NP č.426 > Téma číslaKomu patří reforma?Tomáš Malík

Začátkem letošního září představilo ministerstvo zdravotnictví bez většího ohlasu reformu, která by měla v následujících deseti letech zcela proměnit tvář české psychiatrie a přiblížit ji evropským standardům. Mají chronicky nemocní lidé, kteří žijí dlouhá léta za zdmi ústavů, důvod k radosti?

 

Diagnóza duševního onemocnění působí nejen v Česku jako mocný strašák. Vyvolává rozpačité pohledy stranou, vystrašený šepot za zády a mlhavou představu špitálu, svěracích kazajek a těl zmítajících se v křečích. Nemoc, která nemá svou hmatatelnou podobu, podvědomě svádí k odsouzení, ačkoli mohou být žlučové kameny stejným odrazem životních nesnází a stresu jako chronický pocit sklíčenosti. A přestože se s psychickým onemocněním u sebe či ve svém okolí setká naprostá většina z nás, nese si stále punc osobního selhání, čehosi nepatřičného.


Přitom výskyt psychických poruch se nejen v místních končinách rok od roku dramaticky zvyšuje. Pomoc ambulantní nebo ústavní psychiatrie vyhledá každoročně přes šest set tisíc obyvatel Česka, což znamená přibližně 60% nárůst oproti roku 2000. Navíc statistiky zemí na západ od nás dávají tušit v blízké budoucnosti ještě chmurnější čísla – psychické obtíže vyžadující léčbu má totiž celá čtvrtina všech Evropanů. Bude-li tento trend pokračovat, budou duševní neduhy v brzké době patřit k nejzávažnějším civilizačním onemocněním.


Císařské stigma

Jak si tedy lidé s psychickými obtížemi potažmo česká psychiatrie stojí tváří v tvář výzvám budoucnosti? Jde o rozvíjející se obor, v němž se do praxe zavádějí moderní techniky a preparáty a v němž je nemocný středem dění? Rovnocenným partnerem, který ve spolupráci s lékařem spolurozhoduje o svém osudu? Ne tak docela. Nejde ale ani tak o to, že by byl zdejší personál nekvalifikovaný, metody zastaralé a léky nekvalitní. Hlavní potíž se zdá být v samotné filozofii péče o duševně nemocné, která za poslední desítky let nedoznala příliš velkých změn. To a současně zoufalý nedostatek peněz, které jdou na psychiatrii z veřejných rozpočtů.


Léčí se zároveň choulostivý problém. Takový, který je třeba izolovat od „zdravé“ společnosti a obezřetně s ním nakládat za obtížně prostupnými zdmi stařičkých nemocničních areálů, odkazujících k někdejšímu rakousko-uherskému mocnářství. Mimochodem, české léčebny patří v Evropě k těm vůbec největším – průměrně se v nich nachází přes pět set lůžek. Jen v Bohnicích je jich bezmála třináct set a většina z nich bývá obsazena. Pacienti, z nichž někteří v léčebnách zůstávají i desítky let, žijí často ve velmi stísněných podmínkách (výjimkou nejsou pokoje po osmi) a jejich pohyb po areálu je z důvodu nedostatku personálu svazován restrikcemi. Někdy do té míry, že mohou připomínat káznici, z níž není snadné cesty ven. Peníze chybí i na základní opravy chátrajících budov, nemluvě o investicích do přátelštějšího prostředí. K pocitům bezmoci, které často rozvoj psychického onemocnění provází, se tak snadno může přidat trauma ze samotného průběhu hospitalizace.


Tikající bomba

Naznačené nešvary nebyla za posledních dvacet let vůle řešit, a tak se stav české psychiatrie jako celku (čest výjimkám) zakonzervoval do podoby jakéhosi historického skanzenu. Navíc bez vydatné finanční injekce do budoucna jen obtížně udržitelného – ve srovnání se zbytkem unie totiž vynakládá Česko na psychiatrii v rámci balíku výdajů na zdravotnictví násobně méně prostředků.


Světlem na konci tunelu by snad mohl být model tzv. komunitní psychiatrie, který momentálně v západní Evropě jednoznačně dominuje. Právě tímto směrem zamířila koncepce, kterou ministerstvo v září představilo na svých stránkách coby výsledek dohody zúčastněných aktérů psychiatrické péče (od zástupců neziskového sektoru po zaměstnance MPSV a MZd). Transformace se pak má zaplatit větším dílem z unijních peněz.


Novým pilířem péče o vážně psychicky nemocné se mají do budoucna stát tzv. centra duševního zdraví, která by znamenala významný odklon od dosavadní léčby ústavního typu. Těchto center by mělo být mnohem více (počítá se s jedním na přibližně sto tisíc obyvatel při zachování dojezdnosti do půl hodiny), než kolik je dosavadních léčeben. Mělo by jít o civilní budovy situované v městské zástavbě, jen s několika krizovými lůžky pro naléhavé případy. Kromě ambulantního psychiatra by měli být v centrech k dispozici terénní psychiatrické týmy, které budou v případě potřeby vyrážet za nemocnými domů, do jejich přirozeného prostředí.


Logikou stojící za – na místní poměry revolučním – počinem je podle jeho autorů snaha o destigmatizaci psychiatrické péče a také zapojení chronicky duševně nemocných lidí zpět do společnosti. Léčba by tak napříště neměla být pouze symptomatická, ale vycházela by z holistického přístupu, který vyzvedává silné stránky pacienta, jež mu mohou pomoci se svým onemocněním zacházet. Krom toho by měla být taková péče i levnější než ta klasická, která se odehrává ve velkokapacitních léčebnách.


Příliš mnoho honců...

Problém celé koncepce transformace psychiatrické péče nicméně zůstává především v množství zájmů jednotlivých aktérů, které se zdají být na první pohled obtížně slučitelné. Po roce vyjednávání, kdy světlo světa spatřila zatím velmi hrubá koncepce celé transformace psychiatrie, to vypadá, že barikády budou v zásadě dvojí.


Na jedné straně stojí ti, kteří se reformě zuby nehty brání, protože je jakákoli změna ohrožuje. Zjednodušeně řečeno jsou mezi nimi někteří ředitelé a zaměstnanci léčeben, spolu s ambulantními psychiatry, kterým současný stav dává stále živobytí. Na straně druhé pak lobby zdravotních pojišťoven, které léta tlačí na snižování počtu lůžek s vidinou, že budou moci na psychiatrické léčbě výrazně ušetřit. Někde uprostřed této hry o budoucí podobu psychiatrické péče se ocitá neziskový sektor a sami nemocní. Zvláště ti chroničtí mohou k reformě vzhlížet s nadějí, která se však může snadno změnit v pohled sinalý děsem, pokud se celé a značně křehké ekvilibrium příliš převáží na jednu či druhou stranu.


Jeden z nekritičtějších scénářů možného budoucího vývoje kalkuluje s faktem, že zdejší psychiatrická lůžka jsou minimálně ze třetiny obsazena z důvodů primárně nikoli zdravotních, ale sociálních. Jinými slovy, suplují neexistující sociální služby pro lidi, kteří by mohli se svou diagnózou klidně prožít plnohodnotný život před branami ústavů, ale chybí pro ně specializované azyly, domy na půli cesty či jiná zařízení komunitního typu. V případě, že by začala živelná transformace, která by nebyla doprovázena současným budováním návazných sociálních služeb pro lidi s duševním onemocněním, mohlo by se snadno stát, že na ulici najednou skončí tři a možná i šest tisíc lidí, kteří přijdou o svůj sice nijak útulný a přívětivý, ale zato stabilní domov.


Tomu, že nejde o variantu zcela nereálnou, nahrává i fakt, že koncepce do značné míry vázne na rok trvající neochotě dohodnout se mezi oběma zmíněnými ministerstvy na tom, kdo ponese enormní náklady a zodpovědnost za nezbytný sociální přesah reforem.


Z léčeben do ulic

Varovným mementem může být třeba situace v opavské psychiatrické léčebně, která musela kvůli nedávné ministerské vyhlášce vymezující minimální prostor pro jednoho pacienta zrušit několik pavilonů. Kromě personálu se v krátké době prakticky na dlažbě ocitlo i několik zdejších pacientů.


Jistou obezřetnost může současně vzbuzovat i fakt, že ačkoli reforma existuje v tuto chvíli hlavně na papíře, je v politické režii gentlemanů z TOP09, kteří kromě obdivu k Železné lady vynikají zvláštním nadáním privatizovat vše možné i nemožné, společenská rizika nevyjímaje.


***

Cíl je Albion?

Autorka: Radka Hetmánková


Je nejvyšší čas skončit s realitou uzamčených, chátrajících léčeben. Nabízí ale často diskutovaný „britský model“ tu správnou cestu?

Plány na uzavření psychiatrických léčeben v ostrovním království se objevily v šedesátých letech současně s nástupem psychofarmak, která umožňovala pacientům kontrolovat své akutní stavy. Étos psychiatrické péče se posunul od starého modelu „zavírání lidí“ k novějšímu, který lidem postiženým duševní chorobou přiznával práva. Péče v komunitě a pobyt doma mimo uzamčená oddělení, to vše zní skvěle. Málokdo v Británii truchlí po časech ostnatých drátů, klecí a nucené medikace.

Desítky tisíc pacientů dnes žijí v domovech a podporovaném bydlení napříč Británií a těší se nově nabyté svobodě. Pracovníci terénních psychiatrických týmů za nimi vyjíždějí i denně, aby na ně dohlédli a doručili jim léky. Přiřazení sociální pracovníci je pak odkazují k terapiím a specializované léčbě. Přesto se reforma psychiatrické péče trvající desítky let dodnes nezbavila nálepky „kontroverzní“. Nedávná studie respektovaného Centra pro sociální spravedlnost (CSJ) ji označila za „stomiliardové selhání“, které způsobilo více než dvě dekády hrubého zanedbání tisíců psychiatrických pacientů.

Proč? Chyba není v komunitním přístupu samotném, ale že uzavřené a konzervativní vládou rozprodané léčebny nemělo co nahradit. Jenom málokterá ze služeb byla připravena na nápor, který nastal. Místo zdravotníků nově převzali péči o duševně choré sociální pracovníci, jejichž zatížení bylo enormní. Mnozí nemocní prostě „zmizeli“ nebo se následně propadli až na ulici a ti, kteří se ocitali v akutních potížích, paradoxně končili tam, kde jejich příběh začal. Za zdmi uzamčených psychiatrických oddělení, jenom s tím rozdílem, že se nově nacházely v běžných nemocnicích, neuzpůsobených k dlouhodobému pobytu. A tak tam, kde dříve v léčebnách rostla tráva a existovala možnost vycházek či volnočasových programů, dnes zůstávají bílé postele v bílých místnostech a stejně tísnivý pohled ze zamřížovaných oken jako dřív.

Nic není černobílé, britská cesta ke komunitní péči byla jistě dlážděna dobrými úmysly. Před jejím příliš rychlým následováním ale stojí zato brát v potaz také zkušenosti, jaké má například organizace pro duševní zdraví Mind. V sedmdesátých letech hlasitě lobbovala za propuštění pacientů „na svobodu“, dnes se zabývá mimo jiné otevíráním specializovaných psychiatrických oddělení a poskytováním institucionalizovaného ubytování pro duševně nemocné, kteří nemají kam jít. Zdi, které se ve jménu lidských práv bořily, je nyní nutné znovu vystavět.


 

 


autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Vánoční schizofrenie / Tomáš Malík > NP č.470 > Pošli to dál Vánoce jsou tradičně časem míru, lásky k bližním a... nákupní horečky. Snad proto se německé protiuprchlické hnutí rozhodlo svérázně (a s dvojměsíčním zpožděním) oslavit první výročí své existence vydáním singlu Spolu jsme silní, který tři dny před Vánoci nabídla jako vkusný dárek pod stromeček pravého vlastence. číst dále Tak daleko, tak blízko / Zuzana Brodilová, Tomáš Malík > NP č.404 > Téma čísla Na sklonku minulého roku začal v Maďarsku platit nový zákon, který zahnal bezdomovce do ilegality. Pokud je policie přistihne opakovaně na ulici, hrozí jim několikadenní vězení. Vydali jsem se do Budapešti zjistit, co novinka přinesla a jak se místním na ulici žije.   číst dále Naděje ze zkumavky / Tomáš Havlín, Tomáš Malík > NP č.453 > Téma čísla Pověstné biologické hodiny tikají v posledních letech stále tišeji a průměrný věk prvorodičky pomalu atakuje třicítku. Co ale pak, když to nejde? číst dále Ze dne na den v ilegatiltě / Zuzana Brodilová, Tomáš Malík > NP č.402 > Rozhovor S Kumarem Vishwanathanem jsme se setkali v ostravském Přednádraží. V posledních týdnech tam zůstává s Romy, kteří se navzdory rozhodnutí úřadů odmítli vystěhovat. Mluvili jsme s ním nejen o tamní situaci, ale i o vydělávání na chudobě, romském obrození a novodobém kočovnictví z donucení.   číst dále
celý archiv