat při pedagogicko-psychologickém okénku i zmínit vlastní problémy s výchovou a v nočním vysílání přiznat, že má podobné nesnáze v manželském sexu, jako posluchač – nebo posluchačka, kteří se právě dovolali. A to dřív, než tlumočí dotaz odborníkovi, jehož odpověď se tak stane jen jakýmsi doplněním Květina účastenství. Moc dobře ale vede i rozhovory s pořadateli kulturních akcí, umí zvát posluchače neafektovaně, přesto nadšeně, známý operní tenor je pro ni stejně cenný partner jako režisér ochotnického představení.

Je ztělesněná pohoda, kterou nikterak násilně nevyrábí, má ji prostě v sobě. Z toho důvodu si také bere služby na Štědrý den a na Silvestra. Přitom nežije osaměle, má spořádanou rodinu, která by ji jistě měla ráda doma. Květa však ví, že její hlas dokáže lidem, kteří zůstali toho svátečního večera sami, dělat společnost, a tak ji šéf ani nemusí ke sváteční službě přemlouvat. Je prostě tak dobrá, že i její manžel a dva synové se přizpůsobili jejímu vysílání, protože tady jde o zájem lidstva, a tomu musí a klidně může rodinný zájem ustoupit.

VY, KVĚTO...

Většina dopisů, které docházejí do redakce, je adresována Květě. V mnohých je tázána, je-li vdána, případně bez předchozí otázky rovnou žádána o ruku. Na svatého Valentýna byla zasypána růžovými přáníčky – dokonce i od dětí.

Když mělo rádio den otevřených dveří, seděla Květa ve studiu za mikrofonem a vysílala. Zvala si k sobě jako hosty návštěvníky studia a jemně je povzbuzovala, aby řekli, co mají na dotyčné rozhlasové stanici nejraději, proč poslouchají právě ji a co je na den otevřených dveří přivedlo. Taková reklama je zadarmo a Květa ji zvládala dokonale, návštěvníci jí uvěřili, že si je pamatuje z jejich telefonátů, že vyzkoušela jejich recepty a zařídila se podle jejich zahradnických, houbařských a zdravotnických zkušeností. A když měli odpovědět na její otázku, odpovídali shodně: Květo, vy. A ona se profesionálně, s lehkým smíchem ohrazovala, že přece nejdůležitější je program, ona že ho jen podává, uvádí, propojuje. A návštěvníci opakovali: no právě, vy, Květo. Květa seděla za mikrofonem oblečená v elegantních černých šatech, na krku opravdu perly, na vlasech decentní melír a krásně voněla. Chodila pěkně oblečená vždycky, ne jako kolegové zpravodajci v létě v šortkách a v zimě v bundách s kapucí, věřila, že se elegance zevnějšku přenáší i po rozhlasových vlnách. Návštěvníci byli okouzleni.

JAK TO NEBYLO?

Ale teď už to nelze dál odkládat: Květa vůbec není krásná, není jí čtyřicet, ale pětapadesát, není plnoštíhlá, ale vyloženě tlustá, vlasů má pomálu a barvu nemají celkem žádnou. Možná myslíte, že návštěvníci, když ji uviděli, když zjistili, jak se skutečná osoba liší od jejich představy, rychle ukončili trapný rozhovor a spěšně odcházeli ze studia. Ale ne, nebylo to tak. Všichni viděli tu krásnou Květu ze svých představ, naprosto nikomu její skutečný zevnějšek nepřekážel v zážitku setkání s tou sexy a laskavou, přívětivou ženou, slyšeli její hlas – a ten byl skutečný, viděli její krásné šaty a šperky – a ty byly skutečné taky – a neviděli, že Květa má od kolen dolů protézy.

Dál poslouchali její pořady a při zvuku jejího hlasu snili o zralé, moudré a laskavé ženě, jejíž přítomnost je každému povzbuzením i útěchou. Takovou sílu má její jasný, neafektovaný soprán. Na závěr tohoto příběhu vás, milí čtenáři, co jste dočetli až sem, chci upozornit na jeho zvláštnost. Nefungoval by totiž ani ve filmu (tam by vše bylo hned vidět), ani v rozhlase (tam by naopak nebylo vidět nic). Je to příběh, který se dá pouze vyprávět.

Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.


autor / Alena Zemančíková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv