NP č.421 > RozhovorHudbou proti útlakuTomáš Havlín, Tomáš Malík

Tak trochu tajemný zpěvák reggae a dubu Manik B zavítal do Prahy již podruhé. Bavili jsme se nejen o tracku, který nahrál s pražskými kamarády, ale i o zapatistech v Chiapasu a životě v dnešním Mexiku.

Do pražského klubu Cross se vracíte s vystoupením po necelých čtyřech letech a chystáte se zahrát také v Jihlavě. je to jen náhoda, nebo máte k Česku bližší vztah? 

Když jsme tu v roce 2009 hráli spolu s kamarádem Lengualertou poprvé, dostalo se nám hodně vřelého přijetí. Seznámil jsem se tu tehdy s několika lidmi, s nimiž jsme si hned padli do noty. Nejen hudebně, ale i názorově. Stejně jako pro mě bylo i pro ně důležité hudbou něco sdělovat a stavět se s její pomocí proti útlaku. Hned mi bylo jasné, že zůstaneme v kontaktu. Tenhle můj druhý koncert se upekl hodně narychlo a na to, že se nestihlo skoro žádné promo, se povedl parádně. Na poslední chvíli se mi totiž ozvali organizátoři jednoho festivalu v Norsku, jestli bych k nim nepřijel zahrát. Kývl jsem i kvůli tomu, že to byla příležitost, jak se znovu vidět s kamarády tady v Praze. Krom toho mám taky českou přítelkyni, která je z Jihlavy. Potkal jsem ji ale v Mexiku za úplně jiných okolností (smích).

 

V roce 2009 jste v Praze vystupoval v rámci akce pořádané mj. na podporu chudých Romů, které média a politici dodnes s oblibou označují jako tzv. nepřizpůsobivé. jak na to vzpomínáte?

Během Týdne nepřizpůsobivosti jsme se byli tehdy podívat na obsazení léta chátrajícího prázdného domu na pražském Albertově. Byli jsme připraveni případně i zahrát uvnitř, trochu to nakopnout a rozjet párty. Mělo to ale dopadnout jinak. Musím říct, že jsem byl trochu šokovaný z míry policejního násilí. Dodnes mi není úplně jasné, proč tehdy policie na pokojnou demonstraci před obsazovaným domem zaútočila. Byl to blázinec, spoustu slzného plynu a obušků v akci. Vybavují se mi dvě tak šestnáctileté brečící holky, které se nejspíš přišly jen podívat – měly toho svinstva plný obličej. Měli jsme i dost starostí sami se sebou. Zrovna jsme byli uprostřed evropského turné a představa, že nás v té vřavě chytí a pak deportují do Mexika, byla hodně nepříjemná. Byla to pro mě hodně

intenzivní zkušenost. Strach, útěk před policií, ale jsem i s odstupem času rád, že jsme se při- dali, protože to bylo pro dobrou věc.

 

Na hřbetu bestie

 

Řeč byla o českých Romech. jak se u vás Mexiku žije původním obyvatelům a chudým lidem obecně?
Mexiko je země obrovských kontrastů, někdy je až těžké uvěřit, že místa, kde bydlí chudí a bohatí náleží do stejného města. Faktem je, že mocí i penězi vládnou v Mexiku převážně bílí. Dá se asi mluvit i o existenci jakési střední třídy, což je pestrobarevný koktejl namíchaný z nejrůznějších ingrediencí. V Mexiku jsou spousty Španělů, kteří sem utekli před frankistickým režimem, ale taky třeba Němců. Chudoba je ale všudypřítomná a z frustrace, kterou vyvolává, se rodí zákonitě násilí. Třeba v Mexiko City jsou místa a čtvrti, kde se procházka rovná téměř jisté sebevraždě, poměry jsou leckde šílené. 

Situace domorodých obyvatel se začíná podle mého názoru trochu zlepšovat. Už to není takové stigma, příslušet etnicky k původnímu obyvatelstvu. Dokonce bych řekl, že se v poslední době začíná objevovat i určitá forma hrdosti na mayskou identitu. Na tradice, jazyk, historii. Stále ale platí, že domorodci patří v Mexiku k těm vůbec nejchudším.

Mexiko je vůbec místo, kde žije neuvěřitelné množství lidí na ulici. Nejsou jich tisíce, ale miliony! Až se nechce věřit. Zvláštním případem dočasných bezdomovců jsou migranti, kteří se snažili dostat po železnici do Spojených států. Nejde jen o Guatemalce, z jejichž země vlaky vyrážejí. Štěstí zkoušejí i Kolumbijci, lidi z Hondurasu apod. Proslýchá se, že přibližně polovina z nich tu cestu nezvládne. Bestie je zkrátka sežere.

 

Bestie?

Tak se říká vlaku na trati spojující Střední Ameriku se Spojenými státy. Jde o běžný nákladní vlak, který není za normálních okolností určený k transportu lidí. Jede se většinou celou noc a lidé, kterým se na něj podaří naskočit, pak cestují na střechách vagónů. Je to úmorné, protože musejí zůstat za každou cenu vzhůru, jinak spadnou, a buď se zmrzačí, nebo zemřou. Podél trati stojí spoustu kolonií, kde na svou příležitost čekají každý den stovky lidí. Jde hlavně o vyřazené vagóny. Nejsmutnější je, že na těchto zoufalých lidech riskujících své životy se naučila obstojně vydělávat narkomafie. Gangy unášejí lidi a pak po jejich rodinách v zemi původu požadují výkupné. Vyrůstal jsem čtyři bloky od jedné podobné kolonie a podmínky, které tam panovaly, byly vážně strašlivé.

 

Za férovou myšlenku

 

Léta žijete v san Cristóbalu na jihu země a netajíte se úzkými kontakty se zapatisty. Jste sám původem z Chiapasu?

Kdepak, narodil jsem se v San Luis Potosí, na sever od Mexico City. Odstěhoval jsem se v sedmnácti nejprve kvůli studiu na univerzitě, ale jsem spíš autodidakt, takže mi studia moc dlouho nevydržela. Lákalo mě cestovat. Projel jsem celou Střední Ameriku, a když už toho bylo hodně a já začal být unavený, přemýšlel jsem, kde zakotvit. San Cristóbal jsem si zamiloval už během cest, takže vlastně nebylo co řešit. Hodně mě ale formovalo i Mexico City, kde jsem žil několik let. Je tam spousta míst, která mě silně ovlivnila. V hudbě, graffiti, vlastně skoro ve všem. Zapůsobila na mě i jeho bída, nesouměřitelná s tím, na co jsem byl do té doby zvyklý. Další z temnějších stránek Mexico City je opravdu silná sociální kontrola. Není to město přátelské k těm, kteří se nějak liší. Jezdit na skejtu v auty přecpaných ulicích je o život, a když navíc člověk vypadá trochu jinak, třeba kvůli tetování, dredům nebo podobně, musí se mít na pozoru, aby nepřilákal pozornost policie. Speciálně v Mexico City je velmi mocná a téměř všudypřítomná. Pokud se jim z nějakého důvodu znelíbíte, prostě vás seberou a něco vám už přišijí.

 

Jaká nyní panuje v Chiapasu atmosféra? je situace mezi mexickou vládou a zapatisty stále napjatá?
V roce 1994 převzala zapatistická armáda v Chiapasu kontrolu nad třemi městy a právě v té době jsem se začal o Chiapas více zajímat. Vláda se sice neodvážila jít do přímé konfrontace, protože zapatisté byli příliš silní a měli podporu místních, ale tajně podporovala polovojenské milice, jejichž cílem bylo zastrašit civilní obyvatelstvo. Tenhle stav se vyhrotil na konci roku 1997 masakrem ve vesnici Acteal, který provedla jedna podobná bojůvka. Ozbrojenci tehdy vtrhli do kostela během modlitby a bez důvodu postříleli skoro padesát lidí. Hlavně žen a dětí. Někdy v té době jsem se do Chiapasu přesunul natrvalo a tohle mě hodně bolestně zasáhlo.

Myslím, že po těch letech života v San Cristóbalu mám už docela možnost srovnání a zdá se mi, že hnutí v poslední době sílí a roste. Zapatisté cíleně pracují na své autonomii, jsou v kontaktu s mnoha aktivisty po celém světě. Mnoho Mayů věří, že ono přelomové datum jejich kalendáře, v pop kultuře tak často nesmyslně spojované s koncem světa, znamená především jejich znovuzrození. Nejde ale o žádný mayský nacionalismus, je třeba se na to dívat abstraktněji jako na jakýsi univerzální božský princip. Možná opravdu nastává doba, kdy zlé věci pominou, náš společenský řád se znovu přiblíží tomu vesmírnému a my budeme žít ve větší harmonii s přírodou. Spustí čas zpětný chod? Nevím, ale podle toho, co vidím okolo sebe, se mi zdá, že doba vlády nenasytné Bestie je pomalu ta tam. Věci se začínají měnit.

 

Jak jste se vlastně přiblížil zapatistům?

Krok za krokem. Když jsem se přestěhoval do San Cristóbalu, navštívil jsem několik zapatistických komunit, které byly absolutně otevřené a bylo možné se bavit s kýmkoli. Účastnil jsem se i různých komunitních mítinků, ale třeba i autorského čtení z díla subcomandanta Marcose. Byl to postupný proces. Navíc moje bývalá přítelkyně měla velmi dobré vztahy s některými lokálními vůdci zapatistické armády a členy tzv. Kruhu dobré vlády, což je takový zapatistický samosprávný orgán. Nejde o vládu v tradičním smyslu. V čele zapatistů nestojí jeden člověk, ale vždy několik, kteří se po čase střídají. Navíc jde o plénum otevřené komukoli, kdo projeví zájem nebo má nějaký problém. Říkají tomu caracol, hlemýžď – místo, kde dochází k rotaci moci. Byl jsem tím vším naprosto unesený. Jsem dodnes přesvědčen, že zapatisté bojují za jednu z nejčistších a nejférovějších myšlenek.

 

Dostal jste se také do kontaktu s Černými pantery. Jak k tomu došlo?
Koncem minulého roku navštívil San Cristóbal při příležitosti vernisáže své výstavy Emory Douglas, kultovní postava Černých panterů. Od jejich počátku až do rozpuštění Strany Černých panterů byl Emory ve straně ministrem kultury. Zapatisté ho pozvali na své tradiční sympozium, které se koná na přelomu roku. Vzniklo z toho video, ale i třeba několik společných obrazů a koláží. Bylo to hodně plodné první setkání, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Zatím tomu říkáme „Zapanteras“ a nevidím důvod, proč ve sbližování nepokračovat. Myslím, že Černí panteři mohou být pro zapatisty silným zdrojem inspirace.

 

„Zapanteras“ jsou tedy pokusem o vytvoření nového hnutí?
Název byl ze začátku spíš taková legrace, výraz obdivu k lidem, které respektujeme. Za- panteras jsou momentálně především volnou skupinou hudebníků, kterým se zamlouvá idea propojení obou hnutí v umělecké rovině. Na druhou stranu, Emory nám vyprávěl o historii Polynéských Černých panterů, kteří fungovali v 70. a 80. letech, a jak se jim dařilo bojovat proti rasismu. Nevidím důvod, proč by to s námi nemohlo být podobné. A když začneme někoho štvát, můžeme vždycky říct, že je to jen taková sranda (smích).

Emory mě každopádně hrozně ovlivnil. Přestože mu je už přes sedmdesát, má strašně moc elánu. Maluje, přednáší, cestuje, je aktivní na Facebooku a vůbec neslevil ze svých někdejších názorů. Naopak jde s dobou. Třeba v tom, že je vegan, nepije alkohol a zůstává přístupný různým názorům. Je to vůbec hrozně milý člověk, který se téměř nikdy nepřestává usmívat. 

 

Kopie a originál

 

Než jsme se potkali kvůli rozhovoru, natáčel jste několik hodin ve studiu novou píseň. Už je hotová?
Domluvil jsem se Kubou a Tomášem, s kamarády hudebníky z dob mé první návštěvy v Praze, že něco společně natočíme, když už je příležitost a máme trochu času. Úplně hotovo není, ještě budeme pokračovat, ale refrén je nějak takhle (zpívá): „Don ́t give it up, it ́s time to unite, yeah, don ́t give up the fight, it ́s time to unite.“ Zatím to vypadá hodně dobře.

 

Běžně takhle spolupracujete s místními hudebníky, když jste na šňůře po klubech? Rozhodně. Mám to moc rád a kromě toho mi to pomáhá, abych se zlepšoval. Reggae je v tomhle ohledu na rozdíl od jiných hudebních žánrů hroz- ně specifické. Běžně se v něm nepokrytě kopíruje a napodobuje. Každá píseň tak existuje v nepřeberném množství verzí. Vlastně neustále oživujete starší pecky – trochu je předěláte a máte tak věc s původním textem a novým zvukem, která se nese třeba v duchu moderního dubu. Klidně se stane, že přijde mladý fanda jungle, co otevřeně říká, jak nemá rád reggae, protože je málo nadupaný, s tím, že narazil na super track. Je pak hodně překvapený, když mu někdo pustí originální reggae verzi té jeho převratné skladby, která je ve skutečnosti čtyřicet let stará. Po- dobným speciálním verzím písní v podání jiného interpreta se běžně říká dubplate.

Skladba, na které teď s klukama pracujeme, je ale trochu jiný případ. Výjimečná je i kvůli tomu, že nejde o běžný dubplate, ale tzv. riddim (podle slova rytmus – pozn. red.) – je to originální Kubova hudba, kterou je třeba nově otextovat a nazpívat. To je moje práce. Je to zkrátka úplně regulérní nová věc, kterou později můžeme společně vydat, když s ní budeme spokojení. Třeba na vinylu, ale možností je víc.

 

Jste hudebník a současně aktivista. Dá se to snadno sladit?
Rozhodně! Věřím v pozitivní vibrace, které vznikají mezi lidmi, když společně poslouchají hudbu. V momentě, kdy do sebe všechno zapadne a vy jste, jak Jamajčané rádi říkávají, Irie – I-right. Nejde o to, aby bylo všechno v pořádku, důležité je být spokojený sám se sebou a s tím, co sám vytváříš. Právě v tom momentě vznikají vibrace, které mají sílu ostatní inspirovat.

Já sám nemám v principu moc rád, když se lidem říká, co mají nebo nemají dělat, co si mají myslet. Moje hudba je založená na zprostředkování příběhu, toho, co vidím okolo sebe. Je to jako s klasickou reggae deskou. Na jedné straně je vokální verze a na druhé straně dub, kde nejsou žádná slova. Nikdo ti neříká, co máš nebo nemáš dělat. Slova můžou chybět, ale vibrace nikam nezmizí. Když jim zůstanete otevření, má hudba tu moc rázem změnit vaše rozpoložení i vás samotné.

 

***

 

Zapatisté

 

Převážně z původních obyvatel složené revoluční skupiny na jihu Mexika, zejména ve státu Chiapas. Mezinárodní pozornost získali zapatisté v roce 1994 díky ozbrojenému povstání EZLN (Zapatova armáda národního osvobození) pod vedením ikonického subcomandanta Marcose. Zapatisté, kteří již dříve propagovali „svržení režimu a převzetí vlády lidem“, tehdy úspěšně ovládli několik měst včetně San Cristóbal de las Casas. Ocitli se v konfliktu s ústřední vládou, který vyústil také v masakr v zapatistické vesnici Acteal (1997), spáchaný paramilitárními jednotkami. Své jméno odvozují zapatisté od Emiliana Zapaty (1879–1919), nejznámější postavy mexické revoluce. 

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv