NP č.436 > ReportážBomži, lidé bez propiskyMarie Kučerová, Jana Matočkina

Jak vypadá začarovaný kruh ruského bezdomovectví? Bez bydlení není práce, bez práce není bydlení. A taky vás neošetří v nemocnici.

Jsou tři hodiny odpoledne. Všudypřítomné šero prozařují pouze lampy veřejného osvětlení, v zimních měsících vystačí světlo sotva do oběda. Už půl hodiny čekám na autobus hromadné dopravy. V Rusku se rychle naučíte, že co je v Evropě normální, není samozřejmostí všude. Třeba jízdní řády.

Velký elektrický budík na budově nákupního centra rudě hlásí –22 °C. Podupáváme a odevzdaně čekáme na zadýchaný autobus, ale nenudíme se. Sledujeme improvizovanou stínohru. Na rušné silnici se potácí opilý člověk. Reflektory aut prosvěcují sklo poloprázdné lahve v jeho ruce. Vrávorá z jednoho pruhu do druhého, vlající chlopy kabátu dělají jeho chůzi ještě nejistější. Odpolední špička naštěstí zpomaluje jízdu na rychlost kroku. Odrzlejší řidiči stáčejí okénka a nadávají. Jiní se do něho strefují vajgly. Chlap se nevědomky opírá hned o jedno, hned o druhé auto. Pak upadne. Auta ho s troubením objíždějí. O několik metrů dál, na bezpečně vyvýšené zastávce, po sobě lidé nervózně pokukují. Dva muži nakonec vezmou opilce pod paží a opřou ho o novinový stánek. Něco nesouvisle mumlá, potom se převalí do špinavé závěje za kioskem. Dál si ho nikdo nevšímá.

 

TŘI ZE STA RUSŮ NEMAJÍ
KDE BYDLET


Statistiky o množství lidí bez domova v největší zemi světa neexistují. Institut sociálně ekonomických problémů Ruska ale odhaduje jejich počty na 3,3 až 4 miliony. Připočteme-li i pravděpodobný počet dětí bez domova, čísla se vyšplhají až na 5 milionů, což činí 3,5 % obyvatel Ruska. Pro srovnání, podle posledního sčítání lidu z roku 2011 je odpovídajícím číslem v ČR 0,1 % lidí, kteří nemají kde bydlet. Vzhledem k chladnému podnebí se bezprizorní obyvatelé nacházejí především v teplejších částech země a ve velkých městech. V Moskvě jich podle dohadů žije asi 75 tisíc, v Petrohradě přibližně 50 tisíc. Zde mají větší šanci najít příležitostnou práci. Sběr recyklovatelných surovin tvoří spolu s žebráním největší část jejich příjmů.

„Ve vnímání společnosti jsou bezdomovci špinaví lidé, kteří se potopili na dno. Mohou si za to sami a svou situaci se nesnaží nijak zlepšit,“ tvrdí výzkumníci pod vedením profesora A. M. Osipova ve studii z roku 2007 Sociální a právní aspekty problému bezdomovectví v Rusku. Život na ulici si podle stejné studie vybrala pouhá 3 % bezdomovců. Ostatní se bez střechy nad hlavou ocitli nejčastěji kvůli těžké rodinné situaci, podvodu s bydlením nebo po propuštění z vězení. Bezdomovci s veřejností téměř nepřicházejí do styku a jejich každodenní realita tak zůstává skryta. Umrznuvší bezdomovec není mimořádnou událostí, často se taková zpráva nedostane ani do novin.

 

KAM SILNICE NEVEDOU

Kirovská oblast se nachází dvanáct hodin vlakem severovýchodně od Moskvy a má rozlohu jako dvě Francie. Žije tu ale jen o něco méně než půldruhého milionu obyvatel, třetina z nich v hlavním městě Kirově. Do ulice Splavná jezdí autobus jednou za hodinu, ani po hodině a půl jsme se ho ale nedočkali. Zavolali jsme si taxi, když jsme ale řidiči řekli, kam jedeme, odmítl nás odvézt. Prý v téhle části města nejsou silnice.

Po delší debatě se ukázalo, že cesty tam sice vedou, jenže tak špinavé, že se nám jízda prodraží. Budeme muset zaplatit ještě za umytí auta. I přesto, že jsme souhlasili, taxikář nás veze jen do přilehlé ulice. Po dvou telefonátech a zkratce přes zamrzlou skládku si nakonec šťastně podáváme ruce s ředitelem Centra pro rehabilitaci lidí bez domova a zaměstnání Vladimirem Nikolajevičem Zmejevem. V jeho kanceláři si povídáme převážně o formálních věcech. Ze stěn na nás shlížejí diplomy, rodinné fotky a také vojenská vyznamenání

V zdejším centru dostanou potřební čistě povlečenou postel, horkou sprchu, dezinfekci, ošetření a skrovné jídlo – těstoviny, rostlinný olej, cukr, čaj, instantní čínské nudle. Místo však není trvalým útočištěm, jen dočasným řešením se striktními pravidly. „Na disciplínu ještě nikdo neumřel,“ sděluje nám, napůl z legrace, jeden z pracovníků. Bezdomovci mohou přenocovat, do osmi hodin ráno však musejí noclehárnu opustit. Přes den zůstávají pouze invalidé a vážně nemocní. Těm, kteří projeví zájem, pomohou pracovníci s vyřízením potřebných dokumentů.

Centrum může přijmout až padesát klientů. V zimních měsících, což tu znamená půl roku, počet lůžek zdaleka nestačí. Lékařskou pomoc si dovolit nemohou, zdravotnický servis je zastoupen pouze deratizérem. O zařízení se stará devětadvacet zaměstnanců. Po konci pracovní doby neodcházejí domů, ale na druhé pracoviště. Jejich výplatní páska ukazuje minimální mzdu – 4100 Kč (6500 rublů).

 

PĚTIKORUNA ROČNĚ

Centrum je dotováno státem, ovšem spíše symbolicky. V oblasti žije okolo dvou tisíc bezdomovců. Státní příspěvek na každého z nich činí osm rublů ročně (přibližně 5 korun). Za takových podmínek se všední fungování neobejde bez pomoci druhých. „Lidé přivážejí potraviny, oblečení, hygienické potřeby. Spolupracujeme s kýmkoli, kdo projeví zájem,“ říká Vladimír Nikolajevič. „Lidé pomáhají různě, jedni vaří horké polévky, které rozdávají přímo na ulicích, další nám vytvořili stránky se seznamem nejpotřebnějších věcí. V minulosti zde probíhaly i programy pro studenty medicíny.“

Dvě věci opakuje Vladimír Nikolajevič několikrát: že mluví otevřeně a abych nehledala jen nedostatky. Snažila jsem se. Když jsem si fotila záchody a kuchyň, rozpačitě mi to vymlouvali. Musela jsem vysvětlit, že nefotím, abych šokovala, ale protože jsem překvapená – čistotou. Zařízení kuchyně je srovnatelné s vybavením ruské domácnosti, záchody jsou čistší než v městském kulturním centru. Všude je vidět nedostatek peněz a obrovská snaha o změnu.

 

BIČI, BOMŽI A TI DRUZÍ

„Bomži? Ti jsou teď v kanálech. Večer vylézají žebrat ke kostelu,“ reaguje Věra na mou otázku, co dělají bezdomovci. Věra Ivanovna je průměrná Ruska. Vysokoškolsky vzdělaná matka – účetní na plný úvazek. Dorozumí se anglicky, po večerech navštěvuje kurzy polštiny a tenisu. Žije se svou rodinou v jednom z mnoha rozlehlých sídlišť s řadami desetipatrových paneláků. Na asfalt mezi domy nezbylo. Půl roku se auta prodírají závějemi, protože kde není silnice, ani komunální služby nejezdí, dalších šest měsíců se brodí bahnem.

Věra bydlí v devátém patře, kam musí občas pěšky, protože nefunguje výtah. Pro pitnou vodu posílá syna s pětilitrovými lahvemi do kiosku na rohu ulice. O přeplněný dvoupokojový byt se dělí s dalšími pěti členy domácnosti – manželem, šestiletým synem, prarodiči a ko- courem Kasperem. Ráno o sebe sice zakopávají v koupelně, po večerech se ale náramně baví u televize. Věra se také nikdy nemusela sta- rat o vyzvedávání syna ze školy a manželovy večeře. Její plat přesně pokryje nájem bytu. V ruštině existují tři slova pro bezdomovce.

Zřídka užívaný výraz bezdomnyj lze najít jen v knihách. O něco častěji se lze setkat s označením bič, jež znamená bývalý inteligentní člověk. Bomž, zažité spojení posledních čtyř začátečních písmen termínu člověk bez přiděleného místa pobytu, je nejběžnější.

Množství lidí bez domova je v Rusku především výsledkem složitého systému bytové politiky a nepřehledné byrokracie. Základní občanská práva jako práce, sociální dávky, lékařské ošetření, studium a možnost volit se tu váží na propisku – razítko v pasu, které potvrzuje, že bydlíte na konkrétním místě. Pokud nebydlíte, nedostanete práci, ani vás neošetří v nemocnici.

Systém povinné registrace místa bydliště byl ustanoven roku 1932 Stalinem. Pracovat ve velkých městech nebo strategických místech Ruska bylo umožněno pouze těm, kdo se mohli prokázat potvrzením o trvalém bydlišti. Dříve trestaní, politicky podezřelí či jinak nevyhovující lidé propisku nedostali.

Systém byl zaváděn postupně, v padesátých letech už platil v celé zemi. Kdo neměl propisku, přestoupil zákon o příživnictví a byl uvězněn. Po změně režimu v devadesátých letech zákon z ústavy zmizel, propiska je však stále předpokladem k většině práv. Prakticky bez ní nelze získat zaměstnání. Z bezdomovectví se tak stává začarovaný kruh. Bez střechy nad hlavou nedostanete práci, bez práce si neopatříte bydlení...

Stát ani čtvrt století po změně režimu stále nepřiznává hrozivé rozměry bezdomovectví. Chybí možnosti řešení a vhodná legislativa, kriticky nedostatečný je počet sociálních programů a lékařských služeb. Opomíjení obyvatelé kanálů, nádraží a metra či žebráci před pozlacenými chrámy jsou vyloučeni ze společnosti, staženi ve smyčce, ze které je téměř nemožné se vyvléct.

 

Autorka pracuje jako dobrovolník EVS na místním lyceu.

 


autor / Marie Kučerová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Jana Matočkina VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv