NP č.434 > Dějiny přítomnostiZapomeň na rodinuPetr Chatrný

Daniela Drtinová upozornila svým odchodem z České televize na poměrně opomíjenou věc. Že čeští novináři, tedy alespoň ti mimo řídící pozice, mají jen velmi malou šanci vést uspokojivý osobní život.

Proč se vůbec zajímat o to, jak žijí novináři? Možná proto, že popisy světa přejímáme více či méně vědomě od nich. Pak se nelze divit, že neodvádějí svou práci kvalitně. A že mnoho z těch dobrých odchází na pozice mluvčích či PR manažerů. V českých médiích tak chybí střední a starší generace zkušených profesionálů.

 

ZHASNUTÁ TVÁŘ

Moderátorka České televize Daniela Drtinová dostala od svého dlouholetého zaměstnavatele nabídku. Buď bude svůj pořad Interview ČT24 vysílat pět dnů v týdnu, a ne čtyři, jako doposud, nebo má smůlu. Drtinová na nabídku nepřistoupila. Chtěla aspoň v pátek odpoledne vídat svou dvanáctiletou dceru. Z televize teď proto odchází.

Jejímu rozhodnutí se nelze divit. Drtinová pracovala v televizi víc než dvacet let a její práce si televize dlouho cenila, ačkoli zcela nerozumím proč. Nabízelo by se tak, že televize se bude chtít dohodnout, ale jako by měla profesionálů přehršel. Nejprve Drtinovou „odstranili“ z Událostí, komentářů, pak změnili krátce dohodnuté podmínky pro Interview ČT24.

Možná lví zásluhu na tom má nedávná „vzpoura“. Drtinová při ní zaštítila desítky redaktorů ČT a obrátila se na radu ČT se stížností ohledně údajného ovlivňování zpravodajství ze strany vedení redakce. Ředitel televize Petr Dvořák kauzu ale nevyšetřil, naopak, teď zaměstnanci televize nesmí o tamních poměrech na veřejnosti vůbec mluvit.

Vraťme se ale k tomu, na co Drtinová poukázala. A to jsou podmínky, za kterých čeští novináři odvádějí svou práci. Zatímco se ale Daniela Drtinová těšila výsadnímu postavení jedné z „tváří“ České televize, skuteční dělníci novinařiny se skrývají za skly newsroomů.

 

START-UP BEZ ZÁVAZKŮ

Michaela byla několik let mojí kolegyní v jednom z největších českých deníků. V práci bývala už v půl deváté, protože od sedmi ráno chodívala na španělštinu. Vysokou si dodělávala dálkově, chtěla totiž hned po maturitě pracovat v médiích. V práci končívala mezi sedmou a osmou večer. Měla silný smysl pro zodpovědnost a i ve svých pětadvaceti letech dostávala za úkol psát o důležitých kauzách a politických zvratech. A to prostě vyžadovalo její častou přítomnost až do uzávěrky. Ráda si pak s kolegy zašla do hospody a zůstávala někdy až do půlnoci.

Michaela sice měla přítele, ale ten pracoval také v médiích, takže měl pro její pracovní dobu pochopení. Jenže s každou další „optimalizací“ redakce se pracovní čas Michaely prodlužoval. Stresu přibývalo a stala se z ní silná kuřačka. Její přítel si navykl zůstávat doma a hrát počítačové hry.

Michaela nebyla zdaleka jediná, která v redakci trávila deset až dvanáct hodin denně. Takových nás byla většina. Deníkáři musí být pořád on-line, aby jim nic neuniklo, práce o víkendech a svátcích nebo dlouhé neplacené přesčasy se rozumí samy sebou. Na děti přitom nemůže být pomyšlení, pokud už vůbec deníkář žije ve funkčním vztahu. A ve čtyřiceti už může chybět síla.

Do denního zpravodajství tak chodí lidé ještě na škole nebo do prvního zaměstnání. Oťukají se, naberou kontakty, chvilku je to i baví. Někdo zůstane rok, jiný pět let. Vystřídají pár redakcí. Někteří povýší. Na pozicích „obyčejných“ redaktorů ale zůstanou jen ti s nadměrnými novinářskými ambicemi. Ti, u kterých musí jít rodina a osobní život vůbec stranou. Jako například Michaela.

Ostatní zamíří na pozice PR manažerů, mluvčích úřadů, ministerstev, ale třeba i energetických firem či telefonních společností. Mluvčím pražského magistrátu je tak například bývalý rozhlasový a televizní reportér Jakub Stadler, jeho předchůdkyně Tereza Krásenská nyní hovoří za Český rozhlas, mluvčí prezidenta Miloše Zemana je bývalý redaktor Práva Jiří Ovčáček, novinář Radim Ochvat pracoval pro Mirka Topolánka a byl mluvčí Václava Klause, Oldřich Tichý z Blesku a MF Dnes teď zase zastupuje VZP. Práce je podstatně méně, platy dvoj – či trojnásobné. Od osobních ambic navíc není v pozici mluvčích a PR manažerů nutné až tak ustupovat. I tam existuje konkurence. Firmy a úřady navíc ocení i přiměřený věk uchazeče. Důvěryhodnost je totiž spjata s určitou vyzrálostí. A tu pětadvacetiletá žena nabídnout nemůže.

 

ČISTKA, KAM SE PODÍVÁŠ

Denní zpravodajství, nejdůležitější náplň každého zpravodajského média, tak nakonec tvoří lidé s diskutabilní šíří zkušeností a poměrně omezeným rozhledem. Lidé přetížení, ochotní (dobrovolně či nedobrovolně) dávat práci velký kus svého volného času, se svou prací z velké části nespokojení. Chybějí novináři středního a vyššího věku, s přehledem o oboru, s pamětí delší než je jedno nebo dvě volební období. Většina článků a reportáží vzniká v Praze.

Existují samozřejmě i výjimky. Ti, kteří si v některé z redakcí stanovili přísný režim pro sebe i pro nadřízené, a dodržují ho. Znám redaktorku, která chodila do práce na půl osmou. Nechodila na cigárka ani na kafe, což jako by se neslučovalo s běžným novinářským životem. A končila ve čtyři. Až na občasné aktuality, kvůli kterým zůstávala do večera stejně jako my ostatní. Její velkou vášní bylo ochotnické divadlo, a to stíhala i s náročnou prací. Vydržela to asi sedm let. Kvůli vzrůstající náročnosti nakonec odešla. Chtěli po ní, aby psala denně víc a víc článků a aby zůstávala déle. Teď dělá mluvčí městského úřadu jednoho okresního městečka ve východních Čechách. A čeká dítě.

Novinářů, kteří přišli za poslední tři roky o místo, jsou stovky. Sloučila se vydavatelství, regionální zpravodajství je v troskách a prodejnost „papírových“ novin vytrvale klesá. Proto se výnosy z reklamy rapidně snižují. Čistky proběhly už ve všech médiích.

Ta si teď redaktory mohou opravdu vybírat, jejich kvalitě to však nijak nepomáhá. Editoři a šéfové redakcí dávají jasně najevo, že na ulici je spousta lidí, kteří čekají na místo. Proto je prakticky nemožné v této době získat v médiích smlouvu na dobu neurčitou. Mnohem častější je opakující se smlouva na rok nebo pouze externí spolupráce, která ušetří na odvodech.

 Možností, jak se tomu bránit, není mnoho. Ve většině médií jsou odbory často považovány za sprosté slovo a nositelé nápadu na jejich založení jsou vždycky v tichosti odejiti. Média tak projevují jasný zájem mít ve svých řadách lidi jednoho typu. Dnes se tomu říká „flexibilní“ a jasně se tak předurčují i obsahy, s nimiž se pak setkáme na obrazovce nebo v novinách.

 

V PROSTŘEDÍ STRACHU A BEZNADĚJE


Ve veřejnoprávních médiích odbory existují a postavení zaměstnanců je tak o stupínek lepší. Poté, co Daniela Drtinová a s ní i Martin Veselovský ohlásili svůj odchod z České televize, televizní odboráři se ozvali. Poukázali na údajně napjatou situaci, která v ČT panuje už dlouhodobě, a na to, jakým způsobem se ředitel Petr Dvořák (ne)vypořádal se stížností redaktorů. Zmínili rovněž to, že závodní lékařka předepisuje poslední dva roky mnohem více antidepresiv než dřív. „V prostředí plném strachu, marnosti a beznaděje, kde jsou zaměstnanci i externí spolupracovníci mnohdy nuceni k neúnosné pracovní době, která jim znemožňuje elementární kontakt s rodinami, se nedá očekávat žádný profesní růst, tvůrčí invence ani spokojenost z vykonané práce. Není tedy divu, že z takového prostředí, kde převažuje demotivace, únava a pasivita, lidé utíkají,“ napsali lidé z výkonného výboru odborů.


Závodní lékařka Martina Zajíčková se od zprávy o antidepresivech distancovala. Rostoucí množství recepisů zaměstnancům ČT sice potvrdila, nicméně spotřeba prý roste ve společnosti obecně a vliv na stav lidí mají i jiné věci než práce. Po odborářích dokonce požaduje omluvu, prý její informaci zneužili. Není ale lepší zeptat se, jestli tvrzení odborářů přeci jen nevypovídá také o médiích naší doby? Práci pro deset lidí v nich odvádí pět. A je škoda, když často zvídavé a chytré novináře zaženou jejich pracovní podmínky do reklamních agentur nebo byznysu. Nad zpravodajstvím jistě můžeme zlomit hůl, ale to neznamená, že se dokážeme vymanit i z jeho vlivu.

 

Autor pracoval v ČT, ČRo a několika komerčních médiích.

 


autor / Petr Chatrný VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv