NP č.424 > ReportážBublání v JanověTomáš Havlín, Zuzana Brodilová

Téměř přesně pět let od dne, kdy se v litvínovském Janově strhla pouliční válka, se nad panelovým sídlištěm rozprostírá program „nulové tolerance“. Rozmohlo se tu vymáhání pravidel, anebo vznikl prostor pro nevídané výjimky?

Je čtvrtek po poledni a sídliště Janov v Litvínově nehýří zrovna životem. Celá patra domů ve vlastnictví firmy CPI jsou oproti minulým letům zazděná a jedinou větší společnost v ulicích vytvářejí snědé postavy v oranžových vestách, které pilně obstarávají úklid mezi domy. „My jsme ti, kteří udržují Janov čistý,“ říká mladá, dosud bezdětná žena, než se opět připojí k početné skupině: „Za osm tisíc měsíčně.“ Taková je výše zdejšího průměrného nájmu, i když jinde ve městě je to násobně levnější. Naopak překvapivě často rostou nájmy v nejhůře obyvatelných domech, které úřady chovají ve zvláštní pozornosti. Taková situace si žádá oživit pojem pasti.

 

V hospodě při vjezdu do Janova vládne o něco uvolněnější atmosféra. Její již opotřebené, podstatně bílé osazenstvo si vychutnává raně podzimní paprsky slunce, dopadající přes velká okna příznačná pro restaurační zařízení center socialistického typu. I když do sálu vstoupí městská policie, vietnamská obsluha dál v klidu točí pivo. Jednotka šesti mužů si to jistým krokem namíří za korálkový závěs. Legitimuje staršího invalidu na vozíčku a jeho družku, kteří sedí před blikajícími automaty. Následuje prověřování, a tak může jeden ze strážníků vysvětlovat: „Nulová tolerance? To znamená nesrat se s tím, co tady je.“ Nic nevadí, že nad oprávněností postupu policie visí otazník, ani že vozíčkář s družkou mohou po tom všem zůstat bez postihu. Policie z lokálu odejde tak rychle, jako se v něm objevila.

 

Přitáhly se kohoutky

 

Dějiny programu nulové tolerance se v Janově začaly psát v roce 2008, kdy se strhla mediálně podtržená „bitva o Janov“. Organizovaní neonacisté svrchu útočili za vydatné podpory místních na převážně Romy obývané sídliště, odkud se jim v místy zoufalém postavení pokoušela čelit policie. Obyvatelé Janova si tento den dobře pamatují a dodnes o něm hovoří jako o „pekle“. „Tehdy se to prostě nechalo zajít příliš daleko. Město se na tu část vyfláklo, nikoho to nezajímalo, bylo to odkladiště lidí, které bylo potřeba někam vystěhovat. Od roku 2005 se čekalo, kdy se něco stane,“ vzpomíná tehdejší místostarosta Martin Klika (ČSSD), kterého potkáváme na zahrádce restaurace litvínovského hokejového stadionu. „Jakej jsem z toho mohl mít pocit? Samozřejmě blbej, ale na druhou stranu jsem z bezpečnostního prostředí a vím, co dovede davová psychóza.“ Právě z těchto souvislostí pak povstal program nulové tolerance v Janově: „Sociální práce? Nejdřív musíte udělat pořádek a dneska je to o tom, že se nějakým způsobem přitáhly kohoutky,“ říká bývalý místostarosta, dnes radní pro bezpečnostní a sociální oblast Ústeckého kraje. „Plno věcí je přidušených, plno věcí bublá, ale nastavil se režim a zatím to drží.“

 

Symbolem nových pořádků se stala městská vyhláška z roku 2010, která s ohledem na „veřejný pořádek a estetický vzhled“ Litvínova zamezuje „škodlivým činnostem“ jako jsou popíjení alkoholu na veřejnosti, umísťování předmětů sloužících k odpočinku a stravování na veřejných prostranstvích a sezení na prvcích, které k tomu nejsou určené. Modrá šrafovaná síť, která v příloze vyhlášky vymezuje prostor její platnosti, pokrývá celý Janov. „Začalo k nám chodit hodně lidí s blokovými pokutami,“ popisuje efekt vyhlášky Veronika Bergerová, která působí jako vedoucí sociálních pracovníků na detašovaném pracovišti městského úřadu v Janově, také zřízeného v rámci nulové tolerance. „Ptali se nás, co to má jako být, ty reakce nebyly dobré. A my jsme se jim to pak snažili vysvětlit. Říkali jsme jim, ať si vzpomenou, jaké to bylo, když seděli venku, grilovali a hlučeli. Vždyť takhle to má také své pro, že?“ Jedním z takřka mýtických přestupků se pak stalo sezení na schodech před vchody do paneláků. „Když chcete projít a sedí vám tam deset nepřizpůsobivých, kteří neuhnou, není to nic příjemného,“ vysvětluje strážník městské policie, proč je třeba tuto nekalost přísně postihovat. Jenže v Janově jsou k vidění i jiné scény. Před jedním z paneláků potkáváme muže, který se vrátil z továrny. Zatímco říká, že s takovým přístupem, jako má policie v Janově, se v domácím Mostě nesetkal, za jeho zády se svižně proplétá po schodech šedivá stařenka, jíž se zároveň otevírá cesta mezi sedícími dětmi. Ani takové výjevy ale nulová tolerance nepřipouští. Svůj zážitek se „sezením“ má konečně i Jan Hloušek, který v Janově působí jako terénní sociální pracovník a před časem za ním přišli místní lidé z vlastní iniciativy. „Oni jsou chudí, leckteré rodiny se živí i tak, že chodí do lesa na houby a na borůvky. A tak měli návrh, aby se zřídila brigáda, která postaví potřebné lavičky, které tu nejsou. Prý když se jim pořád nadává a rozdávají se pokuty, tak ať si je kam sednout. Ale to nebylo reálné,“ říká. Janov pod nulovou tolerancí může připomínat předstupeň stanného práva.

 

Musela jsem se smát

 

S dnešní místostarostkou Litvínova Erikou Sedláčkovou (KSČM) se setkáváme v její kanceláři na radnici. Na dotaz o nulové toleranci uvádí celý katalog preventivních opatření, který vrcholí třešničkou na dortu: „A je tam i systém prostupného bydlení.“ Je sice pravda, že k přesunům lidí mezi jednotlivými byty v Janově dochází poměrně hojně, avšak zřejmě nikdo by se neodvažoval vztyčovat nad těmito pohyby prapor jakési „integrace“, anebo tvrdit, že jsou ku prospěchu opravdu všech občanů Litvínova. Je ale pochopitelné, že zdůrazňování pro-sociálních prvků v plánech litvínovské radnice (tábory pro děti, detašované pracoviště, dětské centrum Jaklík, atd.) vystupují do popředí tehdy, když se Janov opět dostává do centra pozornosti.

 

Před opraveným panelákem barvy broskví potkáváme maminku s tříměsíční holčičkou v kočárku a čtrnáctiletou dcerou doma. Po hlasu by v ní málokdo hledal Romku, což ji také dostalo do druhého kola soutěže o uklízečku v litvínovském pečovatelském ústavu – jakmile se ale dostavila osobně, místo se rozplynulo. Když žádala o dávky v hmotné nouzi, úředníci zase pojali podezření, že je příliš bohatá a vyslali za ní kontrolu. „To už jsem se musela smát. Zazvonili a pak se schovali, abych je neviděla. Oni to nemuseli dělat, já jsem jim ukazovala smlouvu, podle které jsem byt pronajala už zařízený. Ale stejně si to všechno prošli,“ vzpomíná Jana. K této příhodě se bystrá žena staví ještě smířlivě, „měli na to právo“, ale když dojde na nedávný zážitek její mámy, je nekompromisní. „Před jejím panelákem zastavil přítel mého partnera, který se vrátil z Anglie. Okamžitě u něj byla policie a ptala se, kde vzal na auto. Skončilo to tak, že šli nahoru do bytu k mámě a legitimovali ji. To už mi přijde jako omezování.“

 

On se tam nachomýtl

 

O pár bloků dál potkáváme také paní, která se zrovna nedávno stala nechtěnou hvězdou internetu. Její rodinu totiž navštívily pracovnice odboru sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD), které však vstoupily do bytu nejen s policií, ale i profesionálním novinářem v zádech. „Zaklepali, nepředstavili se, bylo deset večer. Chtěli hlavně manžela, ale jak jsem se polekala, tak jsem ho nejdřív zapřela,“ přibližuje paní Naďa.

 

Záznam akce, kterou vedoucí odboru sociálních věcí a školství na litvínovské radnici Veronika Knoblochová označuje za „výjimečné domácí šetření“, byl uveřejněn na stránkách e-mostecko. cz a vyvolal vlnu ohlasu. Tím, co pobuřovalo, nebyla jen strnulá přítomnost nevyžádaného a později i aktivně odmítaného novináře u aktu sociální práce, který musí brát ohled na všechny zúčastněné (v tomto případě šlo o děti, i zákon stanoví, že u takového šetření nesmí být nikdo další přítomen), ale i samotný postup sociálních pracovnic, které s ledově klidným hlasem hrozily matce odebráním dětí. Případ kritizovala Liga lidských práv a Agentura pro sociální začleňování, facebook vygeneroval dopis starostovi města Šťovíčkovi (Starostové a nezávislí). Kritiku ale trefně shrnuje kolegyně litvínovských pracovnic, kurátorka pražského OSPODu: „Při všech problémech, které v té rodině jsou, tam není důvod pro odebrání dítěte a sociální pracovnice musely vědět, že soud by jim to smetl. Na mě to působí jako snaha o represivní opatření v rodinách, které v podstatě vylučuje další spolupráci s rodinou a je proti tomu, co bychom měli podle zákona dělat, tedy hájit zájmy dítěte.“ Je přitom zajímavé, jak je litvínovská radnice vůči případným pochybení rezistentní. Místostarostka Sedláčková i vedoucí odboru Knoblochová hájí sociální pracovnice, které se podle nich nedopustily ničeho nezákonného, a přepinkávají odpovědnost na starostu města Šťovíčka a městskou policii, která údajně měla novináře k „zásahu“ pozvat. „On se tam nachomýtl,“ vymlouvá se však velitel městské policie Zdeněk Urban a otázku po tom, zda jsou jeho muži zodpovědní za zřejmě neoprávněnou novinářovu přítomnost, skutečně rozsekává: „Ano i ne.“

 

Poprvé můžeme sledovat pružné hranice nulové tolerance, a to nejméně do doby, než proběhne skutečné jednání mezi oběma muži. „Jsem na školení v Táboře, ale po návratu to budeme se starostou řešit,“ slibuje Zdeněk Urban dva týdny po inkriminované události. Po chvíli se nechá přimět i k reakci, která nese znaky pokory: „Nevylučuju, i když důležité je, aby se to už nestalo a nebral bych to za bernou minci, že to té rodině vysvětlíme.“

 

Kam se může napjatý Janov dále ubírat? Podle terénního sociálního pracovníka Jana Hlouška se ti, kteří se neodstěhují do Anglie, časem propadnou v nastavených poměrech do apatie, anebo se pokusí vzít věci do svých rukou. Nijak nereálným nepokojům by pak mohlo předejít právě méně vrchnostenských postupů, anebo hledání způsobů, jak do rozhodování zapojit samotné Janovany. Místostarostka Sedláčková se v tomto ohledu často odvolává na janovský „osadní výbor“, který svým názvem může evokovat cikánskou romantiku, ale jak jsme se dozvěděli od městských strážníků, ve skutečnosti je spolkem sedmi gádžů, kteří policii jednou měsíčně předávají instrukce, na co se má zaměřit. Řešení situace v Janově může být složité, a prostor pro správné kroky existuje.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále
celý archiv