NP č.436 > Kultura | HudbaBudoucnost utkaná z minulostiKarel Veselý

Album Drop The Vowels dvojice Millie & Andrea navazuje na spirituální kořeny taneční hudby.

Kolektivní paměť lidské kultury je plná záhad. Přestože technologie implantovaly moderní civilizaci přídavná datová úložiště internetu, pořád se vzpomínkami pracujeme stejně – surová data minulých událostí si musíme kreativně zpřítomňovat. Platí to i o populární hudbě, která s odkazy předchozích generací operuje metodou nedokonalé replikace – ať se hudebníci snaží napodobit minulost sebevíc, vždy vytvoří něco, co tak či onak vypovídá i o dnešku. Pěkným příkladem je současný návrat taneční hudby k jejím kořenům na začátek devadesátých let, do překotné evoluce, z níž povstaly všemožné odrůdy klubového undergroundu. Hraní si se vzpomínkami na tuto slavnou éru už v podstatě nahradilo futurismus, který k taneční hudbě vždy patřil – hudebníci a fanoušci se mnohdy spokojí jen s navazováním na minulé futurismy. Do této situace přichází britská dvojice Millie & Andrea, která na desce Drop the Vowels objevuje, co by se z minulosti klubových žánrů dalo využít ke zformování taneční hudby budoucnosti.

Projekt Millie & Andrea tvoří od roku 2008 producenti Andy Scott a Miles Whittaker (polovina projektu Demdike Stare), patřící k výrazným postavám manchesterského labelu Modern Love. Na něm se poslední dekádu soustředí experimentátoři na poli techna, dubu i temného ambientu, které spojuje touha věrně navázat na historii žánrových proudů, ale zároveň je posunout do dosud neprobádaných míst. Když Millie & Andrea například využívají frenetických hypersynkopací žánru jungle, přimíchávají k osvědčeným formulkám ještě současnou mánii přebuzených nízkofrekvenčních basů. Ve skladbách Temper Tantrum a Stay Ugly pak jejich beaty zní, jako by nelítostně trhaly reprosoustavu v klubu. Corrosive je průnik jungle a současného stylu trap, který připomíná, co bychom ze staré taneční éry při jejím dnešním objevování určitě neměli opomenout: syrovou intenzitu zážitku s repetitivní beatovou smyčkou.

 

LEKCE ZE VZPOMÍNEK

Album Drop the Wovels začíná skladbou GIF RIFF stojící na rytmech jávanského gamelanu, což byla patrně první vyloženě rytmická hudba, která svým vlivem pronikla do evropské vážnohudební tradice, když ji v roce 1889 na světové výstavě slyšeli Claude Debussy i Eric Satie. Přes linii čítající Stravinského, blues i jazzové groove se rytmus stal dominantním prvkem černošských žánrů, jako jsou dub, hip hop či techno. Tyto a další výhonky žánrové evoluce elektronické hudby slouží dvojici Millie & Andrea jako materiál k budování ambiciózní fúze rozkročené mezi minulostí a budoucností – (taneční) hudba je přece nakonec jen jedna.

Projekty na značce Modern Love obvykle spojuje zvláštní duchařská estetika nahrávek. Jako by skladby pokrýval mystický závoj upomínající na to, že i naše vzpomínky nemají úplně jasné kontury. Millie & Andrea se na svém dlouhohrajícím debutu úporně snaží zachytit atmosféru jakéhosi magického večera na párty před dvěma dekádami, sami ale moc dobře vědí, že samotné jádro tohoto zážitku jim nemilosrdně protéká mezi prsty. Závěrečný ambientní track Quay zní jako dlouhá ozvěna po probdělé noci, z níž už čas vymazal všechnu tíhu (beaty) a jeho název (znamenající přístav) má patrně evokovat místo, kde naše tekuté vzpomínky vstupují na pevný břeh současnosti. Jen pokud se nám to podaří, může mít budoucnost ještě šanci.

 

Millie & Andrea – Drop The Vowels (Modern Love / Daphne, 2014)

 


autor / Karel Veselý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv