NP č.434 > Kultura | LiteraturaTe quiero, miláčkuDáša Beníšková

Existují knihy, jejichž hlavnímu hrdinovi fandíte tolik, že byste po něm pojmenovali své vlastní dítě. Pak jsou knihy, jejichž hrdina je nebetyčný kretén, a vy máte radost, když s ním osud zamává. A pak je tu Junior.

Junot Díaz ve své nejnovější knize, povídkovém souboru A v tu chvíli je po lásce, oprašuje své vlastní alter-ego, Dominikánce Juniora. Ten se objevil již v Krátkém, leč divuplném životě Oskara Wajda, který vzbudil vlnu kladných ohlasů, jež autora dovedly až k Pulitzerově ceně. Obě knihy mají leccos společného, Díaz je věrný svým kořenům, které pro jeho tvorbu představují velkou tematickou základnu, ovšem v A v tu chvíli je po lásce nade všemi figuruje hrdinka nominovaná již v názvu – láska.

Láska se tu vskutku skloňuje ve všech pádech. Týká se milenek, rodičů, bratra, dětí i vlasti. Její polohy jsou ale povětšinou zasmušilé – je nešťastná, zrazená, podvedená, neopětovaná či vyhaslá. Na toto velkolepé, „láskyplné“ tematické plátno se pak promítají všechny další události: společné stěhování s matkou a bratrem k otci do Spojených států, bratrova smrt i spisovatelská krize.

 

POLOČAS ROZPADU
LÁSKY JE NAVŽDY

Díazova postava se vydává znovu a znovu na cestu za účelem najít trvalý a plnohodnotný vztah, což se ale dosti bije s dispozicemi k sexuálnímu apetitu, Dominikáncům podle všeho souzenými.I proto se může stát, že občas nad Juniorovým pudovým chováním nesouhlasně zakroutíte hlavou; ovšem ne do té míry, že byste knihu odhodili do kouta. I když se chová jako vrtošivý macho, stále si v sobě zachovává punc pokory a zpytování, díky kterému ho vezmete bez okolků na milost.

Postavy jsou kvůli svému etniku lapeny v jakémsi sociálním ghettu, ve kterém fungují jasně předepsaná pravidla a z něhož se vymanit je tak těžké. Kniha zachycuje příklady obojího – životy lidí, co zůstanou, i těch, co najdou sílu dělat věci jinak a jinde. I přes rozdílné osudy si každá z těchto postav uchovává svůj původ jako silné dědictví a pouto. A právě tento etnický obraz tvoří jednu z nejzajímavějších poloh celého souboru, která se co do důležitosti může směle považovat za pravou ruku výše zmíněného amora.

 

LATINOS A GRINGOS

Bylo by ostudné, kdyby Díaz, jakožto profesor tvůrčího psaní, neměl své řemeslo zvládnuté do posledního detailu. Svým vyprávěním čtenáře systematicky vtahuje do děje, spiklenecky si s ním povídá jako s důvěrným kamarádem a místy mu dává zažít pocit, že není jen součást děje, ale přímo ho tvoří. „Ty, Junior, máš holku jménem Alma s dlouhým labutím krkem a velkou dominikánskou zadnicí, která jako by existovala ve čtvrtý dimenzi mimo džíny. (...) A když vidíš, jak se na ulici nakrucuje na všechny strany, víš přesně, co se honí hlavou každýmu debilovi, co jde kolem, protože myslíš úplně na to samý.“ Hovorový jazyk je protkán španělskými výrazy, které jsou gramaticky plně propojeny s textem. Slovník nechte stranou, kontext je zřejmý; španělština dokresluje atmosféru a do vyprávění patří tak samozřejmě, že nebýt odlišena kurzívou, ani si jí nevšimnete. „Nejsi přece brácha, kterej by na nic nečekal a vrazil do slečny Lory rabo.“ Před třemi lety si na Festivalu spisovatelů Junot Díaz postěžoval, že spisovatelé nejsou slavní, jsou bez peněž a nikdo je na ulici nezastaví se slovy: „Hej, skvělá povídka!“ První dva body vyřeší šikovný agent a o napravení třetího se aspoň v rámci Čech letos postaralo Argo. Zdá se, že svítá na lepší časy!

 

Junot Díaz: A v tu chvíli je po lásce, Argo, 2014, 164 stran

 


autor / Dáša Beníšková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv