O Brnu se v žertu říká, že je to největší vesnice v České republice. Něco na tom asi bude. Když jsem tam v devadesátých letech studoval a večer vyrážel na koncerty, byla to velká výhoda. Centrum skutečně není velké, a tak se společenský život odehrává na několika málo čtverečních kilometrech. Skončila akce v jednom klubu, tak se šlo za roh do druhého a po zavíračce ještě o pár bloků dál.
„Brno je velký právě tak akorát na procházku,“ souhlasí se mnou Martin Evžen Kyšperský ze skupiny Květy. „Při takové procházce lépe funguje mozek, a tak můžeš přemýšlet o životě a hudbě. Když míjíš sochu udiveného Leoše Janáčka, za rohem se rozehrávají v okénku lidé z orchestru, o pár metrů dál v Desertu hraje pěkně nahlas hardcore a do toho zvoní tramvaje a za divadlem v parku hraje někdo na kytaru a řve.“
Kapely se vyrojily
Na malém prostoru k sobě mají lidé mnohem blíže a každý zná každého. Trochu to svádí k představám, že muzikanti v Brně jsou jedna rodina, která drží při sobě, a vzájemně se podporují. Byl to nejspíše důvod, proč se v polovině osmdesátých let začalo v českém hudebním tisku psát o „brněnské alternativní scéně“ jako o množině vzájemně propletených kapel, které spojovala podobná výstřední estetika. Projekty jako Ještě jsme se nedohodli, Odvážní bobříci/Pro pocit jistoty, Třírychlostní Pepíček nebo v druhé polovině osmdesátých let Dunaj či Z Kopce skutečně přinesly do domácí hudby něco, co zde předtím nebylo. Nemělo to nic společného se sedmdesátkovým undergroundem napojeným na disent a zároveň to nekoketovalo s popem, jak bylo běžné u pražských kapel. Novináři pro tuto „vlnu“ začali razit termín alternativa. Brněnská alternativa.
Za nástup hudebního Brna mohla i politická situace – pražský underground byl tažením proti Plastikům a později „nové vlně“ totálně zdevastovaný, v Brně se ale Státní bezpečnost o kulturu moc nezajímala. „Když se pak vyrojily brněnské kapely, fízlové nebyli vůbec v obraze. Chodili jsme samozřejmě k výslechům, nicméně v Praze to měli mnohem lépe zmapované už díky Plastikům nebo díky tomu, že spousta lidí z Jazzové sekce spolupracovala s StB,“ vzpomíná Lenka Zogatová, která se na začátku osmdesátých let stala po boku Petra Wagnera důležitým hybatelem dění v městě. To oni organizovali festival Valná hromada, na kterém poprvé dostaly šanci mladé kapely často se rekrutující z partiček kolem malých divadelních scén – jako byl třeba Ochotnický kroužek, z něhož se vyloupla skupina Odvážní bobříci (později Pro pocit jistoty).
Dá se ale mluvit o nějaké scéně? Lenka Zogatová kroutí hlavou. „Každá kapela byla jiná a starala se hlavně o sebe. Lidé se samozřejmě znali a občas se spojili k nějakým společným projektům, ale nikdy za tím nebyl žádný hluboký pocit vzájemnosti. Navíc to všechno byly velmi silné osobnosti, třeba Petr Váša nebo Martin Dohnal, a ty si jdou obvykle vlastní cestou. Anebo Jiří Kolšovský, který byl těžký introvert a dokázal se bavit jen s hrstkou lidí. Na počátku musel zpívat za zástěnou, aby neviděl lidi, kteří přišli na koncert.“ Pamětník a současná výrazná postava domácí hudební avantgardy Ivan Palacký k tomu dodává: „Ta soudržnost scény nám byla, myslím, vsugerována zvenčí – z Prahy se pořád dokola ozývalo, že brněnská scéna je specifická, ale my jsme to tak necítili. Časem jsme ovšem rezignovali, a když mě později na cestách Evropou kontaktovali zahraniční novináři, přistihl jsem se s úžasem, že se klopotně snažím přeložit do angličtiny to otřepané klišé, že hudba je buď dobrá, špatná, nebo z Brna...“
Přežité schizma?
Samorosti, kteří dělají hudbu úplně po svém a neohlížejí se na trendy ani okolí, byli v Brně vždy doma. Nacpěte je do škatulek nebo nedejbože scén či tradic a zadusíte je. Květy svojí umanutostí i syrovým a zároveň nápaditým zvukem trochu připomínají tehdejší kapely, Martin E. Kyšperský se ale při otázce na vztah k brněnské alternativě osmdesátých let vždycky ošívá a tvrdí, že v mládí poslouchal úplně jiné kapely než ty z rodného města. Čokovoko sice na své Hudbě samplují třeba Odvážné bobříky, ale prý to dělají jen proto, že členové kapely bydlí blízko a ony je mohly osobně požádat o zapůjčení úryvku z jedné skladby. A další výrazný zástupce současných hudebních experimentátorů – houslista a skladatel Tomáš Vtípil v jednom zápisku na svém blogu jakýkoli „duch města“ razantně odmítá. Po umělcích žádá, aby se nestali jen „pouhým průtokovým ohřívačem na zeitgeisty a genie loci“.
Přesto se dá ale říct, že z osmdesátých let se v Brně dodnes zachovalo rozdělení na oficiální a neoficiální kulturu. V Praze se těsně po revoluci stal dřívější underground populárním mainstreamem, ale v Brně si vždy nezávislá scéna udržovala od hlavního proudu odstup. Vlajkovou lodí hudebního Brna se v roce 1990 stalo dost možná nejdůležitější vydavatelství alternativní hudby u nás – Indies Records, které se sympatickým lokálpatriotismem dávalo vždy šanci místním kapelám a místo televizních hitparád jste jejich interprety našli v žebříčcích zahraničních tastemakerů.
Podle Tomáše Vtípila je ovšem rozdělení na oficiální a neoficiální kulturu „schizma, které postrádá smysl, ale zůstává zakořeněné v hlavách zúčastněných.“ Tím, že tzv. nezávislá scéna dobrovolně zůstala v podzemí, dovolila prý různým šíbrům „zprivatizovat“ penězovody do kultury a zároveň zabředla do zbytečných žabomyších válek, které mezi partičkami staví barikády neporozumění. „Malost není a priori špatná. Má i své výhody,“ říká hudebník a myslí tím sympatickou tvrdohlavost a umanutost, která k muzikantům v Brně tak nějak patří. Zatímco v Praze více dbají na image a následování těch správných trendů, na Moravě si s nějakou světovostí nikdo moc hlavu neláme. Pozná se to třeba tím, že kapel zpívajících anglicky je tady minimum.
Kam za nimi
Muzikanti se v Brně soustředí spíše kolem osobitých „androšských“ klubů jako Boro, k němuž patří svérázní písničkáři a různí excentrici kolem básníka Jaroslava Erika Friče (mezi nimi velký letošní objev Mucha) i akce pod logem Keftes Party, zaměřené na současnou alternativu vycházející z punkových kořenů. Když do Bora přijdete, přepadne vás pocit, že se zde zastavil čas v osmdesátých letech, jenže toto místo má svoji nezaměnitelnou atmosféru, která v sobě koncentruje onu bájnou, poetickou „brněnskost“. To koncerty v areálu bývalé továrny Vlněna na Dornychu zase dýchají duchem předválečného, industriálního Brna.
Když už jsme načali místa, kam se v moravské metropoli chodí na koncerty, tak nelze nezmínit Flédu – klub, který je ale kvůli své velikosti i problémům s majiteli odsouzený k populističtější dramaturgii. Dříve se zde pořádal ambiciózní festival NewNew!, dnes zde spíše narazíte na Mig21, večírky fakult a nebo drum´n´bassový dýchánek. Přinejmenším se zde ale každý únor předávají hudební ceny Vinyla. Menšinové koncerty alternativy se přesunuly do nedávno otevřeného Kabinetu múz, kde v devadesátých letech sídlilo kultovní HaDivadlo. Fanoušci avantgardy či experimentální hudby mají každoroční Expozici nové hudby či akce pořádané v rámci série Multiplace spojené dříve s Domem umění.
Dostáváme se z centra na periférii – svoje nezaměnitelné kouzlo má klub Yacht, kam se jezdí za zajímavým hlučným rockem a metalem. Stejně jako podobně veliká (či spíše malá) pražská Sedmička těží z volnomyšlenkářské atmosféry univerzitních kolejí i faktu, že komplikovaná cesta tam (a hlavně zpátky) je součástí iniciačního fanouškovského ritu. Nezapomínejme, že Brno je vysokoškolské město, což vám dojde v létě, kdy místní hospody i kluby zejí podivnou prázdnotou. Jakmile ale skončí prázdniny, začnou ospalé ulice v podvečer a v noci zase ožívat. Samozřejmě že školy také stahují do moravské metropole kreativní a přemýšlivé jedince z okolí, a tak zatímco se dříve zajímaví hudebníci rekrutovali třeba z ústavu hudební vědy na Filosofické fakultě (Tara Fuki, Tomáš Vtípil), v současnosti jsou epicentrem pozoruhodných experimentů fakulty výtvarných umění VUT (Fiordmoss, Piča z Hoven, Hugo & Zoe, Teve nebo vizuální tým MIDI LIDI).
Hubené časy
I díky posledně jmenovaným hudebníkům přišlo z Brna za poslední dva či tři roky tolik zajímavých nahrávek, že optimista by mohl propadnout dojmu, že se zde rodí nová svébytná scéna. Jenže budoucnost zase není zase tak růžová. Nedávné kauzy, jako bylo třeba odsunutí mimořádně agilního Fóra pro architekturu a média (4AM) z veřejného prostoru, ukazují, že oficiální struktury města a jeho instituce mají pramalý zájem na tom, aby se v Brně rozvíjela mladá nezávislá kultura, která jde proti proudu.
Hudebník, promotér a bookingový agent Prokop Holoubek také připomíná, že nezávislou kulturu čekají v nejbližších letech hubenější časy už proto, že do aktivního, kulturně-činného věku (18–30 let) přichází generace, která je početně zhruba o polovinu menší než tzv. husákovy děti, které hýbaly děním doposud. „Aktuálně si více klubů rozděluje méně publika než před deseti lety. Přežijí jen silní a vytrvalí,“ předpovídá Holoubek. To všechno jsou ale samozřejmě věci, které hudebníky se silnou uměleckou vizí zajímají jen okrajově. A právě takovými se Brno vždycky mohlo pochlubit v dostatečném množství. Snad to tak zůstane i nadále.
