NP č.434 > FejetonNorchesterský syndromJan Stern

Občas se mě lidé ptají, jací že vlastně jsou ti novináři. Jsou to opravdu taková hovada?

Občas se mě lidé ptají, jací že vlastně jsou ti novináři. Jsou to opravdu taková hovada? Já vám nevím. Dobře znám vlastně jen novináře jediného, a to sebe. Což není vzorek zrovna reprezentativní. Ale vyloučit, že analýzou tohoto vzorku dopátráme se pravdy, nemohu. Když jsem přemýšlel, jaká dispozice mě to vlastně k novinařině nasměrovala, přepadly mě překvapující vzpomínky. Všechno to asi začalo hrou „Země, město...“ Pamatujete si na ni? To se vždy vylosovalo nějaké písmeno a člověk pak musel napsat věci začínající tím písmenem: zemi, město, zvíře, ale taky třeba sportovce či strom, to podle toho, jak kdo chtěl tu hru rozvíjet a kdo se u stolu vlastně sešel. Chvilku jsem hrál jako všichni ostatní, ale pak jednoho dne, ani nevím, co mě to napadlo, jsem udělal takovou zvláštní věc. Protože jsem si nemohl vzpomenout na žádné město začínající na N, vymyslel jsem si město zcela nové, jaksi soukromé. Napsal jsem na papír: Norchester. Žádné takové město neexistovalo – teda aspoň doufám, opak by mne pěkně naštval. Podstatné ale bylo, že to znělo jako město. A kdyby se někdo chtěl hádat, že neexistuje, mohl by si uříznout pěknou ostudu, že nezná tak světoznámou metropoli. No a ono mi to prošlo. Všichni u stolu, když jsem přečetl – s patřičným světaznalým přízvukem, pochopitelně – jméno staroslavného Norchesteru, mi přiznali bod. A to byl zlom v mém životě.

Pak už to jelo samospádem. Od té doby jsem ve hře Země, město... zkoušel, co všechno mi projde. A prošlo mi všechno. Jako první jsem, logicky, stvořil fotbalový klub Norchester United, neboť stojí-li ctihodné město Norchester stovky let uprostřed vřesovišť, proč by nemohlo mít své United, slangově nazývané Zebras, díky svým černo-bílým pruhovaným dresům, jak jsem si dovolil poučit své spoluhráče a drze u toho dodal – „jak je všeobecně známo“ (ta věta dělá divy). Ale nezůstalo jen u populárních norchesterských zeber, prošla mi i Tazárie („to jsou ti, jak se odtrhli od Zairu,“ poučoval jsem a kupodivu se mi odnikud neprášilo), Bonga velká, ergo had-škrtič, o němž každý vzdělanec ví, že napadla i našeho cestovatele Emila Holuba a dnes je v červené knize ohrožených druhů, nemluvě o uruguayském fotbalistovi Maranciovi, jemuž jihoameričtí novináři neřeknou jinak než „druhý Pelé“ (jo, to už jsem byl vážně na pěst) a za nějž chtěli Norchester United zaplatit dva miliony liber, ale Marancio zůstal věrný svému Peňarolu (na dvě pěsti). Jasně, mohl jsem tenkrát klidně napsat „Maradona“. Jenže mě pravda nějak začala nudit. Navzdory tomu, že ve znaku Norchester University skví se latinský nápis Veritas Vincit.

Brzy se u mne norchesterský syndrom začal projevovat i ve školních lavicích. Když nám paní učitelka Kolmanová v 6. třídě zadala téma slohové práce „Kniha, kterou jsem naposledy přečetl“, měl jsem jasno. Přečetl jsem sice tehdy Dvacet tisíc mil pod mořem, ale kdo by zkoumal rozervanou duši kapitána Nema, když jsem mohl na list slohové práce vypustit zcela čerstvého, mnou právě seštelovaného soukromého detektiva Johna Swimminga, který ve svém Fordu Cortina právě dorazil do Norchesteru ve střední Anglii (tradice je tradice) vyřešit tajuplný případ zabijácké sekty. Dodnes si pamatuji, že jsem Swimminga nechal „jeho poslední případ vyřešit ze záhrobí“ (neboť nepochybujte, že Margaret Meadowsová napsala celou sérii dobrodružných krimi příběhů se „sympaťákem Johnem“). Nebudu vás napínat, dostal jsem jedničku.

Cesta k novinařině měla ještě jeden milník. Pionýrský tábor Dukelská stezka v roce 1989. I tam jsem rychle našel své pravé místo – stal jsem se kronikářem oddílu. Zatímco ostatní se znuděně motali po posázavských lesích, já seděl v táborové jídelně u ešusu s protekčním čajem a prožíval vzrušení při psaní příhod mých kamarádů. Zpočátku jsem opravdu vycházel z toho, co vyprávěli, no ale po chvilce se mi realita počala jevit jaksi... No, jak bych to řekl... Zkrátka neměla onen tah na bránu (který tolik proslavil Marancia), a tak jsem kronice dodal trochu norchestrovského šmrncu – a to aniž bych znal dílo svého velkého předchůdce, jednoročního dobrovolníka Marka. A tak moji spolutáborníci brzy v Posázaví potkali velblouda uprchlého z nedalekého cirkusu, nalezli peněženku s deseti tisíci korunami, kterou poctivě odevzdali na nejbližší služebnu SNB, a nakonec v polorozpadlé hájovně objevili pod ztrouchnivělou podlahou i záhadné kovové destičky s textem v neznámém písmu, o němž doc. Nouza, špičkový kryptolog, který měl shodou okolností nedaleko chatu, prohlásil, že ho věda dosud nezná a nevyloučil dokonce jeho mimozemský původ. No, já vím, s tím Nouzou jsem to přeťáp, ale diplom za nejlepší oddílovou kroniku dosud zdobí mou pracovnu.

Po takovém ocenění bylo jasno. Od té chvíle jsem mířil do širokého koryta žurnalistiky. Nevím, zda norchesterský syndrom je základní dispozicí všech novinářů, ale možné to je. A tak až vás zase někdy něco v médiích zarazí, až se vám třebas nebude pozdávat, že by hooligans z fanklubu Dynama Kyjev bojovali za vaši svobodu, nenechte se vyvést z míry. Berte to jako estetický zážitek. Jako třpytivé tóny rozkošné zvonkohry proslulé norchesterské katedrály sv. Marka. Dobrovolníka.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Vyjíst život rohlíkem / Jan Stern > NP č.463 > Fejeton Ne že bych byl starcem, ale něco už přeci jen pamatuji. Během těch let, která bohužel pamatuji, už mi namlouvali o tom, jak se lidé na světě dělí, leccos. číst dále Kávička a jiné omyly / Jan Stern > NP č.532 > Fejeton Miluju statistiky. Lidé se jimi dají krásně překvapovat. Když se řekne „káva", neřkuli dokonce „kultura kávy", co si pod tím představíte? Nejspíše pařížskou kavárnu, před níž na vratkých židličkách posedávají nikam nechvátající básníci. Anebo úzkou uličku v Římě, s dvěma stolky vystrčenými na ulici, u nichž posedávají rovněž nikam nespěchající fotbalisti. číst dále Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále
celý archiv