NP č.419 > Téma číslaČas začít, čas skončitZuzana Brodilová, Ondřej Slačálek

Nenáviděnou rodičovskou větu najednou říkáme sami. Otcova gesta, kterým jsme se ještě nedávno smáli, zničehonic předvádějí naše vlastní ruce... Z moci, kterou minulost někdy přebírá nad přítomností, se tají dech. Platí to, co známe z vlastního života, také při setkání s nejbližší minulostí? A patří už ti, kteří zažili „devadesátky“ mezi pamětníky?

 

 

Začátek devadesátých let vystupuje ze vzpomínek většiny těch, kteří si tehdejší dobu pamatují, jako rok nula. Slova, která by vystihla dobovou atmosféru a zároveň nezněla neprávem trochu směšně, se hledají těžko. Ta zvláštní kombinace uvolnění a trochu archaického slušňáctví z listopadových náměstí a z prvních let politiky a televize. Ten opojný pocit nové svobody, kterou nejde pohrdavě shrnout do sousloví nakupovat a cestovat. A ze všeho nejvíc pocit otevřeného prostoru: léta platné hranice padají, nové se ještě nestíhají ustavit. Stačí dobrý nápad a je možné se nejen prosadit, ale přispět k tomu, jak bude vypadat celek. Hodně se kutí, hodně se napodobuje. Často to má kouzlo nechtěného.

 

 


Rok nula v říši různosti

Do politiky i jinam vstupují lidé, kteří se do té doby věnovali něčemu úplně jinému – na rozdíl od svých západoevropských protějšků nemají grif a rutinu z budování politické kariéry už od mládí. Golf ještě nikdo z nich hrát neumí. Často to tak vypadá, jakoby si na svět dospělých hrály přerostlé, trochu nešikovné a legračně postrojené děti. Je to zároveň symbol pro změnu celé společnosti, rok nula dává šanci objevit v sobě vlastní schovávaný sen.

Svoboda znamená různost, a tak je i tento rok nula společným začátkem mnoha různých letopočtů i příběhů. A také nadějí. Stále panuje víra v to, že píle a dobrá vůle musí být po zásluze odměněny a mnoho takových pilných hvězd skutečně letí strmě vzhůru. Mnoha jiným nadějím však zároveň ani všechny vyjmenované atributy nestačí, a naopak rychle padají do pomyslného suterénu. Jenže jejich slova nejsou slyšet. Jako by tu na jejich vyprávění chyběl patřičný rámec a také kdokoliv ochotný naslouchat. Pilné hvězdy ve světě pravdy, lásky a trhu přeci létají vzhůru.

S rostoucím odstupem se rok nula jeví čím dál víc jako iluze, stejně jako předpokládaná počáteční rovnost. Právě v momentě, kdy začíná nový svět, záleží silně i na tom, co si kdo přinese z toho minulého – jakou pověst, známé, informace či dovednosti.

Z roku nula se dřív nebo později stane panující počátek – už ne otevřený prostor, ale ústa okřikující každého, kdo by chtěl rozrušovat nově vykolíkovaná teritoria a kritizovat domnělé samozřejmosti, které jim propůjčují jejich přesvědčivost. Jiný svět není možný, chcete se snad vrátit před rok 89?


Velké rozloučení

Různost má také odvrácenou stránku – jak připomíná Boris Buden ve své knize Konec postkomunismu. Může znamenat rezignaci na cokoli společného. Společnost se rozpadá na jednotlivé kultury či subkultury, které drží pohromadě jen peníze – médium, kterým se zprostředkovávají vztahy mezi cizinci. Pokud dojdou, stojíme jako cizinci proti sobě a bojuje se jen o to, která smečka a později který kus se zachrání, a který naopak pojde.

Pro některé ale různost znamená především vyloučení už od samého začátku. Jedním z mnoha dozvuků trikolórové jednoty listopadových náměstí je totiž zvýšená tolerance k mladým, kteří vzývají zároveň národ a pořádek. Landa s Orlíkem běží v televizních hitparádách a někteří zahraniční studenti v Praze se bojí chodit večer ven. Někteří Romové zase po letech vzpomínali na své nadšení z roku 89: konečně stojíme společně s bílými na náměstích, konečně dohromady. V prvním sčítání lidu v roce 1991 se jich k romské národnosti přihlásí 33 tisíc, víc než dvakrát tolik co o dvacet let později. To, co tehdy považovali za začátek něčeho společného, se jim při pohledu zpět nutně jevilo spíš jako konec. V následujících letech přišli o práci, v níž se s bílými potkávali, mnozí také o občanství. V tomto ohledu tak „Letná“ představovala spíš velké rozloučení.


Formaldehyd zn. Nostalgie

Při nakupování v obchodních centrech dnes často slýcháváme z reproduktorů hity „devadesátek“ – generace, která s nimi má spojené dětství nebo rané mládí, už vydělává dost na to, aby bylo atraktivní na ni „cílit“. Hity mají podobnou funkci jako jiné fetiše – jsou pozůstatkem něčeho, co už nemůžeme mít, ale co v nás zůstává pevně zafixováno. Je to jako se sbírkou starých fotografií. K ní se také může člověk občas vracet, může do ní ale také ponořit celou svou přítomnost.

Podobnou roli sehrávaly v nedávné minulosti i různé jiné symboly, včetně lidí. Svíčky za Václava Havla tak lze vnímat nejen jako rozloučení s člověkem a politikem, ale také jako připomínku vlastních nadějí a snů, jejichž zrod je spojený právě s touto dobou. Jiné nostalgie zase nejsou dílem okamžiku, ale neseme je v sobě, aniž bychom si uvědomovali odkud, kam a proč. Ulpívání v minulosti tak občas může mít i trochu tragikomický nádech. Změny tónu a obsahu dříve liberálního časopisu, který před lety objevoval dvacetiletým nové obzory, si nikdo nevšimne. A tak dnes, s pověstí média těch „alternativnějších“, radí čtenářům, kterým mezitím táhne na čtyřicet, koho a jak moc mají nenávidět – ať už proto, že je muslim, nebo proto, že nevydělává tolik peněz jako oni.


Protahované finále

A kdy vlastně přišel konec? V době, kdy pod vlivem korupčního skandálu padla Klausova vláda a každý, kdo měl oči k vidění, musel naznat , že s „českou cestou“ budování kapitalismu není něco v pořádku? Když vyklizení Ladronky dalo koncem roku 2000 definitivně najevo, že Praha nebude tolerovat squaty? Když majetky zadlužených podnikatelů, ale taky prastaré pokuty s mnohonásobnou přirážkou začali zabavovat soudní exekutoři? Když Tereza Pergnerová začala brát drogy? Anebo s 11. zářím? Když staré androše dohnaly následky pití alkoholu, nebo až když je dohnaly následky opojení z toho, jak jsou uctíváni i těmi, kterým by měli z logiky vzájemného vztahu spíš naplivat do očí? Když policie rozehnala Czechtek? Anebo až když zemřel Václav Havel?

Těžko vynášet soudy. Těžko si však také nevšimnout nově objeveného strachu z otevřené budoucnosti, zaplnění a rozparcelování dříve otevřeného prostoru, a také toho, jak radikálně se změnila atmosféra. Ještě těžší však někdy bývá přestat se pokaženou minulostí či naopak „starými zlatými časy“ zabývat a postavit se čelem k budoucnosti. K tomu, jak uzavřený prostor otevírat, rozhlížet se kolem sebe, citlivě vnímat předtuchy nového začátku a nenechat je okřikovat poukazem na minulost. Rok nula může přijít i tehdy, když bychom ho nečekali.




 

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Cesty do dospělosti / Jan Kratochvíl, Zuzana Brodilová > NP č.419 > Rozhovor Kde potkáte nejšťastnější děti? A co dnes člověk může udělat pro to, aby se stal dospělým? Pořídit si občanku, sexuální zážitek nebo volební právo? S americkým psychologem Bretem Stephensonem o společnosti, která ztratila schopnost umožnit dětem stát se dospělými... číst dále Karibská krize / Jan Stern > NP č.419 > Fejeton V životě muže jsou chvíle, které lze označit za kritické. Když se v pěti letech dozví, že jeho dopisy Ježíškovi procházejí cenzurou. Když v sedmi pochopí, že čtrnáctiletý Azor neodjel na psí dovolenou. Když v devíti zjistí, že popelář není nejprestižnější povolání na světě... číst dále Naděje i strach indického slumu / Tomáš Halda > NP č.419 > Reportáž Indické velkoměsto Mumbaí (Bombaj) je komplikované a v místním slumu Dharaví je to vidět. Na necelých dvou kilometrech čtverečních tady žije neoficiálně až milion lidí. Přišli ze všech koutů Indie a mají rozdílné zvyky, náboženství i jazyk. Jedno je ale začíná spojovat – mají obavy o další existenci jejich domova. číst dále Ostuda s nejistým koncem / Ema Veselá > NP č.419 > Pošli to dál Kdo druhou červnovou sobotu procházel Řehořovou ulicí na pražském Žižkově, nemohl přehlédnout, že je něco jinak. Už v pátek v noci se na fasádách domů objevily papírové obrazy obličejů s komiksovými bublinami. „Je mi na blití ze společnosti, která ve jménu posvátnosti soukromého vlastnictví nechá umrznout člověka před zamčenými dveřmi prázdného domu,“ uváděla do děje hned na začátku ulice bublina od kluka v šátku a kšiltovce.  číst dále

Nejčtenější články autora

Cesty do dospělosti / Jan Kratochvíl, Zuzana Brodilová > NP č.419 > Rozhovor Kde potkáte nejšťastnější děti? A co dnes člověk může udělat pro to, aby se stal dospělým? Pořídit si občanku, sexuální zážitek nebo volební právo? S americkým psychologem Bretem Stephensonem o společnosti, která ztratila schopnost umožnit dětem stát se dospělými... číst dále Bublání v Janově / Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová > NP č.424 > Reportáž Téměř přesně pět let od dne, kdy se v litvínovském Janově strhla pouliční válka, se nad panelovým sídlištěm rozprostírá program „nulové tolerance“. Rozmohlo se tu vymáhání pravidel, anebo vznikl prostor pro nevídané výjimky? číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále