NP č.419 > Téma číslaČas začít, čas skončitZuzana Brodilová, Ondřej Slačálek

Nenáviděnou rodičovskou větu najednou říkáme sami. Otcova gesta, kterým jsme se ještě nedávno smáli, zničehonic předvádějí naše vlastní ruce... Z moci, kterou minulost někdy přebírá nad přítomností, se tají dech. Platí to, co známe z vlastního života, také při setkání s nejbližší minulostí? A patří už ti, kteří zažili „devadesátky“ mezi pamětníky?

 

 

Začátek devadesátých let vystupuje ze vzpomínek většiny těch, kteří si tehdejší dobu pamatují, jako rok nula. Slova, která by vystihla dobovou atmosféru a zároveň nezněla neprávem trochu směšně, se hledají těžko. Ta zvláštní kombinace uvolnění a trochu archaického slušňáctví z listopadových náměstí a z prvních let politiky a televize. Ten opojný pocit nové svobody, kterou nejde pohrdavě shrnout do sousloví nakupovat a cestovat. A ze všeho nejvíc pocit otevřeného prostoru: léta platné hranice padají, nové se ještě nestíhají ustavit. Stačí dobrý nápad a je možné se nejen prosadit, ale přispět k tomu, jak bude vypadat celek. Hodně se kutí, hodně se napodobuje. Často to má kouzlo nechtěného.

 

 


Rok nula v říši různosti

Do politiky i jinam vstupují lidé, kteří se do té doby věnovali něčemu úplně jinému – na rozdíl od svých západoevropských protějšků nemají grif a rutinu z budování politické kariéry už od mládí. Golf ještě nikdo z nich hrát neumí. Často to tak vypadá, jakoby si na svět dospělých hrály přerostlé, trochu nešikovné a legračně postrojené děti. Je to zároveň symbol pro změnu celé společnosti, rok nula dává šanci objevit v sobě vlastní schovávaný sen.

Svoboda znamená různost, a tak je i tento rok nula společným začátkem mnoha různých letopočtů i příběhů. A také nadějí. Stále panuje víra v to, že píle a dobrá vůle musí být po zásluze odměněny a mnoho takových pilných hvězd skutečně letí strmě vzhůru. Mnoha jiným nadějím však zároveň ani všechny vyjmenované atributy nestačí, a naopak rychle padají do pomyslného suterénu. Jenže jejich slova nejsou slyšet. Jako by tu na jejich vyprávění chyběl patřičný rámec a také kdokoliv ochotný naslouchat. Pilné hvězdy ve světě pravdy, lásky a trhu přeci létají vzhůru.

S rostoucím odstupem se rok nula jeví čím dál víc jako iluze, stejně jako předpokládaná počáteční rovnost. Právě v momentě, kdy začíná nový svět, záleží silně i na tom, co si kdo přinese z toho minulého – jakou pověst, známé, informace či dovednosti.

Z roku nula se dřív nebo později stane panující počátek – už ne otevřený prostor, ale ústa okřikující každého, kdo by chtěl rozrušovat nově vykolíkovaná teritoria a kritizovat domnělé samozřejmosti, které jim propůjčují jejich přesvědčivost. Jiný svět není možný, chcete se snad vrátit před rok 89?


Velké rozloučení

Různost má také odvrácenou stránku – jak připomíná Boris Buden ve své knize Konec postkomunismu. Může znamenat rezignaci na cokoli společného. Společnost se rozpadá na jednotlivé kultury či subkultury, které drží pohromadě jen peníze – médium, kterým se zprostředkovávají vztahy mezi cizinci. Pokud dojdou, stojíme jako cizinci proti sobě a bojuje se jen o to, která smečka a později který kus se zachrání, a který naopak pojde.

Pro některé ale různost znamená především vyloučení už od samého začátku. Jedním z mnoha dozvuků trikolórové jednoty listopadových náměstí je totiž zvýšená tolerance k mladým, kteří vzývají zároveň národ a pořádek. Landa s Orlíkem běží v televizních hitparádách a někteří zahraniční studenti v Praze se bojí chodit večer ven. Někteří Romové zase po letech vzpomínali na své nadšení z roku 89: konečně stojíme společně s bílými na náměstích, konečně dohromady. V prvním sčítání lidu v roce 1991 se jich k romské národnosti přihlásí 33 tisíc, víc než dvakrát tolik co o dvacet let později. To, co tehdy považovali za začátek něčeho společného, se jim při pohledu zpět nutně jevilo spíš jako konec. V následujících letech přišli o práci, v níž se s bílými potkávali, mnozí také o občanství. V tomto ohledu tak „Letná“ představovala spíš velké rozloučení.


Formaldehyd zn. Nostalgie

Při nakupování v obchodních centrech dnes často slýcháváme z reproduktorů hity „devadesátek“ – generace, která s nimi má spojené dětství nebo rané mládí, už vydělává dost na to, aby bylo atraktivní na ni „cílit“. Hity mají podobnou funkci jako jiné fetiše – jsou pozůstatkem něčeho, co už nemůžeme mít, ale co v nás zůstává pevně zafixováno. Je to jako se sbírkou starých fotografií. K ní se také může člověk občas vracet, může do ní ale také ponořit celou svou přítomnost.

Podobnou roli sehrávaly v nedávné minulosti i různé jiné symboly, včetně lidí. Svíčky za Václava Havla tak lze vnímat nejen jako rozloučení s člověkem a politikem, ale také jako připomínku vlastních nadějí a snů, jejichž zrod je spojený právě s touto dobou. Jiné nostalgie zase nejsou dílem okamžiku, ale neseme je v sobě, aniž bychom si uvědomovali odkud, kam a proč. Ulpívání v minulosti tak občas může mít i trochu tragikomický nádech. Změny tónu a obsahu dříve liberálního časopisu, který před lety objevoval dvacetiletým nové obzory, si nikdo nevšimne. A tak dnes, s pověstí média těch „alternativnějších“, radí čtenářům, kterým mezitím táhne na čtyřicet, koho a jak moc mají nenávidět – ať už proto, že je muslim, nebo proto, že nevydělává tolik peněz jako oni.


Protahované finále

A kdy vlastně přišel konec? V době, kdy pod vlivem korupčního skandálu padla Klausova vláda a každý, kdo měl oči k vidění, musel naznat , že s „českou cestou“ budování kapitalismu není něco v pořádku? Když vyklizení Ladronky dalo koncem roku 2000 definitivně najevo, že Praha nebude tolerovat squaty? Když majetky zadlužených podnikatelů, ale taky prastaré pokuty s mnohonásobnou přirážkou začali zabavovat soudní exekutoři? Když Tereza Pergnerová začala brát drogy? Anebo s 11. zářím? Když staré androše dohnaly následky pití alkoholu, nebo až když je dohnaly následky opojení z toho, jak jsou uctíváni i těmi, kterým by měli z logiky vzájemného vztahu spíš naplivat do očí? Když policie rozehnala Czechtek? Anebo až když zemřel Václav Havel?

Těžko vynášet soudy. Těžko si však také nevšimnout nově objeveného strachu z otevřené budoucnosti, zaplnění a rozparcelování dříve otevřeného prostoru, a také toho, jak radikálně se změnila atmosféra. Ještě těžší však někdy bývá přestat se pokaženou minulostí či naopak „starými zlatými časy“ zabývat a postavit se čelem k budoucnosti. K tomu, jak uzavřený prostor otevírat, rozhlížet se kolem sebe, citlivě vnímat předtuchy nového začátku a nenechat je okřikovat poukazem na minulost. Rok nula může přijít i tehdy, když bychom ho nečekali.




 

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv