NP č.434 > UličníciVždycky jsem si poradilaTomáš Havlín

Ve svých osmdesáti letech je Anežka Křiváčková zřejmě nejstarší prodejkyní Nového Prostoru. Potkat ji můžete na náměstí Republiky v západočeské Plzni. 

Paní Křiváčková, gratulujeme k vašim březnovým osmdesátinám. Už víte, jak je oslavíte?


Příbuzní říkají, že větší oslavu bude lepší odložit na lepší počasí a udělat ji někde, kde může být i dětský koutek. Už jsem ale zarezervovala místnost na plzeňském biskupství a věřím, že se nějak sejdeme. Mám dvacet jedna vnoučat a dvacet pravnoučat. Tomu nejmladšímu jsou dva roky a nejstarší šel loni do učení. Snad by nás mohlo být k šedesáti. A když přijedete i vy, udělám vám žemlovku!

Jak vám to přijde, je dneska v Česku dobře postaráno o seniory?


To je těžké. Dřív pracovalo na staré rodiče pět dětí, ale dneska mladá generace chybí a jak to potom utáhnout. Mrzí mě ale jedna věc. Ještě pochopím, že když někdo přispíval do systému hodně, tak má potom větší důchod. Jenže tady se zároveň přidává podle principu „ty máš málo, tobě stačí desetikoruna, ty máš víc, tak ti dáme stovku“. A to je podle mě nespravedlnost. Je ostuda, že se ještě ve vládě nenašel nikdo, kdo by to změnil. Prezident Zeman sliboval před volbami, že s tím něco udělá. Pokud slib nesplní, nemůže čekat od seniorů v dalších volbách ani jeden hlas.

 

NIKOHO NEODHÁNÍM

Jak jste přišla k Novému Prostoru?

Měla jsem kamaráda, který mě k tomu dovedl. Svého času jsem na tom byla finančně strašně špatně. Prodávám už dvanáct let. Pamatuju si, když se Nový Prostor ještě jmenoval jinak, když stál polovic a dokonce i dobu, kdy tady v Plzni jeden člověk s distribucí prostě sekl a pro časopis se muselo jezdit do Prahy. Jezdila jsem tam asi měsíc a kupovala ho pro sebe, Míru Křivance a Honzu Chalupce. My jsme byli v Plzni taková trojka, stálí prodejci. Míra prodával na nádraží a Jenda na náměstí. Na oba se mě lidi často ptají. Míra už je po smrti, budou to dva roky. Přitom po něm stále není vypořádaná pozůstalost. Ale s Jendou nevím. V nemocnici mu před časem brali nohu. Možná žije někde v ústavu, anebo už taky umřel.

Co pro vás NP znamená?

Důchod pokryje nájem, energie, zdravotní potřeby a zbyde mi pár korun. Takže si tímto způsobem vydělávám na jídlo. A druhá věc je, že jsem mezi lidmi. Doktor mi už kdysi dávno říkal, ať počítám, že budu do tří let na vozíku. Jenže já mám chodítko až posledních pět let! Fakt je, že chození mi dělá problémy. Těch sto padesát metrů, které dělí prodejní místo od domova, mi někdy zabere i dvě hodiny. Často se musím zastavit a trochu si odpočinout. Kdybych ale zůstala doma, už dávno bych byla nepohyblivá. Klouby by mi ztuhly, stal by se ze mě ležák a byla bych na obtíž. Takhle jsem ale pořád soběstačná, i když za levnými vajíčky do nákupního centra na periferii se už nedostanu.

Samotný prodej vám nečiní potíže?

Už nezvládám prodávat dvakrát denně, dopoledne a odpoledne, a spíš se řídím podle stálých zákazníků. Když je ale pěkně, prodávám někdy až do půl deváté. Záleží, jak mi dovolí nohy. Dokud to půjde, budu prodávat.

Máte kolem sebe lidi, kteří vás podpoří?

Jedineční jsou moji domácí, u nichž mám cimru v přízemí. Bydlí přímo nade mnou, ale kdybych se o půlnoci rozhodla naklepávat řízky, tak se snad ještě přijdou zeptat, jestli něco nepotřebuju. Jednou měsíčně za mnou také jezdí dcera, která to má nejblíž z Horažďovic, a pomůže mi s prádlem. A taky Zděnek je príma – je student a pracovník Charity. Nosí mi časopisy, takže se kvůli nim nemusím trmácet na výdejnu.

Všiml jsem si, že známých budete mít spoustu. Na ulici na sebe mávnete s každým projíždějícím řidičem tramvaje...


To je starý zvyk ještě z doby, kdy jsem pracovala v pivovaru. Jednou mi jedna řidička řekla, že jsem pro ně jako sluníčko, které jim spraví náladu. A tak se pokaždé zdravíme. Většinou ani nevím, jak se jmenují, ale u některých znám celé rodiny. Hodně jich už zemřelo, ale zase se nabalili další...

Řekla bych, že v Plzni jsem známá asi jako falešný pětník. Na prodejní místo za mnou chodí spousta lidí. Leckdy je ani nepoznám, ale jsou to děti, které se ke mně hlásí i po letech. Víte, jakou mám potom radost? Já nikoho neodháním. Stejně se za mnou chodí pozdravit i kluci, bezdomovci, a někdy to může i pomoct. Jednou takhle přišla holčina, už je to pár let, která doma od rodičů hodně zkusila. Měla myšlenky na sebevraždu, tak jsme si popovídaly. Když dneska přijede do Plzně, pokaždé se za mnou zastaví. A přivede ukázat i svoje tři děti.

Hovoříte o lidech bez domova. Týkal
se vás někdy bezprostředně tenhle problém?

Ne, já jsem si vždycky uměla poradit. I za totality, když věděli, jak jsem na tom finančně, mi napsali potvrzení, že mám zahradu a slepice. Měla jsem je přihlášené, tak jsem jezdila do Plzně i s dětmi a přivydělávala si na trhu.

 

S JUSTÝNOU A MARGITOU

Vy sama nejste z Plzně?

Ale jsem, i moji rodiče byli Plzeňáci. Maminka byla vyučená modistka a táta dělal ve Škodovce soustružníka. Ale po válce jsme se přestěhovali do Stodu, to je v Sudetech. Dostali jsme domek po Němcích, kteří tam ale tehdy ještě žili. Tak jsem se seznámila s Anne-Marie, svojí vrstevnicí, a docela jsme se spřátelily. Učila mě německá slovíčka, až pak je odsunuli. Bylo mi tehdy jedenáct, nevnímala jsem to jako bezpráví.

Jaké pak bylo vaše dospívání ve Stodu?

Moc kamarádů jsem neměla. Ve škole byly buď samé nóbl děti, nebo dojížděly z okolních vesnic. Vzpomínám si ale na Justýnu a Margitu, dvě cikánské holky, ke kterým jsem chodila domů a společně jsme si hrály. Možná i proto mě dneska nejvíc štve, když se brojí proti menšinám a další se toho chytají. Když ze sta cikánů jeden udělá neplechu, jsou toho plné noviny. Když se ale téhož dopustí deset Čechů, je ticho po pěšině. Tahle nespravedlnost mi opravdu vadí.

Hlavně jsem ale musela brzy pomáhat mamince. Byla jsem nejstarší z osmi, a když máma onemocněla, zodpovědnost byla na mně. Takže jsem vychodila jenom pět tříd obecné školy a ani se nevyučila. Když pak máma zase mohla – měla ve Stodu otevřené kloboučnictví, začala jsem každodenně dojíždět do flaškárny v Plzni.

Jste z početné rodiny, ale vím, že jste také sama vychovala sedm dětí. Měla jste na to nějaký recept?


Když je vás tolik, musíte se naučit počítat. Ale byla jsem zvyklá, vždyť za války bylo všechno na lístky. Takže nám kolikrát stačilo deset deka sekané a udělal se pětilitrový hrnec omáčky. Nebo se knedlíky udělaly z ječné mouky místo krup a bylo to. Takhle jsem to dělala.

Co se výchovy týče, tehdy byla trochu jiná doba. Mateřská byla jen šest neděl před porodem a šest neděl po něm – pak se muselo dát dítě do jeslí a šlo se dělat. Když jsem šla do porodnice, dávala jsem děti do dětského domova, protože by se o ně jinak neměl kdo postarat. Jednou jsem si je pak takhle brala zpátky, přišla jsem pro ně i s miminem. Dcera se ale vztekla, lehla si na zem a začala kopat. Tak jsem jí dala na zadek, a když nechtěla přestat, tak znova. Nakonec z ní byla dobrá holka. Nemyslím si ale, že by se děti měly nějak zvlášť bít. Jenom musí vědět, co se smí a co nesmí.

Dovolte závěrečnou otázku: najdete
si vedle práce čas na nějaké záliby? Je něco, co vás těší?


Zálib by bylo dost, ale mně stačí, když si prostě lehnu a dívám se po zdech. Mám je polepené fotografiemi rodiny a příbuzných. A tak leckdy jen ležím a přemýšlím, co asi dělají a jak se mají. Jen tak.

 ***

Anežka Křiváčková (nar. 1934) je nejstarší z osmi sourozenců a sama vychovala sedm dětí. Od roku 1984, kdy jí zemřel manžel, žije sama. V minulosti pracovala v plzeňském pivovaru nebo na dráze jako průvodčí. Také ale provozovala chovnou stanici jugoslávských pasteveckých psů, tzv. šarplaninců. Dnes jsou její záliby skromnější. K letošnímu jubi- leu ji potěšil DVD přehrávač, darovaný Novým Prostorem.

 

Anežka Křiváčková (nar. 1934) je nejstarší z osmi sourozenců a sama vychovala sedm dětí. Od roku 1984, kdy jí zemřel manžel, žije sama. V minulosti pracovala v plzeňském pivovaru nebo na dráze jako průvodčí. Také ale provozovala chovnou stanici jugoslávských pasteveckých psů, tzv. šarplaninců. Dnes jsou její záliby skromnější. K letošnímu jubi- leu ji potěšil DVD přehrávač, darovaný Novým Prostorem.

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv