NP č.433 > ReportážLáska, která se nekonáRad Bandit

V Maroku se potkávají různé barvy, vůně, kultury, náboženství, odlišné peníze i vlivy. Turista ale ani nemusí pocítit, že se ocitl na jiném kontinentu. Tedy až do chvíle, než se nechá svézt na oslu.

Kromě osla čekají v Maroku na turisty také cvičené opičky na řetězech, pevně připoutané ke svým lidským vůdcům na marakéšském náměstí Jamaa El Fna. Den co den je vidím na stejném fleku, někde mezi zaříkávači hadů, stánkem s pomerančovou šťávou a paní, co maluje ruce henou.

 

Hadím flétnistům, sedícím se zkříženýma nohama na berberských kobercích, se z horlivého foukání do dřevěných nástrojů nadýmají líce, až to vypadá, že jim oči vypadnou z důlků. Zvuk je hlasitý a jejich prsty zběsile a neúnavně poskakují po flétnách tam a zpět. Jenom ty kobry vypadají poněkud vyčerpaně. Jak asi dlouho vydrží takový had stát na zadních? Vydržet musí dlouho, šichta je dlouhá a zástupy turistů nekonečné. Když tomuhle zabijákovi začne padat hlava, jeho pán ho hrubě pošťouchne dlaní. Berberského zaříkávače by šlo obdivovat za chrabrost, s kterou koketuje se smrtící tlamou - jen kdybych nevěděl, že hadí tlama je zašitá. Iluzorní svět Marakéše v plné kráse. Stejně tak „pravý berberský trh“ není pravým berberským trhem a marocké olivy mohou být „made in Greece“. Při pohledu zblízka nelze přehlédnout, že mezi tím, co chce Maroko ukázat navenek, a čím je doopravdy, vězí propastný rozdíl.


NA KOST PYRAMIDY

 

Každodenní slalom mezi zástupy pokřikujících lidí, bicykly, mopedy, osly a koňmi v ulicích Marakéše přivádí k úvahám nad existencí abnormalit ve fyzikálních a jiných zákonech této severoafrické země. Jak to, že mě zatím nejen nikdo nepřejel a nepolámal mi kosti, ale ještě se v tomto chaosu daří všem prodavačům koření vystavět své perfektní půlmetrové pyramidy z jemných prášků kurkumy, chilli anebo papriky? Neméně je zarážející jak to, že všichni tihle prodejci sedící u miliónů malých krámků se zeleninou, chlebem, jídlem, rybami, cetkami, drogérií, cigaretami a bůhvíčím ještě dosud neumřeli hlady. Vždyť do jejich příbytků za celý den leckdy nevkročí ani noha. Až týden nato, když zabořím prst do jedné z kurkumových pyramid, mi dojde, že opravdové Maroko leží někde jinde. Prst nevyhloubí tunel v jemném prášku, ale narazí místo toho na tuhou bariéru z tvrdého kartonu, který zde oprášený kurkumou uchvacuje zástupy turistů po několik let. Až po týdnu také pochopím, že z nákupu jediné cetky se neraduje jen dotyčný obchodník. Profitovat z něj budou všichni prodejci na ulici Dar Alma, pokuřující kif před svými dveřmi.


ŘÍKAJÍ MI SCHILLACI

 

Je jedno, jestli si to zrovna frčím po pobřeží na jih, anebo vnitrozemím na sever, hlavně pryč od turistických aglomerací. Jiné Maroko se nachází kdekoli, kam dosud nedorazily davy, které sem chrlí oranžová nízkonákladová letadla ze všech koutů Evropy.

 

Rozhodně mi neunikne, že prodavači najednou prodávají opravdové čerstvé koření, kafe stojí šest dirhamů místo třiceti, a lidé, zdá se, chtějí opravdu vyprávět příběhy a dozvědět se něco o mém světě. Nejotravnější aspekty Maroka - dvojí ceny pro cizince, neskryté pohrdání „hloupými“ Evropany, bakšiš, sexistické pokřikování, předražené jídlo, účelové žebrání a všudypřítomní průvodci, kteří touží hlavně po obsahu mojí peněženky, naopak mizí úplně. Nakonec je mi jedno, že i v tom „novém“ Maroku mnozí místní s pekelnou přesvědčivostí tvrdí, že jedině oni jsou těmi pravými Berbery, jejich brácha je bohatý a pracuje ve velké bance, ségry se provdaly za bohaté manžely, a když se to jenom trochu povede, možná brzy dostanou americká víza. Sami nevidí paradox ve sdělení „je to tady úžasný, ale už abych byl pryč“. Neuráží mě Maroko, které si na něco hraje. Se smutkem pozoruji, jak sny a touhy chudobou sužovaných lidí stavějí vzdušné zámky, jejichž zdi představují jednu z mála jistot, o které se lze v téhle zemi jenom trochu opřít.

 

„Říkají mi Schillaci, po tom italském fotbalistovi, prý tak vypadám,“ říká jeden z nich. Vítá mě ve dveřích jednoho riádu, usměvavý správce oblečený do křiklavé bundy Adidas. I Schillaci, tak jako většina mužů v Maroku, touží po všem, co ve sluncem vyprahlé zemi dlouho nebylo k dostání. Značkové tenisky, jeansy, placaté inteligentní mobily, sluneční brýle. A to všechno pokud možno s viditelnými nápisy značek. Schillaci jako by vypadl z reklamy na barevné štěstí se třemi pruhy, ale když se zapovídá déle, jeho příběh začne dostávat trhliny. S těmi bohatými sestrami a bratrem to zřejmě nebude tak horké. Pracuje tu několik let, dvacet hodin denně, v práci i přespává, šest i sedm dní v týdnu, rodinu téměř vůbec nevídá.

 

Tak jako mnozí jiní se Schillaci roky pokoušel z Maroka emigrovat. Šel na to různě. „Kamarád mi z Ameriky poslal Američanku,“ zamyslí se nahlas u sklenice přeslazeného mátového čaje. „Měli jsme se vzít. Jenže ona byla tak tlustá, že všechno snědla. Musel jsem ji poslat zpátky.“ Potáhne si zamyšleně z gauloisky. „I víza jsem zkoušel, zaplatil, ale nedostal je. A teď, teď už jsem starý, už se mi to asi nepodaří,“ ukončí příběh čtyřicetiletý muž. Stejně jako desetitisíce Maročanů ročně zkoušel emigrovat také do Francie, Španělska a jiných zemí. Zatímco se mu ale nedařilo odjet do Evropy, Evropa dorazila k němu domů. A to s veškerou pompou.

 

COOL VÝLET DO AFRIKY

 

Na hlavním náměstí frčí pizza a Burger King, hned vedle se skví ve výlohách značkové zboží Puma. Přitom kolem projíždí pán na cupitajícím oslu a motají se tu toulaví psi a kočky. Zdá se, jako by ruka západního trhu ukazovala velké části frustrovaných Maročanů vztyčený prostředník - chrámy s vysněným zbožím jsou nejen pro Schillachiho v podstatě zavřené. Ani cizinci, turisté, a návštěvníci, pro které byl onen barevný svět vystaven, ale nevypadají šťastněji. Cítí, jakoby je někdo napálil. Kde je ta Afrika, po které toužili? Kde je exotika? V zimě je tu teplo a cesta z Evropy trvá letecky maximálně několik hodin. Bývalo tu levně a benzín je vlastně ještě stále o pět korun levnější než v Česku. Přes Gibraltar se dá pohodlně přeplavit na jednom z pravidelných trajektů, které chrlí jeden francouzský plastový karavan za druhým, lodní spoje přímo z Francie jsou vytížené stejně tak. Afrika je zkrátka velké lákadlo. Jak by ne. Žijí tam Afričani, jabloně kvetou v únoru a surfovat se dá celý rok. Cesta za kulturní autenticitou, skvělým počasím, miliónem barev a chutí, kořením, exotickým jídlem, rostlinami a krajinou, která v Evropě nenajde srovnání, není vůbec daleká a obtížná. Výlet do Afriky je cool a Maroko leží na samotném jejím prahu.

 

V ŠÍLENÉM TANCI

 

Tisíce turistů, kteří sem každoročně přijíždějí, se za poslední roky domohly lecčeho. Teplé vody v zemi trpící suchem, toaletního papíru v zemi bez lesů, alkoholu na barech hotelů, písečných pláží navážených traktory, ochrany „turistické policie“, španělské kuchyně, italské kuchyně, hamburgerů i jakési tolerance jejich všudypřítomnosti. Čím více však jejich požadavky rostly, čím výše rostly zdi hotelových rezortů, tím více se vzdalovali Maroku i Maročanům samotným. Těm, co dnes míří na dovolenou do Maroka, reálně hrozí, že jej zahlédnou pouze koutkem oka při pohledu ze střechy hotelu. Původní cesty za autenticitou, exotikou a jinakostí nakonec vedly k vytváření enkláv s evropskými standardy, toaleťákem, internetem, a bůhví čím ještě. Obtěžováni hordami místních, kteří se z nich snaží vykřesat všemožné, turisté úzkostlivě pročítají příručky o tom, jak se nenechat napálit, okrást a jak „přežít“ Maroko.

 

A Maročané? Maročané v tom šílenství tančí tak rychle, jak můžou. Stejně, zdá se, neférový rytmus utančit nemohou, uvědomím si, zatímco čekám na Fahíra. Místnost osvětluje modrá blikající obrazovka a já se se zájmem zaposlouchám do marocké verze znělky soutěže „chcete být milionářem“. Fahír, který nese čaj a přisedá si ke mně v horkém odpoledni, ale milionářem být nechce. Říká, že by mu úplně stačilo, aby mohl poslat své dvě dcery do školy, aby mohl bydlet ve městě, měl na nájem a nebál se, že nebude mít peníze na jídlo. K tomu bude ale muset tenhle týden ještě pěkně natáhnout pár turistů. Od té doby, co mu sem přivezli Evropu, je tu totiž pekelně draho.


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Přítomnost se stává budoucností / Rad Bandit > NP č.484 > Pošli to dál Světová zdravotnická organizace (WHO) se chystá zrušit transsexualitu jako psychiatrické onemocnění. S třicetiletým zpožděním za lesbami a gayi se tak i transsexuálové dočkají „uzdravení“.   číst dále Radikální knihovnice / Rad Bandit > NP č.467 > Pošli to dál Dnes se často mluví o radikální sociální práci – musíme jít ke kořenům, problémy řešit tam, kde vznikají, kriticky nahlížet systém, odstraňovat rozdíly. Vezměme si proto příklad z bojovných knihovnic. číst dále Stud před make-upem / Rad Bandit > NP č.481 > Pošli to dál Bydlí u mě pět Romáků. Nejmladšímu je pět let a nejstaršímu třicet pět. Je to skvělá rodina se třemi dětmi, z nichž ty dvě starší chodí spolu pěšky do školy do Táborské, po cestě si třeba koupí zmrzlinu a ruku za ruku překrosí křižovatku nad Synkáčem. Mám je rád, píšou mi: „Vážený pane, dnes jsme zaplatili nájemné." „Vážený pane, moc se nám tu libí." - „Vážený pane, utekla nám kočka, nevadí, když si pořídíme psa?" Nevadí. Nevadí mi vůbec nic až na vzpomínku, jak jsem rodinu Kočích poznal.   číst dále Sny a rovnice / Rad Bandit > NP č.466 > Pošli to dál Přání lidí bez domova znám jako staré boty. Vypadají jako takové zvláštní chomáče. Nosí je po kapsách, chlupaté obláčky, myšlenky a sny.   číst dále
celý archiv