NP č.408 > Téma číslaKrásný omyvatelný světFilip Malý

Říká se jim někdy „chrámy konzumu“. Poněkud nadneseně. Vždyť jako místa jsou často spíš pouhým pahýlem.

 

Není pochyb, město je prostě v kurzu. Masivním stožárům, které zohyzďují park jen proto, aby podepřely billboard osvětlující komunikaci, se musejí vyhýbat běžní chodci, gigantické betonové květináče na chodnících vyvolávají kulturně-aktivistickou reakci a nejširší akademické přístupy nacházejí ohlas, když se nebojí mluvit o „městě“, „městské krajině“ nebo dokonce „sídelní kaši“. A někdy také, když rozlišují „místa“, vhodná pro život lidí, od „nemíst“, dimenzovaných především pro dopravu a provoz, která nepočítají s tím, že by kohokoli chtěla přilákat k setrvání. Naši dobu, říkají vědci zasmušile, charakterizuje především bujení nemíst – všude stejných prostorů různých dálnic, letišť, nákupních galerií, které jako by byly všude stejné, omyvatelné a zaměnitelné.

 

Daleko od Jižáku

Nová nevolnost je jenom do určité míry dědičkou té staré, která si brala na mušku způsob, jakým s krajinou zacházel socialistický stát. Tuto kritiku nezapomenutelně ztvárnil Václav Havel, když krátce po revoluci pohlédl na Jižní Město a popudil proti sobě jeho obyvatele, kteří ho jinak vesměs uctívali. Řeč o „králíkárnách“, z jejichž bytových jader je k jádru bytí až netušeně daleko, je nebetyčně urazila. Ke svým balkónům a panelákům si už stačili získat kladný vztah. Anebo si prostě mysleli, že je z nich k bytí přeci jenom blíž, než k němu může být z ulice.

K té době ale má cenu se ještě jednou vrátit. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let si děti na sídlišti hrály ještě na betonových skružích, odparkovaném tanku nebo za pomoci sídlištních prvků, jako jsou trafostanice nebo konstrukce na zavěšování prádelních šňůr. Do obchodu se chodilo buď do „malého“, pokud šlo o věci běžné denní spotřeby, nebo do „velkého“, který byl ale jinak daleko. Až poté rozčeřil hladinu „soukromník“, který do názvu supermarketu vetkl své druhé jméno.

Ta doba byla smělá na plány, a tak má smysl rekapitulovat. I hřiště, která na Jižním Městě byla, dnes zejí prázdnotou. Z multifunkčního areálu v parku mezi zastávkami metra Háje a Opatov nevyšlo nic, jen před pár lety zde vyrostl kostel. Na bazén čekají obyvatelé Jižního Města marně. Nikdo ale nemůže tvrdit, že by se sídliště nezměnila. Na Chodově lze navštívit největší nákupní centrum v republice, jímž v roce 2007 prošlo více než 12 milionů lidí. Totéž jen ve skromnějším hávu se děje na Opatově, kde obchody získávají moderní „look“ a vytlačují obskurní krámy z přilehlých pasáží. Další markety a centra se vynořily tam, kde i otrlého zaskočí. Je otázka, zda jsou obyvatelé Jižního Města stále hrdí. Stejně jako je otázka, jestli jsou šťastní a mají pocit, že jejich sny se naplnily.

 

Vyhovět smyslům

Jižní Město může sloužit jen jako jeden příklad za všechny. Česká republika se mezi postkomunistickými zeměmi vyhoupla na přední místo z hlediska maloobchodní prodejní plochy na obyvatele a v tomto srovnání předstihuje i Belgii nebo Německo. Nákupních center už možná tolik nebude. Developeři se ale zaměří na přestavby v samotných centrech a očekává se další nárůst tzv. nákupních parků: prodejních ploch, do nichž se vchází přímo z parkoviště a jež najdou uplatnění zejména na krajích menších měst. Češi tak možná nakupují ve srovnání s jinými národy rychle a efektivně, jak tvrdí některé údaje. Stále častěji se ale budou setkávat s nevzhlednými nemísty.

Takové odsouzení může znít velmi příkře, vždyť z jistého pohledu je nákupní centrum místem par excellence. Člověk do něj vstoupí a ucítí důvěrně známý pach. Tep se zpomalí a rozstříštěnost pohyblivého vnějšku nahradí pozornost ke stacionárním objektům ve výlohách jednotlivých obchodů. Driftování po tiše bzučících eskalátorech může evokovat třeba houpání v houpací síti a je možné, že když si uděláme přestávku na celerový fresh, možná nás bude obsluhovat stejný barman, kterého známe už zminula. Mluvit o této kotlině bezpečí jako o nemístě, není na tom snad něco hanebného? A přece. Vždyť už jen zmíněný odér, který nás ovane hned za branou chrámu spotřeby, plní svou přesně určenou funkci a není těžké dohledat studie, které propojují jeho typ s (domnělým) účinkem na lidské emoce a nákupní chování. Dále by šlo pokračovat. Armáda vědců, už ne tak kritických, nasazuje ve spojení s průmyslem své talenty, aby výrobek nejen co nejvíc vyhovoval našim smyslům, ale aby byl též v náležitém prostředí odprezentován a prodán. V očích nákupních center se člověk mění v zaměnitelného konzumenta, jehož úkolem není místo spoluvytvořit, ale něco si z něj odnést. Jedna nešťastná reklama jistého jinak spíše sympatického supermarketu říká: Zde jsem člověkem, zde nakupuji. Možná by se ale spíše hodilo parafrázovat slova hudebníka jménem Aran Epochal, podle nějž jsme lidmi právě tam, kde nenakupujeme. Místo, které se podřizuje výhradně prodeji a nákupu, se stává nelidským. A právě tehdy se stává také nemístem.

 

Místo pro bojovku?

Když se svého času mluvilo o sídlištích a jejich možném dopadu na psychiku jejich obyvatel, zdůrazňovala se anonymní architektura, kterou nebude moci nikdo vnímat jako svůj domov. Někdo tu přecenil krabice a podcenil schopnost lidí osvojit si prostředí. Ze zápolení mladé generace s „betonovou džunglí“ vzniklo nové přijetí prostoru. Hip hop nebo graffiti si asi těžko lze představit bez velkých ploch betonu. Sounáležitost s místem je u lidí vyrůstajících na některých sídlištích možná větší než u lidí z nějaké tradičnější čtvrti. Jižák nebo Petržalka – to dnes zní hrději než Dejvice. Aspoň pokud jdete cestou štrýtu.

Když se nákupní centra vymknou kontrole, možná stačí vdechnout život třeba nějakému opuštěnému altánku. Jde si ale osvojit i nákupní galerie? První vlašťovky kladné odpovědi jsou pěkně sporné. Na internetu populární flash- -moby spíše zvýrazňují nehybnost „pralesa“, která zavládne okamžitě po jejich rozpuštění. Skupiny mladých, které chodí do nákupních center tančit s kazeťákem ke zděšení některých návštěvníků a především ochranky, se zase hlásí k fotbalovým hooligans a v mnoha případech také krajní pravici. Jejich nový styl hardbass vyvolal pozdvižení a vlastně není divu: do nemísta se jim přeci jen daří vnést trochu nepředvídatelnosti a života.

Bude-li se jim to dařit i nadále, může to jejich odpůrcům přidělat pořádné vrásky – už graffiti se stalo dobrou ukázkou toho, jak univerzálně chytlavý dovede být styl, který promění nehostinnou architektonickou pustinu v příbytek dobrodružství a v prostor pro bojovku. Nezbývá než doufat, že hardbass bude v tomto ohledu jen prvním z mnoha.

 


autor / Filip Malý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Dálniční diaspora / Martina Malinová > NP č.408 > Ženská stránka Většina tudy jen projede. Natankovat, občerstvit se, splnit povinnou řídící přestávku nebo třeba stopovat do Německa. Někteří se ovšem denně vracejí. Odpočívadla se stala jejich prací i domovem. Řeč je o mikrosvětě na čtvrtém kilometru dálnice D5 směrem do Plzně.   číst dále Jistota nuly a jiné radosti zapšklého dědka / Jan Stern > NP č.408 > Fejeton Jsou věci, na kterých se všichni shodneme. Že ty pasáže z Mamma mia, kde nehraje muzika, se nedají snést. Že ten blonďatej šlachovitej Bond není žádnej Bond. Že nejhezčí z Charlieho andílků je Lucy Liu, ze Spice girls Victoria a ze Čtyřlístku Bobík. Zde není nad čím diskutovat, ani co volit, zde je jednou provždy rozhodnuto všeobecným veřejným míněním, které nedokáží pokroutit ani agentury na jeho měření.   číst dále Bez bydliště, bez práv / Tomáš Malík > NP č.408 > Pošli to dál Razítko pod rozhodnutím ústavního soudu, které zrušilo nucené práce pro nezaměstnané, nazývané též veřejná služba, nestihlo ještě ani zaschnout a vládní kabinet chystá další novinky.   číst dále Nechtěl bych do ráje / Tomáš Havlín > NP č.408 > Uličníci Málokdy se stává, aby prodejce Nového Prostoru sám žádal, že chce mít v časopisu rozhovor. I když měl potom trému, u Davida (37), který prodává na Karlově náměstí v Praze, to bylo přesně tak.   číst dále
celý archiv