NP č.419 > FejetonKaribská krizeJan Stern

V životě muže jsou chvíle, které lze označit za kritické.

Když se v pěti letech dozví, že jeho dopisy Ježíškovi procházejí cenzurou. Když v sedmi pochopí, že čtrnáctiletý Azor neodjel na psí dovolenou. Když v devíti zjistí, že popelář není nejprestižnější povolání na světě...

V životě muže jsou chvíle, které lze označit za kritické.

Když se v pěti letech dozví, že jeho dopisy Ježíškovi procházejí cenzurou. Když v sedmi pochopí, že čtrnáctiletý Azor neodjel na psí dovolenou. Když v devíti zjistí, že popelář není nejprestižnější povolání na světě. Když mu v desíti dojde, že holky ve třídě jsou chytřejší. Když se ve třinácti doslechne, že fotbalista na plakátu v jeho pokojíčku je guma. Když se ve čtrnácti stane nad slunce jasnější, že fotr je trapnej. Když se v patnácti dopátrá, že jakákoli ňadra ční jen za pomoci lešení. Když v sedmnácti sezná, že i ženám rostou chlupy na nohou. Když k němu v pětadvaceti doputuje žertovná rodinná historka, jak se jeho otec se zhroutil, když se dozvěděl, že on se narodí. Když se v šestadvaceti jeho matka přizná, že mu chtěla původně dát jméno Celestýn. Když se ve třiceti ukáže, že děti jsou hlučné a drahé. Když si ve třiatřiceti uvědomí, že je křeček běžící v bubnu. Když ve čtyřiačtyřiceti jeho syn zjistí, že je trapnej. Když ho v pětačtyřiceti pustí v autobuse sednout dívka, kterou chtěl požádat o telefon. Když si v šestačtyřiceti povšimne, že vykonání malé potřeby je delší než vykonání velké. Když v sedmačtyřiceti uzná, že volné tričko už to nezachrání. Když mu v padesáti náhle dojde, že nic nedokázal. A když mu docvakne v pětapadesáti, že milenka nevyřešila problém, že nic nedokázal, jen vyluxovala konto a praktikami odkoukanými z internetu ho dovlekla k první srdeční příhodě.

To vše jsou velmi krizové momenty, nicméně momenty předvídatelné a předem umístitelné na časovou osu, se statistickou chybou plus mínus 2 roky. Avšak jsou zákonité kritické chvíle, které takto pevně ukotveny v životním cyklu nejsou a na každého jedince mužského pohlaví si počíhají jindy. Často ho přepadnou nečekaně, nezřídka ze zálohy a není výjimkou, že se lstivě přikradou v noci. K takovým chvílím patří, když muž pochopí, že své ženě nemůže říct všechno. Potíž je, že muži si často myslí, že to vědí, a přitom vědí houby, neboť neodhadnou, které věci se ženám neříkají. Mlíčňáci si kupříkladu myslí, že se ženám neříká, že se dojali u Lásky nebeské. Nebo že se jim líbí kolegyně v práci. Nebo že by rádi byli dole. Jenže to jsou neškodné volovinky, které ženy vůbec nezajímají. Oproti tomu existují skutečné nášlapné miny.

Nebudu teoretizovat a uvedu příklad rovnou ze života. Můj kamarád Jarda. Mlíčňák jako Brno. Jenže o tom neví a nenechá si poradit. Ta jeho mu tudle povídá: „Musíš opravdu jet na ten přiblblej turnaj v šipkách? To nemůžeš bejt aspoň jeden víkend s rodinou?“ Starému mazákovi by začaly blikat kontrolky, pochopil by, že jde do tuhého, a nasadil by diplomacii kissingerovské úrovně. Jenže Jarda udělal to nejhorší. Byl upřímný. „Já si taky potřebuju občas odpočinout,“ vylezlo z něj. Ano, slyšíte dobře, „odpočinout“. Od odpočinku s rodinou... Dovedete si představit, co následovalo. Karibská krize proti tomu byla selanka. No, Jarda měl samozřejmě pravdu. Muž permanentní blízkost ženy nesnese a vyloženě ho vyčerpává. Všichni to víme. Ale nikdy se to přeci nesmí říkat, proboha!

Anebo tuhle. Scházíme se s Jardou každý pátek. Probíráme nesmírně závažné otázky. Nicméně jako máza jsem Jardu mnohokrát jasně varoval: „Nikdy, opakuji nikdy nesmíš svojí ženě říct, o čem si tady povídáme!“ Jenže Jára je nepoučitelnej zoufalec. A ta jeho je práskaná jak Mata Hari. „No jo, ty vaše pátky. To mi prosimtě řekni, o čem si vy dva pořád povídáte?“ nastražila nedávno past na medvěda. Kissinger by odhuhlal něco jako „to je různý“ nebo „o všem možném“. Jenže Jára je prostě truhlík. „Když to chceš vědět, tak minule jsme třeba hodinu počítali, kolik Budějovičáků kdy hrálo v reprezentaci. No a co?“ hamtnul medvědí tlapou přímo do želez. Au.

Kdybysme lovili ženský, tak to Mata Hari odzívá. Ale sportovní statistiky nepřiznávat! Ty nikdy! To je v očích ženy něco jako lepra!

Samozřejmě, že jsme tehdy nepočítali jen Budějovičáky, ale i Kladeňáky a Zlíňáky. Samozřejmě, že to nebylo hodinu, ale tři hodiny. Tyto drobné zámlky však už nemohly odvrátit skutečnost, že od té doby je Jarda pro svou ženu úchyl a já superúchyl, co ho k úchylnictví navádí.

Až se tlapa zhojí, snad to dojde i mému mléčnému příteli.

I když ten je schopný čekat, jestli se Azor nevrátí z dovolené.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále Háčkaři / Jan Stern > NP č.492 > Fejeton Češi dali světu spoustu důležitých, užitečných, ba revolučních věcí. Nohejbal, Ďáblovu bibli napsanou za jednu noc, remosku, lehký tank vzor 38, počítačovou hru Mafia, spodně kvašené pivo, semtex, Švejka, becherovku, velmi elegantní tramvaj Tatra T3 s oblými bruselskými tvary, pražského krysaříka, kostkový cukr, reformaci, pomlčkovou válku, nejdražší halu na světě, nejdražší tunel na světě, českou uličku a všechny Kaplického nepostavené stavby. číst dále Pasivista / Jan Stern > NP č.498 > Fejeton Jsou věci, na které nejsem zrovna hrdý. Třeba že jsem viděl všechny díly seriálu Dva a půl chlapa. Ale pak jsou věci, za které se nestydím, ač mi leckdo naznačuje, že bych měl. Třeba za to, že jsem pasivista. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále
celý archiv