NP č.417 > Kultura | FilmO terapii, sexu a obrněMartin Šrajer

 

 

John Hawkes zkouší přijít o panictví s Helen Hunt v netradiční love story Sezení, která se opatrně dotýká tabuizovaného tématu sexuality tělesně postižených.

 

 

 



Roku 1990 otiskl časopis The Sun esej „On Seeing a Sex Surrogate“ amerického básníka Marka O’Briena, v němž autor popisoval svou snahu přijít o panictví. O dvaadvacet let později byl text převeden do filmové podoby. Ač by k tomu mohl prvotní dojem svádět, výsledkem není hrubozrnná komedie pro náctileté publikum.

O’Briena totiž v šesti letech postihla obrna, která ho paralyzovala od krku dolů. Na český videotrh nedávno uvedený film je tak ve skutečnosti dramatem o muži, jenž se s pomocí sexuální terapeutky rozhodl překonat jistá tělesná omezení.


Po čem touží čtyřicetiletý panic


Dosud prakticky neznámý režisér Ben Lewin natočil film, který ve svém jádru vypovídá o dospělém muži (John Hawkes) a jeho vztazích se ženami. Stěžejním obsahovým ozvláštněním je fakt, že onen muž oproti svým vrstevníkům vyniká jednou výraznou nevýhodou a řadou výhod. Sice se nemůže hýbat, zato je neobyčejně vtipný a inteligentní.

Mark O’Briena sice již dávno dospěl, ale v dosavadním životě nezakusil tělesnou slast a jako téměř čtyřicetiletý panic v poslední době na nic jiného nemyslí. Protože vnímá, že by americká společnost nemusela jeho sexuální potřeby přijmout s pochopením, raději nejdříve navštíví katolického kněze (William H. Macy), který se následně stane jeho ochotným rádcem i dychtivým posluchačem.

Stejnou snahu ospravedlnit hrdinovo počínání zřejmě cítili také tvůrci filmu, kteří pro vyprávění zvolili formu zpovědi a sexuální terapii se snaží průběžně odlehčovat humorem. Erotické scény však vinou chybějící odvahy působí podobně rozpačitě a polovičatě jako v belgické variaci obdobného tématu Hasta la vista! V plné nahotě se v genderově nevyváženém filmu ukazuje jenom Helen Hunt v roli sexuální samaritánky Cheryl. Samozřejmost jejího obnažování potvrzuje jednu z nepsaných zásad indie filmů: jděte proti proudu troufalým ukazováním nahého ženského těla. Troufalí měli být lidé za kamerou v jiných ohledech.

Usedlá jsou Sezení bohužel také formálně. Větší část filmu sestává z dialogů dvou postav, řešených standardní technikou záběru/protizáběru. Srozumitelnost sdělení byla pro tvůrce důležitější než originální vypravěčské nápady. Dobrým příkladem netradičního formálního uchopení může být oceňované drama Skafandr a motýl, zprostředkovávající nám přímo hledisko nehybného protagonisty.

O bolesti bezbolestně


Hlavním triumfem Sezení jsou herci. John Hawkes předvádí výkon z ranku těch, kvůli nimž se udělují herecké ceny (získal celkem čtyři). Hlasem a očima hraje za zbytek těla. Ani v nehybném stavu mu nechybí jiskra, díky které je devadesát minut s ním strávených velmi příjemným zážitkem. Ten se ještě násobí, připojí-li se k němu Helen Hunt, nominovaná za svůj výkon na Oscara.

Slovní výměny obou herců patří k nejsvětlejším okamžikům filmu. Zároveň ale mění seriózní problém v téma lehké konverzace, když bolestivé otázky zasazují do komického rámce, čímž se dostáváme zpět k zásadnímu problému snímku. Vybízí-li nás autoři k nějaké reakci, pak častěji k pousmání než ke kritické diskuzi. Zřejmě z obav, že méně úhledné balení by diváky od filmu podobného obsahu zcela odradilo.

Tváří-li se Sezení navenek jako neobyčejně upřímný a odvážný film, ve skutečnosti jen opisuje osvědčené vyprávěcí vzorce a stvrzuje existující stereotypy. Přesto je mu třeba přiznat, že divácky přístupnou formou otevírá citlivé téma, není nevkusný a nabízí velký prostor dvěma výborným hercům.



tipy:

 

23. 5. vstoupí do kin chilský film No s Gaelem G. Bernalem v hlavní roli. Ten povede kampaň demokratických stran proti despotickému generálovi. Groteskní snímek zasazený do 80. let 20. století, nominovaný na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, ukazuje, že pravda je sice jen jedna, ale abychom ji dokázali prodat, nesmíme ji říkat úplně celou.


30. 5. má premiéru dokument Radovana Síbrta Vězení umění uvedený na loňském MFDF v Jihlavě. Omezenost vězeňského prostoru otevírá nekonečno fantazie a svobodného uměleckého projevu i použité výrazové prostředky. Esej o imaginární a fyzické svobodě představuje extrém myšlení vlastních hranic a omezení.


 

 


autor / Martin Šrajer VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv