NP č.420 > Téma číslaBrazílie s příchutí octaRudolf Kvíz

Brazílie zažila největší pouliční nepokoje za posledních dvacet let. Protesty, pro něž už se vžilo označení „Brazilské jaro“, „Octová revoluce“ či „Salátová revoluce“, začaly začátkem června v São Paulu kvůli zdražení jízdného. Velmi rychle se ale přelily do dalších měst a vyjádřily mnohem širší nespokojenost.

 

Demonstrantům kromě zdražování dopravy vadí především korupce a špatné veřejné služby. Zatímco vláda utrácí miliardy na výstavbu sloužící výhradně blížícímu se mistrovství světa ve fotbale, školství a zdravotnictví se potýká s podfinancováním. V Rio de Janeiru navíc vznikající infrastruktuře ustupují rozsáhlé části města a celé čtvrti mění kvůli mistrovství svou tvář.


Chudá třetina

Brazilské Rio de Janeiro na břehu Atlantiku naplňuje všechna klišé, která se od Brazílie očekávají – tropické podnebí, písečné pláže, noční život, ženy, fotbal, samba a každý rok také veselí nejznámějšího karnevalu na světě. Velkoměsto má ale i svou odvrácenou tvář, již tvoří přibližně 800 chudinských čtvrtí, favel.

Ty vůbec nejstarší vznikly jako nelegální osady na konci 19. století, kdy vláda nebyla schopná zajistit dostatek bydlení. Váleční veteráni, bývalí otroci a městská chudina vzali osud do svých rukou a začali okupovat svahy zalesněných kopců v centru města. Z provizorních přístřešků se postupem času stala trvalá zástavba, která se v důsledku neutuchajícího přílivu dalších přistěhovalců rozrostla i na periferie. Zatímco v padesátých letech 20. století se počet favel stále ještě počítal na desítky a týkal se zhruba 7 % populace, v současné době jsou favely domovem přibližně třetiny všech obyvatel města.

To souvisí zejména s rozdíly mezi jednotlivými částmi Brazílie. Většina obyvatel favel v Riu pochází z nejchudších států na severovýchodě Brazílie, z míst, které tradičně sužuje sucho, bída a trvalá existenční nejistota. Nucená vnitřní migrace, kdy se tisíce lidí stěhují z nejchudších venkovských oblastí do megapolí v naději na lepší život, je ostatně typická takřka pro celý třetí svět.


Život ve favele

V největší brazilské favele Rocinha, v níž jsem několik měsíců pobýval, žije v tuto chvíli podle některých odhadů až čtvrt milionu obyvatel. Rocinha se rozkládá na svazích dvou kopců hned vedle nejbohatších rijských čtvrtí a její jméno tak trochu ironicky znamená v portugalštině „malou farmu“. Spíše než o farmu jde ale o město ve městě, svébytnou komunitu chudých migrantů především ze států Alagoas, Paraíba a Ceará, díky kterým se Rocinhě někdy žertovně přezdívá „hlavní město severovýchodu“.

Velmi rychle jsem zjistil, že život lidí v jednotlivých favelách, ale i v rámci jedné komunity se může značně lišit. Například můj domácí José patřil mezi pomyslnou střední třídu, v Rocinhě vlastnil rybárnu a dalším zdrojem přivýdělku byl můj nájem. Vcelku dobře uživil sebe i rodinu – bez luxusu, ale i bez uskrovňování. Když jsem se ho jednou u kafe zeptal, jestli se nechce přestěhovat do normální čtvrti, zavrtěl hlavou a řekl: „Žiju tu už třicet let a nedokážu si představit, že bych měl začínat znovu jinde. Tady vyrostly moje děti, jsou tu všichni moji přátelé, rodina, kostel. Venku bych neměl nikoho.“


Na opačném konci jsou obvykle nově příchozí, kteří se usazují na posledních volných místech na vrcholku kopce, v improvizovaných chatrčích, které každý rok v období dešťů ohrožují sesuvy bláta nebo padající kamení. „Život ve městě je peklo, ale člověk tu má alespoň trochu naděje,“ řekl mi jeden z nově příchozích z vnitrozemí, s tak silným přízvukem, že jsem mu měl obtíže rozumět.


Pocit bezpečí

Brazilské favely jsou v médiích i populární kultuře tradičně spojované s kriminalitou a násilím. Jde ale o značně zjednodušený pohled. Ačkoliv život v mnoha favelách dosud určuje organizovaný zločin, týká se jen naprostého zlomku obyvatel. Spíše než semeništěm zločinu jsou favely nekonečným zdrojem špatně vzdělané a levné pracovní síly, která je ochotna pracovat za minimální mzdu šest dní v týdnu.

Nejparadoxnější je na celé situaci asi fakt, že favely jsou právě „díky“ organizovanému zločinu bezpečnější, než by se na první pohled zdálo. Rocinha, kterou kontroloval gang Amigos dos Amigos (Přátelé přátel), pro mě osobně byla jedním z mála míst ve městě, kde člověk mohl uprostřed noci obrážet pěšky a beze strachu bary. Ne, že by se člověku nemohlo nic stát – jak s oblibou a notnou dávkou cynismu říkali místní, „zbloudilá kulka nemá adresáta“ – nicméně ve favele se nekradlo ani neloupilo, tabu bylo i domácí násilí, rvačky nebo vraždy. Neomítnuté domky zdobil na mnoha místech sprejem nastříkaný nápis Respeite o poder!, tedy Respektuj moc! Porušení nepsaných pravidel bylo tvrdě trestáno, nezřídka smrtí. Tahle pragmatická společenská smlouva zajišťovala gangům loajalitu místních spojenou s mlčením a klid pro vlastní aktivity.

Brazilská vláda v posledních letech s organizovaným zločinem ve favelách intenzivně bojuje. Od roku 2008, kdy Rio de Janeiro zahájilo program UPP (Unidade de Polícia Pacificadora), se městu podařilo ovládnout více než třicet favel včetně těch největších. Koncem roku 2010 došlo i na Rocinhu. Po zatčení drogového bosse a vytlačení většiny dealerů do okolních favel následovaly investice do infrastruktury a sociální programy.

Když jsem se ptal místních, čeho se při pacifikací favel nejvíce bojí, kamarád Rogério mi s úsměvem řekl: „Většině lidí tady nejde o bezpečnost, ale o to, že teď budou muset platit daně. A část se taky bojí, že přijde o bydlení.“ V případě jednotlivých domů umožňují brazilské zákony získání vlastnických práv tzv. vydržením, pokud obyvatel favely prokáže, že stavbu užívá minimálně pět let. S půdou je situace o poznání komplikovanější. Pouze zlomek obyvatel favel vlastní pozemky, na kterých se nacházejí jejich domy. Drtivá většina jich žádná vlastnická práva nemá a jsou bez vyhlídky na jejich získání. Osud mnoha z nich je tak obvykle v rukou státu, případně developerských firem, které vidí v pacifikovaných favelách investiční příležitost. Město obvykle nechává obyvatele favel na pokoji, v případě konfliktu zájmů ale místní tahají za nepoměrně kratší kus provazu. Nejmarkantněji se to projevilo právě u masivních zásahů do územního plánu kvůli chystanému fotbalovému šampionátu.


Vyklízení, ocet a násilí

Od roku 2009 přišlo kvůli nucenému vyklízení favel v Riu o domov dvacet tisíc lidí. Další jsou v ohrožení – program pacifikace se má rozšířit o dalších deset favel. Současných protestů se po boku statisíců dalších účastní i řada mých přátel, ačkoli se Rocinhy vyklízení netýká. K účasti mají různé důvody, ale nejčastěji skloňují zdravotní péči, korupci a policejní násilí spojené nejen s vyklízením favel, ale také se samotnými demonstracemi.

Postup policie obvykle provází střelba gumovými projektily a masivní nasazení slzného plynu. Téhle taktice, která místy až nápadně připomíná nedávné policejní zásahy v Turecku, vděčí protesty za jednu ze svých přezdívek – Octová revoluce. Ocet je totiž levný a účinný prostředek proti slznému plynu a pepřovým sprejům. Při protestech patří k nelibosti policistů k běžné výbavě demonstrantů. Absurdita situace došla v polovině června tak daleko, že police zatkla kvůli „držení octa“ několik desítek lidí, aby je po uštěpačných reakcích, vyzývajících ironicky k legalizaci tohoto potravinářského doplňku, bez obvinění opět propustila. Policie obhajuje tvrdý postup proti demonstrantům násilnostmi a vandalismem, které některé protesty provázely. Z druhé strany padlo několik obvinění z toho, že se na rozpoutání některých násilností aktivně podíleli provokatéři z řad tajných policistů.

V souvislosti se střety se ale objevily i první ztráty na životech. Údajné rabování, které koncem června provázelo demonstraci v blízkosti favely Maré, skončilo přestřelkou mezi gangy a policií, která za sebou nechala ve favele deset mrtvých, včetně jednoho policisty a několika kolemjdoucích. Následné demonstrace provázela hesla jako „Kdo zpacifikuje stát?“ nebo „Pryč se státem, který vraždí“. Většina demonstrantů, veřejnosti i politiků ale násilí odmítá. Někteří protestující nosili policistům květiny nebo přicházeli s hesly jako „Více lásky, méně slzného plynu“, což až nápadně připomínalo scény z československé sametové revoluce.

V tuto chvíli je těžké soudit, jaký dopad bude mít „brazilské jaro“ na obyvatele favel, ale už teď je jasné, že se některé věci v Brazílii začínají měnit. Zatímco policie pokračuje v rozhánění demonstrací slzným plynem a střelbou gumovými projektily, levicová vláda prezidentky Dilmy Rousseff na protesty zareagovala ohlášením masivních investic do veřejné dopravy, vzdělání a zdravotnictví, stejně jako příslibem vyhlášení referenda o politických reformách.


 Autor působil v letech 2008 a 2009 v Riu de Janeiro jako dobrovolník.

 

 


autor / Rudolf Kvíz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv