NP č.442 > Kultura | LiteraturaVítejte ve feudální budoucnostiOndřej Slačálek

Jak to bude vypadat za čtyřicet let? Vladimir Sorokin ve své próze Telurie nabízí poutavý katastrofický kaleidoskop.

V Evropě bojují křižáci společně s umírněnými muslimy proti salafistům a talibancům, Rusko se rozpadlo na různé státečky, enklávy s různou úrovní bizarnosti, ovládané pravoslavnými, komunisty i pravoslavnými komunisty. Kniha se pohybuje nejen mezi různými místy, ale také ve způsobech řeči a smýšlení – na své si přijdou obdivovatelé postsovětské nostalgie po stalinismu i dekadentních anglických lordů.

 

STŘEDOVĚK 2.0

Křižáci zabavují krávy na základě papežské buly, ale nešťastné venkovance ji ukáží na displayi chytrého telefonu. Ten se v knize jmenuje „rozumbrada“ a může na sebe brát různé podoby. Tenhle středověk je ovšem nejen hi-tech, ale především „osvícený“. Slovy jedné z postav: „Jen se podívejte na náš eurasijský kontinent: po krachu ideologických, geopolitických a technologických utopií se konečně ponořil do požehnaného osvíceného středověku. Svět konečně znovu dostal lidské dimenze. Národy objevily samy sebe. Člověk přestal být sumou technologií... Lidé znovu porozuměli smyslu věcí, začali jíst zdravou potravu a přesedlali na koně. Genové inženýrství pomáhá lidstvu pochopit jeho skutečné intence. Člověku se vrátila víra v transcendentálno. A schopnost vnímat čas. Dnes už nikam nespěcháme... Chápeme, že technologický ráj na zemi je nedosažitelný. Vlastně ráj vůbec. Naše země je nám dána jako ostrov překonávání. A každý si vybere, co a jak chce překonat. Překonat sám!“

Takto vylíčená „idyla“ někdy působí jako z jiného světa, leč jindy jako by tu Sorokinova postava dělala ozvěnu tu některým současným ruským nacionalistům (včetně těch na nejvyšších postech) a ještě jindy zase západním ekologům. Docela s ní ovšem kontrastuje velká část výjevů z nového středověku. Podvratný zpěvák zavražděný roztaveným zlatem nalitým do hrdla, lidé přebývající v rakvích, velké bitvy i mučidla.... O slast pohlavára jedné z bizarních zemí se starají ženy s hlavou rysice a laně. I ostrovy relativní civilizovanosti jsou vykoupeny ostnatými dráty a kulometnými hnízdy na hranicích, které střeží mír před kýmkoli zvenčí.

Vracejí se cechy i rytířské řády, ale tahle romantika páchne nejen po krvi, ale především po společenských vztazích odhalených až na kost. Ve světě po civilizačním skluzu si postavy kladou jiné otázky než dřív. Často jsou to otázky, jako od koho a za co mohu dostat najíst? Kdo mě ochrání? K jaké smečce se můžu přimknout?

Jenže vedle potřeb mají postavy v tomto světě i touhy – touhy stejně nepochopitelné a někdy také „perverzní“, jaké jsou dnes vnímány jako výraz „úpadku“ společnosti či její „rozmazlenosti“. Sorokin zjevně nesdílí konzervativní představu, že v době nedostatku, chaosu a násilí lidské tužby ustoupí a omezí se pouze na to, co je „důležité“. Možná naopak – v čase chaosu a násilí vydá pestrost lidských tužeb mnoho nečekaných (a někdy také nechtěných) květů.

CO JE TELUR?

Propojení archaického a futuristického si už Sorokin vyzkoušel několikrát, právě tahle kombinace stojí za přesvědčivostí jeho Dne opričníka. V Telurii se ale rozšiřuje autorův záběr z Ruska na celou „Eurásii“ od Španělska po Čínu a naopak se tříští jeho způsob vyprávění. Nečekejte zápletku ani hlavní postavy – nic takového v knize nenajdete. Rozpad světa, jak jej známe, evokuje Sorokin padesáti krátkými fragmenty. Každý zaplétá nejen do nových postav a jejich úhlů pohledu, ale často také do nového způsobu vyjadřování a jazykových her. Každý fragment je psaný odlišným způsobem, a tak čteme krátké povídky, dopisy, stranickou rezoluci, deníkové záznamy, útržek divadelní hry...

Telurie se stala příležitostí pro virtuóza prózy (a pro jeho zkušeného překladatele Libora Dvořáka), jehož experimentální novela Fronta se skládá pouze z dialogu lidí stojících ve frontě na neznámé zboží a jehož brilantní román Třicátá Marinina láska je napsán tak, že každého čtenáře strhne, a přitom jej díky brutální autorské hře patrně takřka nikdo nedočte. Ani tady přitom nejde o manýru, forma má jasnou souvislost s tématem. Nakousnuté, fragmentární příběhy mohou čtenáře ze začátku frustrovat, postupně ale začne být jasné: jaká jiná forma by byla příhodná pro popis postkatastrofického světa? Může jeho situaci dobře vystihnout jeden příběh nebo pár propletených příběhů, jaké by šlo čekat v klasickém románu?

Skoro se nesetkáte dvakrát se stejnou postavou, a většinou ani se stejnou zemí. Někdy se o jednotlivých osudech nedozvídáme skoro nic, častěji ale stačí i krátký střípek, abychom měli dojem, že se přece aspoň trochu známe, a aby s námi jejich osud dokázal zahýbat. Na další straně je už ztratíme z očí navždycky, pocit až intimního setkání ale zůstává.

Jediné, co všech padesát příběhů propojuje, je telur – záhadná látka, která slouží jako droga se zvláštním a nebezpečným způsobem aplikace. Droga funguje jako kýžená cesta do jiných světů, ale je také zdrojem bohatství Telurie, státu, kde se těží, a také obchodníků i „cechu“ lidí, který se živí jejím zaváděním. Účinky drogy jsou ohromující a zároveň zcela individualizované. Svět, do nějž se prakticky vrátil feudalismus, je zároveň hyperindividualizovanou společností. Nový středověk umožňuje, aby v drogovém opojení vstupovali lidé do kontaktu se svým vlastním blaženým snem.

 

CO CHCEME ČÍST

Český překlad knihy vyšel v pravý čas – přiznejme si, že přesně takového ruského spisovatele dnes chceme číst. Sorokin zažívá značný úspěch, a to zaslouženě (doufejme, že přispěje také k překladu jeho hlavních děl Modré sádlo a Trilogie, které dosud nemáme v češtině). Někdy se ale zdá, že každá spisovatelská popularita bývá vykoupena zploštělým čtením díla. Sorokin bývá často čten spíš jako protiputinovský pamfletista než jako experimentální prozaik. Toto čtení je vůči němu přitom nespravedlivé jen částečně – druhdy undergroundový spisovatel Sorokin skutečně patří ke kritikům současných ruských poměrů. Jediný současný politik, který se v Telurii objeví (samozřejmě jako vzpomínka na dávné časy), je právě Putin, a to spolu s Leninem a Gorbačovem: jeden jako ničitel starého Ruska, druhý jako ničitel Sovětského svazu a třetí jako obzvlášť rafinovaný ničitel Ruska nového.

A tak vlastně ani není divu, že v současném Rusku jsou autoři jako Sorokin v nemilosti. Kniha vyšla v důsledku zákona o ochraně mládeže před násilím z roku 2010 s varováním, že je pouze pro „18+“. Od 1. července navíc nově platí zákon, který má postihovat vulgarismy v uměleckých dílech. Jakkoli není jasné, jak přesně bude zákon uplatňován, umožňuje omezit šíření „vulgárních“ uměleckých děl a ukládat vysoké pokuty. Západní novinářI přemýšlejí, jak si s tímto paragrafem poradí kultura země, v níž se vulgárním slovům nevyhýbali ani klasici jako Puškin, a opisují jeden od druhého tvrzení, že v různých podobách nespisovné ruštiny se najde celkem 1200 výrazů pro mužský genitál. Putin zas ohlásil, že jeho země investuje 775 tisíc dolarů do programu, který bude vyhledávat vulgární obsah na internetu. A mnozí už vědí: zákon, který je dostatečně gumový na to, aby postihl leckoho, praští neomylně ty nejnepohodlnější a navíc dostatečně zastraší ostatní.

 

MŮŽEME SI BÝT JISTI?

Číst Sorokinovu novou knihu na pozadí aktuálních zpráv z Ukrajiny, Iráku, Sýrie či Gazy je silný zážitek, deprese prakticky zaručena. Vyrůstali jsme v optimistické atmosféře, v náladě, že válka je něco, co se přece „u nás stát nemůže“, co patří do minulosti a co se odehrává maximálně v třetím světě nebo na Balkáně. Můžeme si dneska být ještě tak jistí?

Telurie se může stát nejen biblí literárně náročnějších survivalistů, ale pochopitelně také odpůrců současného Ruska. Může také trochu podpořit některá současná politická klišé (třeba představu, že Evropu čeká náboženská válka s islámem). Jako většina katastrofických textů ani tento nemůže zcela odolat pokušení přitakat našim současným obavám jejich prodloužením do budoucnosti. Zkušenost ovšem ukazuje, že tím největším nebezpečím často není to, čeho se bojíme, ale spíš to, co nečekáme.

Kniha ovšem nabízí i takové čtení. Ti, kdo na Západě zplošťují Telurii na kritiku Putina, by si měli uvědomit, že kniha nabízí především drsný popis lidí, kteří zcela rezignovali na péči o rozpadající se společnost výměnou za extatické spojení s vlastním, plně individualizovaným snem. To už je možná víc o nás než o Putinovi...

 

 

 


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv