NP č.439 > UličníciKdyž zavolá armádaTomáš Havlín

Prodejce Nového Prostoru Tomáš Máša si Hradec Králové nemůže vynachválit. „Je to tu špičkové," říká, přestože ve městě nemůže sehnat práci. Táhne ho to k vojenským tvrzím a opevněním.

Jak jste se dostal k Novému Prostoru?

Začalo to už před lety, kdy jsem spadnul ze střechy. Stalo se to ráz naráz. Pracoval jsem pro firmu se stavebním materiálem, ale jednou jsem se dohodl s klukama, že s nimi půjdu nahoru, a spadl jsem. Diagnóza byla zprvu nejasná, přes měsíc jsem byl v bezvědomí a nevědělo se, jestli budu ještě chodit. Skoro rok jsem byl na vozíku a manželka se mnou v té době už nekamarádila. Spolu s tchýní mi dělaly různé naschvály, až mě nakonec vyhnaly z domova a dostal jsem se na ulici. Chvíli jsem bydlel po kámoších, pak jsem šel na azylák v Praze, ale ten byl šílený, takže jsem se okamžitě vrátil do Hradce. I kvůli tomu, abych mohl aspoň vidět své děti. Hradec je špičkové město, ale mně problémy zůstaly. Od roku 2011 mě srazili do prvního stupně invalidity, takže podle některých jsem v podstatě zdravý. Když ale přijdu žádat o práci, tak vadí, že kulhám.

Nový Prostor vám slouží na přežití?

Nechtěl bych u toho zůstat, to zase ne, ale nic jiného mi nezbylo. Důchod mi srazili na 5300 korun, a když z něj poplatím alimenty a půjčky, zbyde mi dvacet korun. Není to jednoduché, já sám bych rád lidem pomáhal a měl bych spoustu nápadů, jak to udělat. Jenže když se člověk ocitne v takovém srabu, tak to jde jen těžko.

Zmínil jste, že Hradec je špičkové město. Čím vám učaroval?


Původem jsem z pražské Libně, ale v Hradci žiju od roku 1994 a je to pěkné město. Je to historické centrum, salón republiky, ve kterém je spousta památek, ať už postavených například Gočárem nebo Kotěrou. A také jsou tu dobré spoje. Můžete zajet do Prahy nebo do Brna, ale zároveň je blízko do Orlických hor i do Krkonoš.

Je v Hradci něco, co bystě změnil?

Těžko říct, ale kdybych měl peníze nebo moc rozhodovat, tak bych se asi podíval na Jiráskova kasárna. To je objekt, který je kousek od mého prodejního místa přímo v centru, dříve patřil ministerstvu obrany a dnes náleží městu, ale posledních dvacet let je prázdný a podepřený lešením. Dal by se přestavět například na byty nebo na nákupní centrum.

 

VOJENSKÝ UNIVERZÁL

Máte jednoho celkem netradičního koníčka...


Vojenskou historii, věnuji se jí od svých dvaceti let. Zajímám se o dějiny, oblíkám se do různých uniforem a společně s kamarády děláme bitvy. Také jsem průvodcoval, tři roky jsem byl správcem pevnosti.

Kterou pevnost jste měl na starosti?

Na Haničce, to je vojenská pevnost nad Rokytnicí v Orlických horách, postavená mezi lety 1935 a 1938. Během kritického září 1938 neměla ještě osazenou dělovou věž, ale byli v ní vojáci, kteří byli schopni v uvozovkách chránit tu zem. Jak ale šla historie, tak se brzy stáhli, pak tam chvíli úřadovali Němci, až nakonec Hanička zpustla. V roce 1976 se o ni začal zajímat spolek přátel vojenské historie, ale trvalo dalších dvacet let, než se pevnost otevřela pro veřejnost.

Dokázal byste pro potenciální zájemce doporučit nějakou část vojenské historie, kterou by v Česku neměli minout?

Když jsem teď Hradečák, tak bych řekl, že Chlum, protože u něj byla svedena obrovská bitva mezi rakouskými a pruskými oddíly. Prušáci chtěli víc mluvit do řešení Evropy, v té bitvě vyhráli a Rakušáci pak museli ustupovat. Bitva se bude znovu rekonstruovat 4. července a já budu jedním z těch vojáčků.

Na kterou stranu se postavíte?

Na rakouskou, samozřejmě...

Jak to?

Protože jsem Čech, dělám české vojsko. Prušáky dělají ovšem taky Češi, ale chodí tam i Poláci nebo Němci.

Je to velká událost?

Byla to rozhodující bitva. Záleží, je-li zrovna nějaké výročí, ale každý rok se sjede zhruba tři sta až pět set lidí.

Takových rekonstrukcí se dělá nejen v Česku víc. Mohou si vzájemně konkurovat?


Jsou spolky, které se specializují přímo na rok 1866, některé si k němu přibírají ještě první světovou. A pak jsou spolky, které dělají všechno možné, tam se řadím třeba i já.

Jste univerzál? Máte více uniforem?

Mám rakouskou uniformu z roku 1750, napoleonskou válku, rok 1866, potom první světovou...To jsou všechno rakouské. Potom převlíkám, protože mám samozřejmě i legionářskou prvoválečnou, pak československou prvorepublikovou, československého policajta a československou druhoválečnou. K tomu mám ještě jednu skotskou uniformu. Děláme totiž jednotku, která vznikla asi před čtyřmi sty lety a dodnes sídlí v Glasgow. Máme to i s kilty a skotským dudákem (smích).

Prodáváte někdy Nový Prostor ve vojenské uniformě?


Když je nějaký významný den, například 28. říjen, tak ano. Jenže to nikdy nevím, jestli mám pít tmavé pivo, protože zemřelo Rakousko, anebo světlé, protože se narodila republika. Prostě rozdvojená osobnost (smích).

Byl jste na vojně, podpořil byste znovuzavedení branné povinnosti?


Byl jsem u raketového vojska a vojnu bych klidně podpořil. Ten rok na vojně kluka úplně změní. Naučí se pořádek, starat se o svoji skříň, každé ráno vstávat a tak dále. Dneska je to klukům potřeba.

Sledujete vojenské konflikty, které probíhají ve světě?


Samozřejmě a třeba strašně přeju našim chlapům a ženám v Afghánistánu. Udělat tam nemocničku a zajistit její ochranu, to musí být v tamních podmínkách šílená práce. Zároveň s bázní a respektem sleduji to, co se teď děje na Ukrajině, tam je to hrozný...

Jak rozumíte tamní situaci?

No rozumím... Pan Putin chtěl prostě Krym, tak ho má, ale najednou je tam Doněcká oblast, která je očividně ukrajinská, ale Putin a jeho nastrčený lidi ji chtějí přitáhnout k Rusku a oslabit tak Ukrajinu, aby se nestala členem EU. Také jsem dnes o to víc smutný, že se rozpadlo Československo. Oba jsme se v něm narodili, ale kvůli dvěma pánům přestalo existovat. To nepochopím.

Proč vám rozpad Československa
vadí?


Jsme v schengenském prostoru, takže na Slovensko jde v klidu zajet s občankou. Třeba mi ale schází ty slovenské pondělky v televizi. Anebo vidím, jak slovenský zedník nebo pokrývač musí dřít jako mourovatý, aby si sotva vydělali – to je smutný. V souvislosti s Ukrajinou mě ale teď mrzí, že kvůli rozdělení nemůžeme mít znovu Podkarpatskou Rus. Přitom zrovna teď bychom měli tu největší sílu, abychom ji získali zpět. Vždyť v minulosti nám co? Patřila.

 

ZAHRADNÍKEM V PEVNOSTI

Říkal jste, že po neshodách v rodině jste se ocitl na ulici. Jak bydlíte dnes, v Hradci Královém v azylovém domě?


V Hradci jsem se snad i malinko postavil na nohy, protože jsem začal víc chodit do kostela. Lidi, kteří tam chodí, jsou úplně jiná sorta. Poznal jsem se tam se starými a mladými, pokecáme o všem možném a samozřejmě chodím i na bohoslužby. V kostele jsem našel i svoji dámu, která mě zachránila před azylem, a bydlím u ní. Problémem však zůstávají peníze. Teď se snažím udělat si aspoň rekvalifikaci na počítače. Snad mi to pomůže sehnat práci.

Zmínil jste, že v Hradci jste se usadil mimo jiné kvůli dětem. Vídáte se?

Staršímu synovi bude v srpnu patnáct, mladšímu v říjnu jedenáct a vídáme se v podstatě každý den, protože sem jezdí trolejbusem do školy. Takže já si s nimi povyprávím cestou a starší synek pak jezdí i ke mně. Ten mladší o mě zatím zájem nemá, ale já si z toho teď hlavu nedělám. Prostě když bude mít zájem a bude chtít, tak ke mně přijede. Myslím, že i vzhledem k tomu vychování, které dostává, a že vztahy s manželkou a tchýní pořád nejsou narovnané, se tomu nejde divit.

Máte nějaký sen?

Já bych strašně rád žil v pevnosti Josefov. Bydlel bych v baráčku, který bych si opravil, dole bych měl kavárnu a zároveň bych pracoval v pevnosti – třeba bych sekal trávu. Jenže k tomu jsou potřeba penízky a já dlužím zhruba ještě dvě stě dvacet tisíc a jsou na mě vedené exekuce, takže mi nikde nepůjčí, jelikož jsem vedený v ansámblech. Když to budu dál splácet ze svého důchodu, který dnes padá v podstatě na dluhy, můžu přijít tak za deset let.

 

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Stát (se) prestižním / David Poživil > NP č.439 > Dějiny přítomnosti V Česku je na spadnutí zákon, který by měl v budoucnu zásadně přeorat pole sociální práce. Je v něm řeč o sociálních klinikách, profesní komoře a prestiži. Co nakonec přinese? číst dále Po stopách myšiček a kočiček / Apolena Rychlíková > NP č.439 > Referát „Máme plno, zkuste příští rok," slýchají stále častěji zoufalí rodiče, kteří se snaží svého potomka udat v mateřské škole. Vládní škrty spolu s baby boomem vzaly školky v posledních letech útokem a místa nejsou. Změní to dětské skupiny? číst dále Tancem proti osamělosti / Saša Blau > NP č.439 > Reportáž Městské parky, otevřená prostranství před nákupními centry a také náměstí čínských měst ráno a večer obsadí skupiny lidí středního věku, většinou žen. Scházejí se tu za úsvitu před odchodem do práce, a pak zase navečer. Vyrovnají se do řad - ti nejlepší stojí v první řadě, ti slabší vzadu - a vedle reprobedny, ze které se line čínský pop, zhruba hodinu tančí, cvičí nebo práskají káču. Pak si popřejí hezký den nebo dobrou noc a zase se pokojně rozejdou. číst dále Strašidlo špatných matek / Alena Zemančíková > NP č.439 > Ženská stránka Je mateřství kláním, v němž lze vyhrát? Dá se vůbec poznat, že žena jako matka obstála? číst dále

Nejčtenější články autora

Děti, které nepláčou / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.381 > Téma čísla Se světově uznávaným odborníkem na problematiku pěstounské péče Chrisem Gardinerem o pěstounství, zranitelnosti nejslabších i současných nepokojích ve Velké Británii...   číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Jing a jang, vole / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.462 > Rozhovor DJ, středoškolský učitel a multiaktivista Jan Němec alias Raveboy se v posledních letech stal tváří řady různých iniciativ. O Czechteku, Miladě, osobním tréninku a kulturní agresi… číst dále Zapomeňte na rok 1968 - S Danielem Cohn-Benditem o minulosti, evropských vyhlídkách a českých zelených / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.329 > Rozhovor Během studentských bouří ve francii v roce 1968 si Daniel Cohn-Bendit vysloužil přezdívku „Rudý Danny“. Od té doby ale uplynulo moře času a dnes sedí v evropském parlamentu za zelené. Přivolává ekologickou revoluci a obává se, aby lidé v časech krize Nespadli do náruče ultrapravice.    číst dále
celý archiv