NP č.434 > Kultura | DivadloDuchové ve vitríněMarta Harasimowicz

Exkurze do Hamletovy duše ve Švandově divadle.

Během několika posledních sezón bylo vidět, že se Švandovo divadlo snaží najít své místo někde mezi tradičněji laděnou činohrou a divadlem pro široké publikum, založeným na marketingově lákavých dramaturgických experimentech. Výsledky tohoto přešlapování byly ale často dost diskutabilní – stačí si vzpomenout na pár nikoli uchvacujících adaptací literární a filmové klasiky (loňské Nebe nad Berlínem) či spektakulární umělecké katastrofy, jako například Gottland dle Mariusze Szczygieła či novější inscenaci Vladimirova děvka podle oceňovaného textu Jana Kratochvíla.

Několik posledních premiér smíchovské scény však svědčí o jistém kvalitativním posunu v dramaturgii a dává naději na brzké zlepšení jejího repertoáru. Vedle povedených komorních inscenací mezi ně rozhodně patří i Hamlet, jehož nastudování bylo svěřeno jednomu ze současných nejprogresivnějších divadelních režisérů u nás, Danielu Špinarovi.

 

MEZI DETEKTIVKOU A TRAGÉDIÍ

Jak trefně poznamenal v programu citovaný překladatel Jiří Josek, „Hamlet je hrou otázek,“ a tedy každé jeho nové zinscenování je poměrně náročné jak v otázkách hledání scénických řešení pro místa, která autor předlohy nijak nekonkretizoval, tak i na úrovni vytvoření obecného konceptu, jehož prostřednictvím bude možné uzavřít obsáhlý Shakespearův text do podoby celistvého uměleckého díla. Tomu pochopitelně nepomáhá ani notorická přítomnost hamletovských motivů ve vysoké a populární kultuře. „Je to trošičku detektivka, duchařina, tragédie,“ uvedl k žánrovému zaměření inscenace její režisér. A skutečně se zdá, že Špinarův Hamlet formálně odkazuje především k ryze moderním postupům detektivního příběhu i psychothrilleru, okořeněných specifickým ironickým humorem. Základní kulisou je zde předsíň královského paláce, ozdobená fotografiemi předků a muzejní vitrínou se středověkou zbrojí. Posléze se vitrína stane hrdinovým úkrytem a následným vězením, aby se v závěrečné scéně dostala do funkce jakési výstavní skříně, která pojme všechny vedlejší postavy dramatu.

Samotný titulní hrdina (vynikající Patrik Děrgel) se v prvních okamžicích prezentuje jako pubertální rozervanec, kterého vlastní vypočítavě předstírané blouznění dostane do pozice ponurého demiurga a posléze přivede na pokraj opravdového šílenství. Kontrapunktem k Hamletovu běsnění je šílenství Ofeliino (Zuzana Onufráková) – poněkud netypicky podané v krajně drsné a odestetizované podobě.

 

NEČEKEJTE LEBKY

Představení si provokativním způsobem hraje s divákovým očekáváním a inscenačními klišé. Nedočkáme se zde Yorickovy lebky či vystoupení kočovných herců. Špinar přehazuje a směšuje jednotlivé role – rozhovor hrobníků svěřuje Ofelii a Hamletovi, hru o Gonzagově smrti spolu s hlavním hrdinou donutí zinscenovat přímo královský pár. Množství metatextových narážek a inovací sice činí inscenaci poměrně obtížně pochopitelnou pro méně sečtělé publikum, ovšem o to atraktivnější pro Shakespearovy milovníky.

Patrně nejvýraznější slabinou inscenace se zdá být přílišné soustředění na osobu samotného Hamleta, které sice otevírá obrovský prostor pro předvedení Děrgelova talentu, zároveň ale značně upozaďuje ostatní postavy. Vzhledem k až neobvyklému sehrání a kvalitě výkonů celého souboru je to tím větší škoda. Špinarův Hamlet si vzhledem ke své originalitě jistě a právem najde jak své příznivce, tak i rozhodné odpůrce. Bezpochyby je ale jedním z pozoruhodnějších představení sezóny.

 

William Shakespeare: Hamlet, premiéra 7. prosince 2013, Švandovo divadlo

 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv