NP č.436 > FejetonBiologie kanclíkuJan Stern

V kanclu se nedělá nic. To ví každý. Méně lidí už ví, proč tedy kancl vlastně vznikl.

V kanclu se nedělá nic. To ví každý. Méně lidí už ví, proč tedy kancl vlastně vznikl. Jakouže funkci to plní v dokonalém soukolí moderní civilizace. A přitom je to prosté: kancl je labo­ ratoř, v níž se zkoumá, jak lze přežít v extrémně mírných podmínkách. Přežití v extrémních výš­ kách, hloubkách či rychlostech, to se zkoumá samo. Stačí někoho strčit do podtlakové komo­ ry nebo do letadla, které minutu padá volným pádem, a je to. Ale vyzkoumat možnost přežití lidského druhu v podmínkách extrémní nudy, bezcílnosti a nesmyslnosti, to je kumšt. A právě k tomu byly zřízeny kanclíky.

 

Základní metoda přežití se zdá zřejmá. Zhruba polovina kancelářské fauny vás nejpozději ve třetí větě po prvním setkání ujistí, že její pobyt v kanclu je „dočasný“. Kupříkladu takřečení Baťové tráví svůj čas mezi větráky počítačů, jenom než „rozjedou naplno své podnikání“. Hemingwayové - obzvláště roztomilý a mazlivý poddruh - zdržují se v oupenspejsu jen dokud nedopíší svůj „velký román“. Zcela osobitá poe­ tika charakterizuje tzv. Emigranty. Emigrant si vybral některou rajskou zemi a tvrdí, že do ní velmi, velmi brzy odjede a dá celé této pakárně sbohem. Neopomíná přitom zvláštní detaily. Pařížský emigrant kupříkladu se vidí v kavárně, kde sedával Picasso, a dosti věří, že si občas přisedne Milan Kundera, navzdory pověstné plachosti. Kubánský emigrant zří, kterak kupuje doutníky přímo od dívek, které je právě ubalily na svých pověstných stehnech. Já si u této pří­ ležitosti kdysi pořídil vinici v Provence. Dosti důležité je, aby se emigrační sny proplétaly, proto je považováno za slušnost, když Pařížan Kubánce pozve na croissanty, Kubánec Pro­ vensálce na stehna a Provensálec všechny na vinobraní. Netřeba jistě dodávat, že žádný Baťa ani Emigrant kancl nikdy neopustí.

 

Základní činností v kanclu je předstírání práce. To je zřejmé. Nicméně metody předstírání se dosti liší. Takzvaní Filozofové si kupříkladu osvojili specifický, jakoby hluboce zamyšlený výraz, jímž se dokážou dívat na monitor, do pa­ pírů i do zdi. Je fascinující, jak konstantní onen pohled dokáže být, uvážíme­li, že na zmíněném monitoru většinou jede pes na skateboardu, ony papíry pokrývají humorné fotomontáže a po zdi v lepším případě leze brouk. Jde o tak dokonalé mimikry, že Filozof bývá nezřídka povyšován. Stává se pak šéfem uměřeným, snesitelným a konstruktivním.

 

Horší je to s tzv. Hektikáři. Ti mají tu otravnou vlastnost, že neustále předstírají, že nestíha­ jí, že toho mají nad hlavu, že nevědí kam dřív skočit, a neustále to každému sdělují. Nutno podotknout, že Hektikář bývá občas propuštěn,
neboť v ostatních vyvolává pocity viny, a to nezřídka i v nadřízených, jimž je také nepří­ jemné, když jim neustále někdo připomíná, že nic nedělají. To, že hektikář nic nedělá rovněž a všichni to vědí, na tom nic nemění.

 

Zajímaví jsou Šlajfkaři. Ti se obvykle snaží napo­ dobit životní styl bytostí z nebes, takřečených manažerů. Kupují u Vietnamců kopie jejich sak, používají magická slůvka jako „delegovat“ nebo „nabrífovat“, chodí na různé kurzy sebezdoko­ nalování, často jsou součástí nějakého multi­ ­level marketingu a někteří mají prý i vize, což - pokud se to nepustí ze řetězu - nemusí být nic nebezpečného. Zajímavé na Šlajfkaři je, že není kupodivu takřka nikdy povyšován, neboť šéfstvo nemá rádo, když se kanclíkáři cpou, kam nemají. Pozoruhodným protipólem Šlajfkaře je Socíkář. Tato bytost jako by spadla do kanclu z minulé socialistické epochy. Do práce si chodí poke­ cat, vypít kafíčko a psát telenovelu o vztazích napříč buňkami, patry a odděleními. Zajímavé je, že socíkář jeví se být i dnes v kanclu ne­ postradatelným, ačkoli by to politologa asi překvapilo. Důvod je prostý. Socíkář není ani tak pracovník, jako spíše infrastruktura. Cosi jako kabel. Rychlost, s níž přes něj tečou in­ formace, trumfuje i rootery nejlepších serverů. Máte­li v podniku aspoň pět procent socíkářů, netřeba se vysilovati oběžníky, nástěnkami či vnitropodnikovými časopisy.

 

Úžasní jsou Radiči. Ti občas nedělají nic tak okatým způsobem, až to biologa zarazí. Ale vše se vyjasní při pozorování porady. Tehdy přichází Radičova chvíle. V ten moment srší nápady, postřehy, diskusními příspěvky, věcnými a tech­ nickými poznámkami. Po poradě někam zmizí a nikdo o něm až do příští porady neví.

 

Zase jinou strategii mají Telefonisti. Ti tráví ce­ lou pracovní dobu s telefonem na uchu. Ač se to zdá na první pohled překvapivé, jejich strategie je vcelku účinná. Během telefonování se jim obtížně přidělují úkoly a telefonování vypadá zdálky téměř jako práce. Telefonisté jsou tedy obvykle dobře zakořeněni, ačkoli udělají opravdu asi nejméně ze všech (dá­li se to vůbec měřit). Důvod je zřejmý, telefonista plní svatý zákon kanclu: nikoho neprudit a hledět si svého.

 

Opravdovými predátory kancelářské džungle jsou ovšem takřečení Nasrani. Ti již rezignovali úplně na vše a dávají to ostentativně najevo. Kritizují bez zvláštních servítků strategii šéfa, podniku i státního zřízení, neschovávají porno, které na počítači sledují, ohlašují celému kanclu úspěchy, jichž dosáhli při hraní on­line her, ba nechybí ani pivo či nohy na stole. Zajímavé je, že Nasrani bývají velmi často povýšeni, neboť jejich nasranost je přičítána velkým nevyuži­ tým schopnostem, asertivitě a malé motivaci, kterou je třeba povýšením znovu nastartovat. Nasrani ovšem bývají nebezpeční a tvrdí šéfo­ vé. Pokud se neuchlastají, pokusí se nezřídka o příliš radikální změny, což vyvolá reakci imunitního systému kanclu a Nasrana brzy vystřídá v šéfovském křesle rozumný Filozof. Ten obnoví prapůvodní řád a kancl se vrátí dle zákona entropie ke své dokonalé, obdivuhodné rovnováze, která vyzařuje do světa zvěst takřka evangelijní: lidský rod přežije všechno.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Paradigma pekla / Jan Stern > NP č.451 > Fejeton Jeden velký filozof kdysi napsal takovou divadelní hru, kde se lidi dostanou do pekla. Ale to peklo nemá kotle, ani chlupaté čerty s ocasem až na zem, ba ani červené tapety. Je to obyčejný pokoj, z něhož nejde odejít, a v němž jsou lidé, se kterými si nelze porozumět. V závěru té filozofické hry se pak praví, že peklo jsou ti druzí. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Singl drama / Jan Stern > NP č.456 > Fejeton Kdybych byl Američan a psal o životě třicátníků, co jsou singl, budu mít jednou týdně sloupek v New York Times, za který si po třech letech pořídím vilu v Malibu. číst dále Taláršou / Jan Stern > NP č.504 > Fejeton Za mého mládí bylo možno v televizi spatřit leccos. Třeba jste sáhli do takového rukávu a nahmátli jste tam pračku, ledničku, v ideálním případě všechno. Nebo se házely koule do takového velkého klobouku. Anebo se utkávali zaměstnanci Závodu kuličkových ložisek se zaměstnanci Textilany, aby se ukázalo, kdo má lepší zaměstnance. číst dále
celý archiv