NP č.439 > Kultura | Výtvarné uměníČas a tělo člověkaJiří Ptáček

Adriena Šimotová zemřela 19. dubna 2014 ve věku sedmaosmdesáti let. Její odkaz zdaleka překračuje katalog vytvořených děl.

Spolu s Bělou Kolářovou, Květou a Jitkou Válovými, Evou Kmentovou, Alenou Kučerovou, Vlastou Prachatickou, Daisy Mrázkovou nebo Věrou Janouškovou patřila ke generaci, která do podoby českého umění začala promlouvat během šedesátých let. V dalším desetiletí přešla od malby k práci s papírem a textilem. Když se zbavila podložky napnuté na spodním rámu, otevřely se jí možnosti tělesnějšího záznamu. Kresby a objekty vytvářela mačkáním, děrováním, nařezáváním a natrháváním. Barvy vtírala do pomačkaného povrchu prsty a mnoho jejích prací mělo charakter reliéfu, v němž se rýsovala hmota lidské postavy.

 

PAMĚŤ TĚLA

Narodila se v roce 1926 a hned po válce vystudovala Vysokou školu uměleckoprů- myslovou v Praze. Zde se poznala s budoucím manželem, vynikajícím malířem a grafikem Jiřím Johnem. Oba se stali členy volného uskupení UB12. Tehdy ještě nikdo netušil, že se v něm profilují nejvýraznější osobnosti českého umění. Během šedesátých let byla jejich tvorba postupně brána na vědomí. Restriktivní normalizační režim je ale téměř dokonale vyloučil z veřejného života.

V roce 1972 zemřel Jiří John. Tato tragická událost Šimotovou silně otřásla. V jejím důsledku ovšem změnila přístup k práci a vytvořila díla, která v současnosti považujeme za jádro jejího uměleckého odkazu. Vycházela z mezilidské vztahovosti, která se naplňuje tělesným dotykem. Horizontem jejího uvažování o času a prostoru zůstával fyzický a časový rozměr člověka. Odtud nebylo daleko k jiné z konstant jejího myšlení – k paměti, skrze kterou obnovujeme blízkost s tím, co pominulo nebo co není reálně přítomné. Po roce 1989 byl plně uznán význam jejího díla. Mentální vitalita a potřeba aktivně pracovat ale byla ve stále větším rozporu se stále méně mohoucím tělem. Šimotová se to učila respektovat. Když už nemohla klečet u rozměrných prací, postavila se ke stolu. Ke konci života pak používala jakési kreslicí hůlky. Pozoruhodný ovšem nebyl souboj umělce s nepřejícími okolnostmi, ale skutečnost, že vždy otevřel novou etapu práce s přesvědčivými výsledky.

 

ŠIMOTOVÁ OSOBNÍ A VEŘEJNÁ


V průběhu let se kromě jejího díla přeci jen začaly dostávat do popředí její osobnost a životní osudy. Zčásti se o to zasloužila sama, protože o nich ochotně mluvila. V době, kdy otvírání třináctých komnat často bývá pouze maskovanou příležitostí k bulvárním hodům, ovšem uměla vyprávět o osobních ztrátách a obtížích jako o existenciálních zkušenostech, prohlubujících emocionální a duchovní život člověka. Aniž by zapomínala, že je především výtvarnou umělkyní, promlouvala také o úmrtích manžela a syna Martina, rovněž nadaného výtvarníka. Pro tuto reflektovanou otevřenost ji režisérka Olga Sommerová vybrala mezi tři ženy-umělkyně vypovídající o peripetiích osobního a pracovního života na pozadí moderních dějin v dokumentárním filmu Moje 20. století. Její esencialistické pojetí rozdílu mezi mužským a ženským uměním není zrovna tím, co bychom mohli přijímat nekriticky. Ostatně Šimotová sama upozorňovala, že nerada paušalizuje. Opakovaným důrazem na rovnost odlišných přístupů k umělecké tvorbě ovšem nebývale přispěla k širšímu přijetí tvorby žen, a zejména té, která se zabývá vztahovostí a tělesností. Toho si byly dobře vědomy i mladší umělkyně, které se k těmto tématům rozhodly přihlásit. Adriena Šimotová se stala jejich vzorem a inspirací. Jejím odkazem tak nejsou pouze umělecká díla, ale rovněž posila pro mnoho umělkyň, které si vydobyly a vydobývají vlastní místo a uznání.

 


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv