NP č.436 > UličníciNechci se trápit minulostíTomáš Havlín

Když Věra Hyská neprodává Nový Prostor v Praze na stanici metra Malostranská, pracuje u atrakcí na Matějské pouti. V zábavním parku se snaží zbavit svých dluhů.

Potkáváme se na Výstavišti u kolotočů, jakou zde máte práci?


Lákám zákazníky na atrakce a pouštím je. Většinou jsem u vláčku, ke kterému děti běží hned, jak ho spatří. Je to pěkný vláček dovezený z Holandska a má tu výhodu, že je na dálkové ovládání. Kdykoli mi tam nějaké dítě pláče, můžu ho okamžitě zastavit, vytáhnout dítě ven a jede se dál. Ne všechny vláčky jsou přitom takové. Některé staví třeba i minutu a dítě v nich zatím řve. Taky jsem ráda, že lidi si na mě na pouti už zvykli. „Tahle paní tě vozila minulý rok, pamatuješ?“ říkají dětem. A děti si dobře pamatují.

Pouť je pro vás víc než nárazová brigáda?

Jezdila jsem s kolotoči asi půl roku, ale pak jsme se těžce pohádali. Někde u Pardubic jsem si sbalila věci a na odchodnou jim za trest skoro spálila motor od helikoptérek. Tehdy jsem si myslela, že už se nikdy nevrátím, byla jsem úplně v šoku. Jenže potřebuju splácet dluhy a „teta“ mě přijala zpět. Ona mi vůbec hodně

pomohla. Když k nám na Matějskou jednou přišel můj psycholog, dala mu třeba plnou hrst lístků, aby mohl jezdit až do večera zadarmo (smích). Dneska mi dává pět set korun na den. Čtyři sta zaplatím paní z Providentu a zbyde mi stovka na cigarety a jídlo.

 

NENECHÁM SE ZNEUŽÍVAT

Když jsme si domlouvali setkání po te- lefonu, říkala jste, že jste právě v pěkné bryndě. Co se stalo?

Rozcházím se s přítelem. Byli jsme spolu skoro dva roky, ale totálně mě znemožnil.

Jak se mu to mohlo podařit?

Ve všem mi lhal a já nedokážu být s chlapem, který mne podvádí. Zrovna nedávno jsem přišla večer domů utahaná jak pes, celý den jsem lítala od atrakce k atrakci a v jednu v noci se otevřou dveře a v nich stojí on s nějakou ženskou. Prý ať vstanu a dám si s nimi pivo! Vůbec si nedokážu představit, že bych tohle někomu udělala: když mám doma chlapa, přece si nebudu na noc zvát k sobě návštěvu. On ale jezdí dodávkou mezinárodní přepravu. Vůbec teď nemůžu vědět, kdy a kde mě s kým podváděl. Kromě toho mě podělal o peníze. Brala jsem si kvůli němu půjčky, jindy mi zase vzal celou sociálku, aby mohl ze zastavárny vyzvednout počítač. Také peníze z Nového Prostoru mi sebral. Odkládala jsem si je do krabičky, ale jednoho dne ji prostě otevřel a prochlastali to s kamarády. Teď ani nemám, za co bych si koupila další časopisy. Nemůžu prodávat dál. A jít do Nového Prostoru se stydím. Nevím, co by si o mně pomysleli.

Žádný chlap mě nikdy nedostal do takové šlamastyky. Přitom jsem na něj byla hodná, mírumilovná. Pomáhala jsem mu, každý den jsem mu koupila do ledničky jedno nebo dvě piva, protože bez toho by byl nervózní. Ale ten osel se mi odvděčil takhle. Je to definitivní, nechci se nechat zneužívat. Jdeme od sebe.

Bydleli jste spolu?

Pořád ještě bydlíme, jsme na ubytovně. Ale spíme odděleně, já mám svoji postel a on svoji. Bude to tak ještě do konce měsíce.

Nebylo by lepší odstěhovat se hned?

Měla bych možnost zaplatit si jinou ubytovnu u kamaráda. Znám ho už léta a nikdy mi neublížil, celý pokoj bych měla pro sebe. Jenže to stojí pět tisíc, a kde je mám teď vzít? Z finančních důvodů to není možné.

Tvrdíte, že se nechcete nechat zneuží- vat. Říká se, že pro ženy v těžké sociální situace je to složitější než pro muže. Je to pravda?

Pro holku na ulici je to určitě těžší. Ze začátku, když jsem přišla do Prahy, nedůvěřovala jsem vůbec nikomu. Bylo mi sedmnáct let a strašně jsem se bála. Nevěděla jsem kudy kam. Také jsem kolikrát naletěla. Například za mnou přišel kluk a nabídl mi, abych se provdala za jeho kamaráda, cizince. Nasliboval mi hory doly, padesát tisíc na ruku a bydlení v podnájmu, což se mi tehdy hodilo, protože jsem byla v krizi. Nic z toho ale nebyla pravda, neviděla jsem ani korunu. Na úřadě jsem pak řekla, že u mě sehrála roli finanční tíseň. Teď toho muže údajně hledají, ale slehla se po něm zem.

Stávají se ženy bez domova častějším terčem fyzického násilí?


V nynějším vztahu se to nestalo, útočil na mě jenom slovně, ale zažila jsem to před lety. Jako by se to stalo včera. Byla jsem těhotná s dvojčaty, byl krásný den a sestřenka mě přijela navštívit do Prahy. Chodily jsme spolu po městě a pak jsem ji šla vyprovodit na noční vlak, kde si mě na nádraží vyhlédl neznámý muž. Asi mi hodil něco do pití, protože když mě nakládal do auta, byla jsem celá omámená. Odvezl mě někam za město, kde jsem to vůbec neznala, a zatáhl mě do takové dřevěné chaty. Když jsem se probrala, byla jsem celá od krve. Volala jsem o pomoc, ale z okolních domů nikdo neslyšel. Když potom usnul, sbalila jsem si ty krvavé hadry a šla jsem do vesnice. Naštěstí jsem u jednoho domku potkala staršího pána. Zavolal sanitku a policajty.

Taková zkušenost se musí podepsat na psychice...


O to víc, že to bylo skoro s následkem smrti tří lidí – mne i mých dvojčat. On mě před tím barákem ještě nahou škrtil. Byla jsem celá modrá, nemohla jsem dýchat...

Dvojčata se pak narodila?

Patrikovi a Lukášovi budou zakrátko čtyři roky. Z porodnice mi je dali rovnou do koje­ ňáku, kam jsem za nimi ještě chodila, jenže pak jednoho dne prostě zmizeli. Až složitě jsem musela dohledávat, že je dali do náhradní rodinné péče. Opravdu jsem byla naštvaná, protože se na úřadech se mnou vůbec nebavili. Dnes se s nimi občas vídám, protože nechci, aby mi v dospělosti něco vyčítali. Jejich ná­ hradní rodiče jsou fajn, nebrání mi se s nimi vidět. A mohou jim poskytnout to, co já jsem nemohla.

Myslíte si, že se dalo předejít tomu, aby vás rozdělili?


Možná, že dalo. Jenže mně už sociálka pomoct nechtěla. Nechtěli mi dát ani azylák.

 

MÍT SPŘÍZNĚNOU DUŠI

Říkala jste, že bydlíte na ubytovně. Máte nějaké místo, které byste nazvala domovem?

Vyloženě můj domov ubytovně neříkám, je to jenom přechodné místo. Ale cítím se tam dobře, protože mám vedle sebe kamarádku, která mě psychicky drží. Když mám problémy s expřítelem, vypadnu vždycky k ní a pokecáme o blbostech. Její přítel je těžký alkoholik, kdybyste ho viděl! On ji vezme někam do hospody, kde sedí celá jeho banda, a tam ji ztrapňuje a pomlouvá. Chudák holka se pak prostě sbalí, odejde a brečí na pokoji. „To udělá každej, proč od něj neodejdeš?“ ptám se jí. Ale ona říká: „Když já ho mám tak ráda.“

Jste například v kontaktu se svou rodinou? Máte kolem sebe lidi, kteří vás podporují?

Kamarádů mám spousta, ale do Jindřichova Hradce, kde jsem vyrostla, se moc nevracím. Měla jsem nevlastního otce, který mě deptal, tehdy jsem se také poprvé psychicky zhroutila. Dnes si jen občas zavoláme s mámou. Nedávno mě do telefonu prosila, ať přijedu, že ji otec mlátí. Tak jsem se tam zastavila a dala mu za vyučenou.

Jak byste si představovala svůj domov?

Chtěla bych mít vedle sebe spřízněnou duši, která bude stát pořád při mně a pomáhat mi v té psychice, abych měla život krásnější. Abych se pořád netrápila věcmi, které se staly, ale dostala se do věcí, které jsou. Jenže je to těžké. Teď se cítím být minulostí hodně pohlcená a zklamaná. Vyčítám si, že vždycky narazím na nějakého blbce, který mě využije. Že nemám v nikom oporu a nemám pro co žít. Takové věci si vyčítám a někdy mám sklony, že bych se nejraději zabila.

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv