NP č.419 > Kultura | Výtvarné uměníSmrt laskavého bohaJiří Ptáček

Malíř Josef Bolf našel schémata pro vyjádření lidské úzkosti... a vyčerpal je do té míry, že maluje obrazy vlastního imidž.

Výstava figurativního malíře Josefa Bolfa v Egon Schiele Art Centru je pouze jedním z uzlových bodů česko-rakouského dramaturgického projektu Intimissimo. Přesto je plnohodnotnou samostatnou přehlídkou představující autora v jeho aktuální umělecké formě. Bylo by ovšem lépe, kdyby se neuskutečnila. Je výstavou únavy, rutiny a kalkulu.

 

Bard lidských tísní

Čtyřicátníka Bolfa si české publikum oblíbilo za jeho emocionálně srozumitelné obrazy de- strukce a úzkosti v kulisách apokalypsy českých panelových sídlišť. Byly plné všeobecného zmaru a trýznění, ale i soucitu s trpícími lidmi a antropomorfními bytostmi.

K tomuto výrazu Bolf spěl krok za krokem bě- hem prvních let minulého desetiletí. V roce 2005 překvapil návštěvníky výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého velmi malebnými obrazy – jakýmisi zvětšenými ilustracemi z fantaskní dětské knihy s roztomilými, leč krvácejícími bílými „psíky“ plujícími hrozivým, temným vesmírem. Setkaly se v nich snad všechny aspekty Bolfovy osobnosti: snivý romantismus, kýč, infantilita, zahledění do komiksů a další popkulturní pastvy, sentiment, fascinace krutostí i potřeba laskavosti. Káď postmoderního přístupu k malbě se u nás nikdy nenaplnila tak uchvacujícím, sladkobolným roztokem.

Tato série byla zlomová i z jiné příčiny. Avizovala zájem pověstného kreslíře o malířský projev. Následujících osm let to soustavně potvrzovalo. Bolf přitom vyměnil bizarní bytosti za lidi, inspiraci našel ve starých fotografických albech, z barevné palety si vybral kombinace černé a růžové či šedé a rudé. Jeho umění zvážnělo v nervním existencialismu. Ruku v ruce šel také úspěch v institucionálním, tržním a masmediálním prostředí. Začala dokonce vznikat legenda o Bolfovi, bardovi lidských tísní, kterými je sám zasažen a ventiluje je prací. Milovníkovi popkulturních mýtů se splnil sen – v českém prostředí se jím sám stal. Je ale otázkou, jestli jsme se pro sílící krustu legendy nepřestali dívat na jeho obrazy. A jestli se na ně nepřestal dívat také on.

 

Malíř Bolfa

Nové malby na papírech z českokrumlovské výstavy bohužel přinášejí zjištění, že si jejich autor osvojil vyjadřovací schémata, která mu vždy umožní dosáhnout cíle. Zaručeným receptem na emocionální účin mu přitom jsou „bolfovské“ postavy – nečinní, osamělí jedinci se svěšenou hlavou a dojemně nešťastným pohledem. Jejich praobrazem je tisíckrát rozmělněný romantický topos, takže nikoho nenechají na pochybách, co mají demonstrovat. Důležité je ovšem zadívat se za ně, na Bolfův souboj s krajinným pozadím. Je namalován zdánlivě nespoutanými gesty, prostor zde ovšem narůstá do neurčité břečky. Oproti mnoha starším obrazům Bolf nezaložil stavbu prostorových plánů na malbě architektur, takže se nemohl opřít ani o berličku, jíž v minulosti tak trochu skrýval, že malbou obrazy nestaví, ale pouze pokrývá povrchy předrýsovaných ploch. Obdobné rozčarování vzbuzují i menší kresebné portréty. Byvšímu mistrovi pitoreskních podobizen uniká ve snaze o uměřenější zpodobení lidského obličeje tvar i výraz. Ke slovu se proto musí dostat dojemné velké oči s dlouhými řasami.

Konfrontováni jsme tak s největším neduhem Bolfova malování. Když je v úzkých, namaluje Bolfa. Vyčerpává rozpoznávací znaky svého malování do krajnosti, obrací se k řešením, která zaberou. Bolfovská atnosféra je dobře identifikována, bohužel na špatných obrazech. Inventář před zmizením nás ovšem nutí podívat se na Bolfovo malování i zpětně. Nakolik nám autorova legenda dovoluje povýšit umělcovo zaujetí nad výsledky? A nakolik nám Bolfův úspěch na trhu s uměním zavřel ústa před sdělením, že v posledních letech namaloval spoustu průměrných obrazů?

 

Josef Bolf: Inventář před zmizením. Egon Schiele Art Centrum, Široká 71, Český Krumlov (www.schieleartcentrum.cz). Výstava potrvá do 15. září.

 

 


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv