NP č.442 > Téma číslaZpátky jít nechcemeKateřina Blejchařová

Dvě ženy venkovanky: Marta jako typické dítě z velkého města, která hledala klid, Dana z pod Tater, která život ve velkoměstě okusila a zpět na venkov se dostala spíše náhodou. Obě se shodují: Zpět nechceme.

Zapadá slunce a proti mně z lesa vyběhne koza. Vlastně dvě, tři, ze zatáčky jich vyběhne dvacet, obíhá je shánčlivý malý pastevecký pes, kozy neomylně míří do prostorného chlívku u starého domu se zahrádkou.

Za nimi přichází pětatřicetiletá žena, která kozy ráno a večer vyhání na pastvu na nedalekou louku u lesa. Kýčovitý obrázek, za kterým je hromada dřiny. Žena není žádná víla v batikované sukni, Marta Čapková je postavy kyprých ženských tvarů, v opotřebovaném venkovním oblečení, pevných botách a spolu s manželem nahánějí kozy tam, kde je potřeba. Přidávají seno, vozí hnůj, kozy se vzpírají, no tak malá, ty tam nepatříš, Bláňo, nechoď tam, holky, no tak, Cidlino, Matesi, poznává je všechny, uklid­ ňuje a odděluje kůzlata tam, kam patří. Jsme na biofarmě v Lesním Jakubově na Vysočině, kde manželé Čapkovi žijí a jako svou obživu vyrábějí kozí sýr.

S boomem biopotravin a farmářských trhů se podobné farmy staly módou. Tahle patří k těm nejmenším, Čapkovi si nechtěli pořídit žádnou továrnu, ale skutečně mít přehled o stavu, povaze i zdraví každé kozy. A prapůvodní důvod jejich cesty z města? Ten nejčastější. Vypadnout. Když už teda pracujeme ve městě, budeme mít malý domeček, tam budeme ve volném čase relaxovat. Dnes si ale Marta Čapková myslí, že právě tohle je v přemýšlení o životě na vesnici špatně.

Lidé, zvláště mladí, mají pak totiž podle ní venkov za noclehárnu. Ona ale došla k názoru, že na vesnici se nemá relaxovat. Je lepší se tam živit. „Z práce ve městě vyrazíte domů v šest, v sedm jste doma, máte tak dvě hodiny, než se chystáte spát. Aby měl přesun na venkov smysl, musíte tam skutečně žít. Živit se z toho, co je. I když je to mnohdy skromné živobytí,“ říká Marta.

 

KOZA JAKO DOMÁCÍ MAZLÍČEK?

Když s manželem ještě pracovali v Brně a koupili domek v Lesním Jakubově na Vysočině, žili právě tak. Neužívali ani výhod města – večeře, kavárny, divadlo, noční život, ale ani vesnice, protože celý den trávili ve městě. Jedna z důležitých chvil byla autonehoda, kterou Marta prodělala. Život obchodní zástupkyně soukromé firmy byl hektický, moc nespala, už měli holčičku. Jako dítě velkoměsta tak překvapivě dospěla k tomu, že to chce změnu. A její manžel Hugo byl pro život hlavně na vesnici od začátku. Tak začala rodina vegetariánů, která má v pěstounské péči romského chlapce, s chovem koz.

Nejprve měli jednu. „Jako bychom měli psa, vozili jsme ji i autem. Pak jsme si uvědomili, že je to přesně postoj lidí z města. Koza je ale stádové zvíře. Tak koz přibývalo. Zůstali jsme s nimi za čas doma, výroba a prodej sýrů nás oba zaměstnala.“ I po osmi letech hospodaření jsou ale ve vesnici s osmdesáti obyvateli pořád ti divní. Lidé z města, kteří nerozeznali slámu od sena, začali z ničeho, nejí maso a navíc kozy nemají v chlívku, jako to dělali zemědělci odjakživa, ale vybíhají s nimi na pastvu? Prvních pár let si k nim pro mléko nepřišel ani jeden soused. Daří se jim. A tak se objevila i závist. Pár udání na obecní úřad, stížnosti na bobky od koz, na smrad, nepořádek, na to, že na farmu míří zákazníci, takže po vesnické silnici jezdí auta. Mají pár sousedů, kteří je opravdu nenávidí, některým dalším jsou prostě ukradení. Obyvatelé vsi si paradoxně často stěžují na to, co na venkov patří – třeba zvuky a pachy zvířat. Venkov totiž už prostě není domov zemědělců, ale lidí, kteří se tam chtějí rekreovat.

Idyla, která na Martu přišla pokaždé, když si vyrobila vlastní sýr, odezněla. „Sýr už je pro mě běžná věc. Péče o kozy, to je každodenní monotónní práce. Vstát ráno v šest, i když prší, je mlha. Žádné víkendy, prázdniny, jste u toho pořád uvázaní. Hrubá práce, taháte konve s mlíkem, vidlemi přehazujete seno, vyvážíte hnůj,“ popisuje žena.

Zklidnění přináší zima. Kozy přestanou dávat mléko, sýr se nevyrábí, Čapkovy čeká pokojný podzim a zima, kdy se dělá maximálně dřevo a na hodinu se vyrazí „s holkama“ ven. Než přijde jaro, kdy kozy začnou rodit a každoroční kolotoč skončí zase až na podzim. Právě to je podle Marty kouzlo venkova a opravdového souladu s přírodou – žít cyklicky, jako kdysi naši předkové.

Do města se Marta čas od času na rozdíl od manžela těší. „Když ale jedu po dlouhé době, nelíbí se mi tam. Hodně spěchajících lidí, hluk, odpadky. Těším se domů.“

 

PRÁCE VŠEHO DRUHU

Přesouváme se do Žirovnice v okrese Pelhřimov, kde žije paní Dana. „Tady mám dvě nová okna,“ ukazuje a otvírá střešní okna v podkroví fary, kde ubytovává turisty. „Ale i lino jste vyměnila,“ všímám si zbrusu nové plovoucí podlahy. „Dano,“ ptám se podezřívavě, „ale to jste nedělala sama, že ne?“ Dana se jen usměje a s výrazným slovenským přízvukem šeptá: „Taková hloupost, a víte, kolik si za to firma řekla? Radši jsem ji objednala po internetu a položila sama.“

Dana vládne faře a přilehlému pastoračnímu středisku, vybudovanému v někdejších hos­ podářských budovách, neutuchající energií. Dělá nejen uklízečku nebo pokojskou, ale taky údržbářku, řidičku, účetní i vedoucí sama sobě. Jediná práce, která ji skutečně otravuje, je administrativa a internet. Ten považuje za největší žrout času.

Kvůli její pozici se jí dokonce smějí, že je první farářkou v českobudějovické diecézi. Farář totiž sídlí v nedalekých Počátkách, stará se dohromady o tři farnosti a do Žirovnice se tak dostane jen na mši ve čtvrtek a v neděli.

 

ŘIDIČKOU TRAMVAJÍ

Na praktickou péči o ubytovací zařízení s padesáti lůžky je Dana sama. Nabízí ubytování dětským táborům, rodinám s dětmi, sportovním klubům nebo výletníkům. K tomu se stará o dvě ovce, řeže na zimu dřevo, seká trávu, nakupuje techniku i vybavení do domu. „Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu třeba malovat pokoje nebo sekat křovinořezem. Ale tady mě to donutilo,“ říká s úsměvem Dana. „Co můžu, udělám si sama. Co nemůžu, pozvu si firmu. Ať člověk dělá, co dělá, důležité je, že musí hospodařit s tím, co má svěřeno. Vím, že dnes jsem tady, zítra budu pryč. Jednou ale za to budu zodpovídat před tváří boží,“ říká čtyřicetiletá žena z vesnice pod Vysokými Tatrami.

Ze Slovenska do Čech se Dana přestěhovala hned po revoluci. V Praze pracovala jako ošet­ řovatelka mentálně postižených a v domově seniorů. Jestli nechtěla mít rodinu? Ale ano, to chce mít v životě většina žen, říká Dana. „Nechala jsem to zkrátka plynout. Co život přinese,“ říká. Vždycky prý uvažovala o tom, že život chce strávit ve službě.

Po čase v hlavním městě cítila, že potřebuje změnu. A to velkou změnu. „Co jsem byla v Praze, chtěla jsem dělat řidičku tramvají. Byl to můj velký sen.“ V tu chvíli ale dostala nabídku jít na žirovnickou faru pracovat jako hospodářka, jen na dva měsíce. Zůstala devět let.

 

UDĚLAT TO ZA DVACET

S velkými opravami fary a pastoračního střediska jí pomáhá rodina i farníci. „Teď se sem chystají mí synovci s manželkami na dovolenou. Ano, bude prase i sud piva. Ale taky společně natřeme celou faru, nařežeme dřevo na zimu, uděláme práci. Neexistuje, aby seděli a nepracovali. Vždyť by nevěděli, co se sebou,“ popisuje mi žena v prostorné farní kuchyni, kterou by jí záviděla snad každá kuchařka. Sama to má spočítáno: co by si za natření budovy vzala firma 100 tisíc, udělá její rodina za dvacet. Dana koupí jen barvu. Lešení jí půjčí jeden z farníků zadarmo. A jde se pracovat. Farníci jsou její další opora, i když jich tady na rozhraní Vysočiny a jižních Čech najdete pomálu. Z tří tisíc lidí chodí do kostela asi třicet. A dalších dvacet přespolních. Přesto jsou prý pro Danu nenahraditelní. Sama přitom nemůže říct, že by celý den jen pracovala. Čas si najde na sousedská setkání, odpočinek, televizi i modlitbu. Malá kaple je součástí fary.

K víře a lásce ke společenství ji vedli rodiče odmalička. Doma měli hospodářství, co zbylo z jídla, dávalo se dobytku. Proto Dana nesnáší plýtvání, a to obecně. I ovce si pořídila proto, aby spásaly trávu na zahradě a v sadě, ale taky aby sežraly nepříliš chutná jablka z tamních stromů nebo zbytky z kuchyně.

Praha má pro Danu obrovské kouzlo, které je ale podle ní ideální spíše pro mladého člověka. V Žirovnici je svou paní a po celých devět let ji práce neomrzela. Společnost oceňuje, ráda ale posedí před farou s kávou v ruce a užívá si ticho. „V Praze je tolik možností, je nádherná. Nabízí luxus, ale je to taková muška zlatá, člověk se za ní honí, ale nejde sám do sebe.“ Žirovnici opouští jen občas, to když jede za maminkou na Slovensko. Je vášnivou řidičkou a všude jezdí autem. „Město, to je ohromná, bombastická nádoba. Ale prázdná. Tohle je nádoba malá, skromná, úzká. Ale plná. V Praze jdete po Národní třídě, a s nikým se nesetkáte z očí do očí. Jako roboti. Každý jde svou cestou. Tady víte o každém.“

Stojíme s Danou u ovcí a já se ji pokouším fotit. Stydí se, ale žádné pózy nedělá, neumí je. Směje se na celé kolo, když ovci podává chleba. „Ty jsi koza ale, ožralas mi stromky,“ říká jí. „Však budeme mít na jaře jehňata a půjdou na pekáč,“ rozřehtá se Dana na celé kolo. Do Prahy už se vrátit nechce. Leda jako řidička tramvají.

 

Autorka je novinářka.

 


autor / Kateřina Blejchařová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv