NP č.426 > Téma číslaKdo se ujme žezla?Pavel Nepustil

Nevypočitatelnost a iracionálnost vyvolává vždy mnoho emocí. Většinou však panovala vděčnost vůči těm, kteří uměli blázny a šílence „uklidit“ do bezpečné vzdálenosti. Dříve to byla církev, po ní převzala žezlo medicína. Kdo se ujme moci v době postmoderní?

 

Začátkem letošního října se v médiích objevila zpráva, že v Klecanech u Prahy se bude stavět Národní ústav pro duševní zdraví. Jeho ředitel Cyril Höschl novinářům popsal svoje budoucí působiště jako centrum pro základní výzkum, kde by měly být vybudovány laboratoře neurochemie, molekulární biologie a genetiky. Počítá také se zakoupením přístrojů pro magnetickou rezonanci, tomografem a magnetoencefalografem. „Je čas na to, aby si taková země jako Česká republika mohla dovolit kvalitní neuropsychiatrický výzkum srovnatelný se světem,“ uvedl Cyril Höschl pro Českou televizi.


Dalo by se určitě gratulovat k získání peněz z EU na rozvoj vědy, nicméně vzhledem k debatám o reformě psychiatrické péče v Česku (viz článek na str. 8–9) tato zpráva spíše překvapí. Zatímco transformace má směřovat k navrácení péče o duševně nemocné do jejich přirozeného prostředí, kde mají působit malé terénní a komunitní týmy, ve vesnici za Prahou se staví velkokapacitní ústav, který bude zkoumat mozek vytržený ze sociálního kontextu. Pokud by se tedy cíle transformace podařilo naplnit, v Klecanech by vznikl pomník neurobiologické podobě psychiatrie, která více než dvě století ovládala šílenství.


 

Od vymýtačů k vymývačům

 

Před vznikem psychiatrie si lidé vysvětlovali šílenství různorodě. V době renesance

byli například ti, ke kterým promlouvaly cizí hlasy, často uctíváni jako osvícení a jasnozřiví. Mohli být oslovováni přímo Bohem a tím pádem moudřejší než ostatní – ve smyslu rčení „blázni vidí daleko“. Lidé považovaní za blázny byli v některých středověkých společnostech oslavováni, účastnili se společenských akcí a psali knihy, které byly publikovány jako díla bláznovství.


Tam, kde měla silné postavení katolická církev, byl však význam šílenství představován zcela jinak. Náboženští představitelé nemohli dopustit, aby měl někdo přístup k Bohu jinou než oficiální cestou. Nenormální projevy chování se tedy snažili tvrdě potírat, přičemž k nejmasovějšímu zabíjení docházelo v souvislosti s nechvalně proslulou inkvizicí. Udává se, že mezi patnáctým a sedmnáctým stoletím bylo zabito zhruba sto tisíc lidí v důsledku jejich nenormálního chování.


Určité druhy šílenství spojené s tělesným postižením nebo útrapami mohly být také interpretovány jako boží trest. V takových případech se mělo za to, že už není třeba dotyčného dále trestat, a jeho přítomnost uvnitř komunity byla tolerována. Pokud se však pomatený člověk choval nebezpečně, byl přizván exorcista, aby z něj „vyhnal ďábla“. Pokud člověk ohrožoval své okolí i nadále, byl vyhnán z města nebo internován ve vězení či ve specializovaných zařízeních.


Útulky, kam byli blázni zavíráni, neměly v dané době, uprostřed sedmnáctého století, žádný léčebný podtext. Pomatené osoby zde byly ubytovány společně s žebráky, pohlavně nemocnými, starci či povaleči. Tuto pestrou společnost lidí spojovalo nějaké narušení anebo určitý rys chování, který daná společnost neuznávala. Dalším spojovacím prvkem byla jejich snížená schopnost podílet se na produkci zboží a akumulaci bohatství, tedy na procesech, které se v době osvícenství začaly dostávat do popředí.


Tehdy se ke slovu dostala medicína, konkrétně psychiatrie jako její nový obor. V duchu humanismu začala pečovat o šílence jako o nemocné. Nástup psychiatrie probíhal ve spolupráci s náboženstvím, které si od ní slibovalo vědecké důkazy, že prohlášení bláznů o osvícení Duchem svatým a jiné podobné jevy mají biologickou příčinu. Nicméně medicína začala posléze aplikovat svoje metody na mnohé další projevy chování a začala se ujímat vlády nad šílenstvím.


Během svojí éry vytvořila psychiatrie specifický slovník i poměrně sofistikovaný kategorizační systém tzv. duševních nemocí lokalizovaných do mozku člověka. Při pokusech o jejich léčbu vyzkoušela ledacos: elektrošoky, lobotomii neboli vymývání mozků, terapii světlem, tmou i nejrůznějšími látkami, jejichž výroba je dnes tvrdě trestána. Na začátku dvacátého století bylo popsáno necelých deset duševních poruch, v roce 1952 už jejich počet překročil stovku a v nové revizi diagnostického manuálu je už přes 300 nejrůznějších diagnóz. Úměrně tomu se zvyšoval počet psychiatrických pacientů a také počet předepsaných léků, dobrovolných i nařízených hospitalizací a provedených zákroků všeho druhu.


Umisťování bláznů neboli duševně nemocných mimo jejich přirozené prostředí bylo typické i pro psychiatrii. Protože se ve většině případů nedostavovalo úplné „vyléčení“, řada nemocí byla označena jako chronická. Pacienti potom byli a často stále jsou izolováni v ústavech anebo doživotně zásobováni léky, jejichž nové variace se brzy budou designovat také kousek za Prahou.


 

Volání šamana

 

Pokud vykročíme mimo známý euroamerický okruh, setkáme se s řadou dalších zajímavých vysvětlení bláznovství. U kmenových společenství, kde existuje postava šamana, je pomatenost spojena s tradiční vírou a chápáním světového řádu. V africké Botswaně je například zakořeněn pohled, dle kterého je člověk tvořen čtyřmi prvky: vzduchem, vodou, ohněm a zemí. Pokud se někdo začne projevovat podivně, může to být způsobeno převahou zastoupení vzduchu, který je spojen se sklonem ke snění a vizionářství. Také to ale může souviset s tím, že danou osobu osídlil duch, který ji narušuje zevnitř. V tom případě je zapotřebí vstoupit s duchem do kontaktu. Takový duch může nést důležité poselství pro zdraví a životaschopnost celého kmene, komunikace s ním je proto důležitá pro všechny.


To, že někdo slyší hlasy, může zase v některých případech znamenat, že je volán k tomu, aby se stal šamanem. Podobně je to i v indiánských a jiných kulturách, kde mladí muži toužící po „povolání“ šamana, často sami aktivně vyhledávají zážitky zvyšující pravděpodobnost toho, co by lékařská věda označila jako „sluchové halucinace“. Uchylují se proto do temných jeskyní, postí se či užívají halucinogenní houby. Symptomy, které bychom mohli označit jako „psychotické“ jsou pro ně ukazatelem přechodu do nového spirituálního stavu.


 

Komu patří budoucnost

 

Kritické hlasy provázely psychiatrii od jejího vzniku. Zesílily v šedesátých letech, kdy se zrodilo hnutí s příznačným názvem antipsychiatrie. Jeho hlavním představitelem byl maďarský rodák Thomas Szasz, který byl sám původně psychiatrem a v roce 1960 se proslavil článkem Mýtus duševní nemoci. Přesvědčivě v něm argumentuje, že psychiatrie nemá opodstatnění, protože mysl neboli duše není tělesný orgán a nemůže tím pádem „onemocnět“, jedině v metaforickém slova smyslu. Psychiatrie se tedy podle něj pokouší řešit životní a sociální problémy a podivné chování, kterým se projevují, zavíráním do nemocnic a nuceným užíváním psychoaktivních látek. Szasz přitom nepopírá možnost, že mozek jako orgán může onemocnět, ale tím se má podle něj zabývat neurologie, další obor není nutný. Psychiatrie by se podle něj měla především omluvit za mnohá pochybení, kterých se dopustila v minulosti, například diagnostikování homosexuality nebo masturbace jako duševních poruch.


Antipsychiatrii se sice nepodařilo zastavit rozrůstání psychiatrie, minimálně však pomohla vytvořit prostor pro řadu alternativ, které se snaží k „bláznovství“ přistupovat jinak. Vzrůstá počet organizací vedených lidmi, kteří jsou nebo byli diagnostikováni jako duševně nemocní, a ty se dále spojují, aby prosadily důstojné místo ve společnosti pro své členy (příkladem může být Mezinárodní síť lidí slyšících hlasy, viz www.intervoiceonline.org). K péči o lidi s projevy „duševního onemocnění“ se stále častěji vyjadřují i pracovníci jiných profesí než jen lékaři: sociální pracovníci, psychologové anebo sociologové. Do léčby duševního onemocnění jsou také stále častěji zapojovány osoby z okolí postiženého. V některých finských městech už například léčba psychózy neprobíhá v nemocnicích, ale odborníci přijíždějí přímo do domácností klientů a vedou tzv. otevřený dialog s celou sociální sítí daného pacienta.


Není důležité ani užitečné bez rozmyslu bourat léčebny, jak o to usilovali někteří antipsychiatři. Psychiatrie má za sebou kromě temných stránek také spoustu cenných zkušeností a poznatků, které mohou posloužit blahu lidí. Celá historie péče o šílenství potom nabízí řadu ponaučení. Tím zásadním však je, že snaha ovládnout šílence, ať už vedená kýmkoli, vždy vedla k jejich ponižování a vylučování. Pokud bychom se tomu chtěli vyhnout, bylo by určitě moudřejší stavět spíše mosty mezi různými skupinami lidí, než osamělé ústavy.


Autor je psycholog, terapeut a sociální pracovník. Spoluzakládal skupinu Narativ.

 

 


autor / Pavel Nepustil VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA