Nejpopulárnější sport na planetě, který hrají a sledují miliardy lidí. Vývoj profesionálního fotbalu se v posledních desetiletích ovšem nese v duchu obrovských sponzorských investic, enormních hráčských platů a astronomických cen vysílacích práv. Zvětšuje se propast mezi nejbohatšími kluby a těmi ostatními, stejně jako mezi profesionálním fotbalem a tím amatérským. Špičkové týmy, které najdeme například v anglické Premier League, italské Serii A a španělské Primera División, vládnou fotbalovému světu. Fungují jako kterýkoli jiný podnik a mohou si ukázat na jakéhokoli hráče. Prezident Féderation Internationale de Football Association (FIFA) Sepp Blatter se v roce 2003 nechal slyšet, že „chování vrcholových evropských týmů pokračuje v tradici kolonizátorů, které nezajímá kulturní dědictví, ale provozují společenské a ekonomické znásilňování vykrádáním rozvojového světa o jeho nejlepší hráče.“ Od devadesátých let sice narůstá počet profesionálních lig po celém světě, většina peněz i pozornosti však stále míří na starý kontinent.
ZA CENOVĚ DOSTUPNÝ FOTBAL
Vliv peněz na národní ligy ilustruje situace v Anglii. V roce 1992 nejúspěšnější kluby založily Premier League, přerušily tak stoletou tradici a odtrhly se od zbytku anglického fotbalu. Mediální magnát Rupert Murdoch se svojí televizní stanicí Sky podepsal smlouvu s nově vytvořenou ligou a do fotbalu začaly proudit astronomické částky. V současné době Premier League vydělá tři miliardy dolarů ročně, zatímco dluhy klubů, které ji hrají, dosahují pěti miliard dolarů. Jejich majitelé je zadlužují a zároveň těží z klubové prestiže při svých dalších podnikatelských aktivitách. I díky tomu za posledních dvacet let zkrachovalo více než padesát anglických klubů. Čtvrtina ligových celků je majetkem amerických podnikatelů a další čtvrtinu vlastní magnáti ze zemí, jako je Rusko nebo Spojené arabské emiráty.
Jak podotýká politický komentátor televize Al-Džazíra Marwan Bisshara: „Fotbal se stává stále neoliberálnějším v tom smyslu, že je více řízen trhem a uplatňuje se v něm laissez-faire.“ Pro příklad: v roce 2007 koupila dvojice amerických obchodníků za sumu 220 milionů liber jeden z nejslavnějších světových klubů, FC Liverpool. Když po třech letech klub opouštěli, činil jeho dluh 237 milionů liber, tedy zhruba pětkrát více, než když do něj vstoupili. Podle vysokoškolského profesora a příznivce Liverpoolu Rogera Taylora „je vztah mezi lidmi a klubem klíčovou hodnotou hry.“ Jeho slova potvrzují fanoušci, kteří už nemají na zaplacení vstupného na zápasy v nejvyšší soutěži. Napříč Anglií se v posledních letech zakládají amatérské kluby na nižších úrovních. Jedním z nich je Affordable Football Club Liverpool (Cenově dostupný fotbalový klub Liverpool - pozn. aut.) fungující na principu samosprávy, jehož vznik iniciovala tisícovka fanoušků FC Liverpool rok poté, co ho převzali zmínění američtí magnáti. Anglický fotbal se tím vrací ke svým kořenům - stává se znovu zábavou pracující třídy.
Odlišná situace panuje v Německu, kde existuje tradice lokálních sportovních klubů. „Díky tomu, že prohráli druhou světovou válku, mohli Němci začít přestavbu fotbalu s čistým štítem. A kdo byli politici v Německu v roce 1946? Byli to levičáci, kteří přežili, protože nacisté a fašisté byli mrtví, nebo čekali na soud.“ Podle regulí německého fotbalového svazu musí být týmy minimálně z 51 % ve vlastnictví fanoušků. „Nemůžete prodat klub, můžete prodat jen jeho část, tak zaručíte kontinuitu jeho existence,“ dodává německá fotbalová legenda Franz Beckenbauer.
SPORT DĚLNÍKŮ I ELITY
Profesionální fotbal se díky internetu a televizi dostává ke stovkám miliónů nových diváku, ale zároveň se svým konzumentům stále více odcizuje. Svátek fotbalu, mistrovství světa, se stal nejsledovanější sportovní událostí, která se postupem času proměnila ve velký byznys. Organizuje ho FIFA, jež sdružuje 207 národních asociací, tedy více států než je sdruženo v OSN. Ta mimo jiné stanovuje fotbalová pravidla a dohlíží na jejich dodržování.
Historie této organizace sahá na počátek minulého století, kdy se začal rodit zájem o mezinárodní fotbalová klání. První se pod patronací FIFA uskutečnilo v rámci Letních olympijských her v letech 1908 a 1912 jako turnaje amatérských mužstev. Od roku 1920 probíhalo mistrovství jako součást olympijských her. Brzy se však od olympiády odtrhlo a samostatně se uskutečnilo poprvé roku 1930 na uruguayské půdě.
Mistrovství mnohdy odráží politické dění doby. Například týmy Velké Británie vystoupily z FIFA již v roce 1920 částečně na protest proti cizím vlivům ve fotbale, částečně kvůli nechuti hrát s někdejšími nepřáteli z dob první světové války. Do federace se vrátily až před mistrovstvím v roce 1950, které se konalo v Brazílii. Tam se fotbal, dovezený evropskými imigranty, stal sportem společenské elity a téměř současně také železničních dělníků a nižších vrstev vůbec. Pořádání soutěže znamenalo pro Brazílii příležitost ukázat, že je víc než jen zemí s koloniální minulostí, v níž bylo zrušeno otroctví před méně než sedmdesáti lety.
Uznání státní suverenity prostřednictvím nominace národních týmů do soutěže se dostalo Izraeli i Palestině. Z účasti na mistrovství byla v roce 1966 vyloučena Jihoafrická republika kvůli apartheidu. Připojit se mohla znovu až v roce 1992. V roce 1978 se turnaj konal v Argentině, což způsobilo rozporuplné reakce kvůli tehdy aktuálnímu vojenskému převratu. Přesto žádný z týmů neodmítl účast. „Turnaj neměl nikdy proběhnout. Lidé byli mučeni a zabíjeni jen dvě stě metrů od stadionu River Plate, tohle neměla FIFA nikdy posvětit,“ dodává fotbalový odborník Jimmy Burns.
DĚLAT SVĚT TROCHU LEPŠÍM
I dnes zůstává mistrovství světa ve fotbale příčinou značných kontroverzí a odrazem širších společenských tendencí i bezohlednosti politiků vůči voličům. První mistrovství na africkém kontinentě se konalo před čtyřmi lety, v Jihoafrické republice. Politici i funkcionáři FIFA slibovali přínos akce pro celou společnost, jejíž velká část se pohybuje pod hranicí chudoby. Masivní investice do výstavby a přípravy sice zbrzdily dopady ekonomické krize, kritici se však shodují, že vynaložené peníze mohly být použity společensky mnohem přínosnějším způsobem. Tak třeba na pobřeží Kapského města stojí stadion přezdívaný místními „Bílý slon“, jehož údržba vyjde na desítky milionů dolarů ročně bez reálné možnosti jeho obrovskou kapacitu využít. Zápasy se mohly hrát na již stojícím stadionu, ten však FIFA neschválila, pravděpodobně z důvodu jeho bezprostředního sousedství s chudinskou čtvrtí.
I v Brazílii, kde se hraje mistrovství letos, dochází k „čištění“ okolí stadionů od barevné a chudé populace, aby nekazila image rok od roku nákladnější akce - to nadcházející bude stát více než tři předchozí dohromady. Podle slov Seppa Blattera není cílem federace „jen rozvíjet fotbal a organizovat mistrovství, ale dělat svět trochu lepším místem.“ Humanistický étos používá ve svých prohlášeních FIFA často. Zároveň je však zatížena mnoha skandály, které její důvěryhodností značně otřásají a spíše svědčí o tom, že jde hlavně o obrovský byznys. Britský investigativní novinář Andrew Jennings, zabývající se FIFA po deset let, přišel těsně před rozhodnutím o konání mistrovství v roce 2018 s důkazy o úplatkových aférách vysoce postavených funkcionářů FIFA, pohybujících se v řádu stovek milionů dolarů. Také zveřejnil seznam závazků, které musí podepsat každá země usilující o nominaci. Mezi ně patří omezení práv dělníků pracujících na stavbách stadionů a zázemí, přijetí dočasně platné legislativy chránící oficiální sponzory akce a osvobození FIFA od jakýchkoli daní. Vzhledem k tomu, že ta vydělá během turnaje miliardy dolarů, nejde zdaleka o formalitu.
MISTROVSTVÍ PRO KOHO?
Vláda na jednu stranu financuje náklady spojené s konáním akce, které dosáhnou třiceti miliard dolarů, zisky však půjdou do kapes představitelům FIFA, velkým stavebním firmám a oficiálním sponzorům. Jak bylo řečeno, jejich práva jsou exkluzivně chráněna, a to například vymezením dvoukilometrových zón kolem stadionů, kde nemůže obchodovat nikdo jiný a dokonce se zde ani nemůže objevit zboží neschválených značek. Pokud by k tomu došlo, mohou být viníci postaveni před jeden ze speciálních soudů, které si FIFA vyžádala od brazilské vlády a které se již v JAR staly známými svým porušováním základních práv a svobod.
Přes tamní všeobecnou oblibu fotbalu si část Brazilců takovou aroganci nechce nechat líbit. „Veřejné prostředky by měly být využity na zlepšení školství, zdravotnictví a dalších věcí, protože mistrovství Brazílie nepotřebuje, potřebuje právě dobré školství a zdravotnictví,“ říká finanční poradce Lucas. Odpor proti šampionátu je veliký také kvůli rozmachu spekulace s pozemky a gentrifikace. Odhaduje se, že až čtvrt milionu lidí, především nejchudší populace, přijde kvůli výstavbě infrastruktury pro mistrovství o své domovy.
Brazilští aktivisté, kteří připravují na červenec protesty, nepořádají jen demonstrace, ale ukázali, že nesouhlas se dá vyjádřit i samotným fotbalem. Na konci minulého roku uspořádali turnaj týmů různých sociálních hnutí v centru São Paula. Obklopeni skandujícím davem, zpocení, celí od prachu a plní nadšení ne z výhry, ale ze hry samotné. Tentokrát protest nevyjadřoval oprávněný vztek, ale radost z fotbalu. A nad hřišti se vznášelo heslo: „Mistrovství světa pro koho?“
