NP č.405 > ReportážVeřejní přáteléJakub Holzer

O předsudcích, sňatcích z rozumu a o tom, jakou cenu má svoboda pro ty, kteří se jí stále odmítají vzdát.

 

Na kamnech v obrovském hrnci se co chvíli začnou vařit brambory. „Nevím teď o žádném dalším squatu v Praze,“ říká Bára, jedna z obyvatelek usedlosti Cibulka. Po provizorním obýváku mezi nábytkem, který dostal již několikátou šanci na život, pospává pár psů, jiní přibíhají a zase mizí venku, jen jedno bílé kotě vyžaduje naši pozornost. Usmívající se návštěva ze Švýcarska tiše hraje šachy, představí se a opět se ztrácí v tabákovém dýmu. Život tady je ale mnohem větším dobrodružstvím, než by se mohlo zdát.

Usedlost Cibulka se letos na jaře stala novou adresou asi patnácti přeživších pražských squatterů. Po vile Milada, žižkovském Discentru a továrně na Zličíně (viz NP 395) je jejich další zastávkou naděje na autonomní území. Nejsou prvními, kteří zde zkoušejí hledat štěstí – malby a nápisy na okolních zdech prozrazují jejich předchůdce z poloviny devadesátých let i celkem nedávné doby. Pořádaly se tu koncerty, technopárty a jiné kulturní akce, ale vždy jen do té doby, než se objevily výzvy k vyklizení. Odpověď, jak se do squatterské kroniky zapíše Cibulka, už se možná dá opatrně předjímat.

 

Budíček!

Usedlost je od devadesátých let majetkem akciové společnosti Cibulka, jejímž jediným akcionářem je Oldřich Vaníček, též předseda představenstva Ústředního automotoklubu ČR. Na její opravu ale nikdy nenašel peníze (jednalo by se řádově o stovky milionů Kč) a objekt je rok od roku v žalostnějším stavu. Podle zmocněnkyně společnosti Cibulka, a. s., Renaty Pickové má majitel k usedlosti silný vztah. „Jednou už se zdálo, že se našel solventní kupec, ale strany se nedohodly,“ vysvětluje žena, jež má dnes na starost komunikaci mezi majitelem a občanským sdružením Zachraňme Cibulku, nedávno založeným squattery.

Do obýváku přichází Petr, další spolubydlící. Z batohu vytahuje čerstvou kontejnerovou sklizeň pórku a papriky, která se už za chvíli smaží vedle brambor. Jídlo nosí všichni a je všech, nebo také: kdo dřív přijde, ten dřív mele. „Právo na bydlení by nemělo být podřízeno právu vlastnit,“ zasahuje Petr do diskuze, ale pak potvrdí, že tím nejpalčivějším problémem tady není ani tak jednání s majitelem, jako spíš noční nájezdy policie. Jeho kamarád Robin vysvětluje: „Jenom v srpnu přijeli sedmkrát. Několik aut, většinou kolem druhé v noci. Vlezou dovnitř, vytáhnou tě z postele, přitom ti svítí baterkou do ksichtu a nadávaj do antifašistický špíny – to mluví za všechno.“

Podle Robina jde o příslušníky Pohotovostních motorizovaných jednotek, kteří v noci hlídají Prahu. Když slouží více spřátelených part najednou, přijedou se vybít. „Nějaký důvod si vymyslí vždycky, třeba že hledaj pohřešovanou osobu. Často se bavili tím, že mířili na naše psy, že je zabijou, a čekali, co uděláme. Byla to provokace a udržet v tuhle chvíli nervy je fakt těžký. Nechci skončit na dva roky ve vězení za nějaký napadení,“ popisuje nedávné zážitky Robin. Stěžovat si podle něj nemá cenu, nikdo by věc neřešil. „Navíc, než vystoupí z auta, odlepí si identifikační čísla. Pak už nejdou rozpoznat, protože každej je plešatej a má dva metry. Prostě nás nemaji rádi,“ usmívá se hořce.

 

Jelito, kopyto, platí to

Policie vyhostila nové obyvatele Cibulky již v květnu, po prvním měsíci obývání. Po několika dnech se jim ale podařilo uzavřít ústní dohodu s majitelem, která umožnila pobyt a pořádání kulturních akcí výměnou za údržbu objektu. Na tento akt se osobně přijel podívat policejní plukovník Jan Koníř z obvodního ředitelství Prahy II, který se na ustavení současného situace také podílel. Podle squatterů je to jeden z mála policistů, se kterým se dá rozumně mluvit.

Tou dobou již squatteři měli za sebou i petici s podpisy sousedů, kteří je až na jedinou výjimku podpořili. „Vycházíme s nimi dobře. Dokonce jsme pro ně pořádali dětský den. Samotné je štve, že to tu chátrá, a tak jsou rádi aspoň za nás,“ komentuje sousedské vztahy Bára. Zmocněnkyně Picková nicméně tvrdí, že petice nehrála v uzavření dohody žádnou roli: „Majitel o ní nebyl informován. Neměla tudíž žádný vliv.“

 

Hej rup

Obě strany stvrdily dohodu i písemně, a tak mohou squatteři na příští neodůvodněnou návštěvu policie podat žalobu, což jim doporučil sám plukovník Koníř. A světe div se, od září se vstává až s rozbřeskem.

Posilněni touto jistotou, mohli se noví obyvatelé Cibulky přece jen lépe soustředit na práci – posekali bující vegetaci, vyklidili dvůr a některé budovy, opravili popraskané komíny a teď se vrhají na děravou střechu. Odpad vyhazují do kontejneru, jehož odvoz platí majitel. Jen slíbená dodávka elektřiny, která by práce značně urychlila, stále pokulhává – paní Picková však slibuje brzkou nápravu.

Zdá se tedy, že squatterům se začíná blýskat na lepší časy, přestože velkorysost pana Vaníčka se při bližším pohledu může jevit spíš jako pragmatický tah. Cibulka je totiž od roku 1958 kulturní památkou a nyní figuruje už sedmým rokem na seznamu památek ohrožených. Smysl práce najatých pracovníků, kteří na usedlosti zakrývají aspoň nejpoškozenější části střechy plachtou, se plně vyjeví až další den. To už se po dvoře opatrně pohybuje očekávaná návštěva: trojice úřednic z pražského památkového a stavebního odboru. Paní Pickové nesmlouvavě vyčítají, že pan Vaníček opět neprovedl žádné opravy, avšak jako polehčující okolnost mu přičítají viditelné výsledky práce squatterů. Pan Vaníček tak po dlouhé době zřejmě nedostane čtvrtmilionovou pokutu za nedodržování svých závazků. „Ano, my je tu vnímáme jako jednoznačný přínos,“ komentuje přítomnost squatterů jedna z úřednic. A tak došlo k paradoxní situaci, kdy squatteři jsou prakticky pod ochranou památkového úřadu a zároveň představují úsporu pro majitele.

 

Jeden za všechny, všichni za jednoho?

Všechny tyto okolnosti jsou ale jen jednou stranou mince. Skutečnou alfou a omegou snažení squatterů je ta druhá: jejich vlastní konzistentnost nebo, chcete-li, týmový duch. A sami squatteři zřejmě tuší, že úplně ideální to asi nikdy nebude. Motivace jednotlivých členů, v nichž se odráží rozdílné osudy a povahy, se jistě v mnohém protínají, ale také různí. Většina se shodne v tom, že jejich pojetí života je odpovědí na současnou společnost, s jejímž nastavením a hodnotami více či méně nesouhlasí. „Všichni věří v peníze, ale neuvědomují si, že tahle víra se může snadno zhroutit,“ říká Bára. Přestože, jak tvrdí Petr, „žádný anarchistický hnutí u nás už neexistuje,“ svými názory mají nejblíže právě k němu. Dalo by se říci, že svou pozici ve společnosti by popsali příslovím o „vyčnívajícím hřebíku, který musí být zatlučen“. Pro nezaujaté se squatteři možná na ledacos dívají až příliš konspirační optikou, ale ta je získaná vlastními zážitky a slušným přehledem v problematice, která se jich týká. „Z jakého důvodu bylo na poslední akci Milady sto policajtů? Když někoho přejede Janoušek, div mu neoprašují sako,“ dodává jeden z nich.

Nejsilnějšími hodnotami jsou pro ně svoboda, autonomie, komunita a angažovanost. Zároveň jsou si vědomi, že střet jejich ideálů s realitou nutně končí kompromisem. Zkrátka i anarchista musí jít k zubaři, když má kaz.

 

Patnáct statečných

Maruška – nejmladší přírůstek na Cibulce – ještě nedávno bydlela u rodičů, studovala psychologii a pracovala na Lince důvěry. Jenže to ji nenaplňovalo, chyběl jí čas pro sebe. Za vším tedy udělala tlustou čáru, a protože plánuje procestovat svět v dodávce, než vyrazí, učí se tu žít bez elektřiny, tepla a tekoucí vody – prostě bez zbytečného komfortu. A rodiče? „Táta, městský strážník, mi nakonec řekl, že bude šťastnej, když budu šťastná já,“ říká.

Evžen tvrdí, že dvacetikorunu na loď Hermes ještě má, ale radši je tady s mladými. Občas jim pomůže třeba vyvenčit psy, jejich mladický elán z něj ale úplně nesálá. „Ne, Vendo, cigarety už nemám,“ odbývá Bára dalšího spolubydlícího, kterého současná parta „zdědila“ po té předchozí. „Tohle ne vždy ideální soužití tě dostává do zajímavých situací. Bojujem za společnou věc, ale nikdo se nebojí projevit svůj názor. Nesnažíme se hlasovat, ale vždy diskutovat, dohodnout se. Navíc se tu naučíš spoustu věcí,“ říká jediná z cibulkářů s dlouhodobějším pracovním poměrem. Za chvilku už se pakuje na noční směnu, pracuje s rizikovou mládeží. Zajímá ji politický přesah, aktivismus, ale nejvíc lidé a společné akce. Vzdálenější budoucností si odmítá zatěžovat hlavu.

Asi nejaktivnějšího člena zdejších a největšího vizionáře Petra zlákala myšlenka alternativního života ještě jako vysokoškoláka při návštěvě squatu ve Vídni. „Když jsem viděl, jak dobře to tam fungovalo, došlo mi, že existuje možnost, jak se ideje, kterým věřím, dají zrealizovat,“ říká. Při tom se zdá, že stojí nohama na zemi. „Měnit společnost? Nejprve musíme začít u sebe. Teď se tu musíme naučit žít. Nějaký širší naplňování ideálů a rozvoj hnutí přijde časem,“ dodává, když procházíme místností plánovanou pro budoucí návštěvy. Nápady, jak oživit Cibulku, nešetří: „Jednou by tu mohla být velká kuchyň, kavárna, freeshop, šicí a jiné dílny, kovárna, zkušebny, hudební studio, permakulturní zahrada, klidně i zvířata. Chtěli bychom spolupracovat s místními včelaři. Meze si neklademe.“

 

Otevřeno

Cibulkáři nebudují stát ve státě. Naopak, snaží se být užiteční a změnit tak svůj stereotypní obraz v české společnosti, který v porovnání se situací jejich kolegů např. v Německu, Nizozemsku nebo Dánsku nese stále trochu tmářské rysy. Naši squatteři si uvědomují, že čím otevřenější budou, tím lépe pro všechny. Z Cibulky si přejí kulturní centrum a budou jen rádi, pokud zde uvidí i své sousedy. Veřejnost by tak mohla opustit své předsudky o feťácích nebo naivních donkichotech a zjistit, že podobných rebelů by si mohla dokonce i vážit. Vždyť společnost, která má dobře fungovat, nepotřebuje poklonkáře, ale kritiky – a kdo toto kritérium splňuje lépe než ten, který dobrovolně žije jinak?


autor / Jakub Holzer VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Na Brno dobrý / Jakub Holzer > NP č.424 > Téma čísla Ještě nedávno jste se na náměstí Svobody mohli ocitnout zcela sami a zděsit se, jestli jste náhodou nepřeslechli hlášení o atomovém výbuchu. To však jen studenti odjeli k mámám. Ospalé Brno se ale pomalu probouzí. číst dále Psaní do vody / Jakub Holzer > NP č.426 > Rozhovor Alespoň některé z jeho veršů si vybaví skoro každý obyvatel brna. S graffiti umělcem Timem jsme si povídali o strachu z agrese, potřebě protestovat tam, kde už vtip nestačí, i o vytahování starých pneumatik z potoka. číst dále Nechte růst špendlíky / Jakub Holzer, Jiří Ptáček > NP č.413 > Rozhovor Jeho vršovický ateliér jako by obývalo mnoho pohádkových postav, které tu po sobě zanechaly bizarní artefakty a fragmenty tajuplného záměru. František Skála zde již šestnáct let vytváří svět, který odráží jeho duši víc než ten za okny. číst dále Tenkrát na Liosu / Jakub Holzer > NP č.402 > Téma čísla Nudíte se? Nepořizujte si medvídka mývala, ale zahrádku na Libeňském ostrově! Stačí trpělivě vyčkat na přidělení pozemku a hurá do holinek! Věci na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Ještě než zasadíte první rajčata, bude z vás protřelý občanský aktivista. Ale žádné otálení, zájem je veliký.   číst dále Když jen zábava nestačí / Jakub Holzer > NP č.416 > Reportáž Nedávných studentských oslav v Praze se po dlouhé době opět ujali studenti. Co je k tomu vedlo? Vydařily se? A je v plánu pokračování? číst dále Kdopak by se smrti bál / Jakub Holzer > NP č.403 > Referát Bojíte se smrti? Buďte v klidu, báli se jí i velcí Řekové. Přesto jí ale dokázali porozumět a nakonec přijmout mnohem snáze než dnes my.   číst dále A přece se tyčí / Jakub Holzer > NP č.421 > Téma čísla Rada hlavního města v březnu schválila úmysl obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Možná už příští rok tak budou udivení turisté rozesílat nové pohlednice, protestantům se udělá nevolno a většině národa to bude jedno. číst dále Moje / Jakub Holzer > NP č.424 > Pošli to dál Jsem bez obav. Jakpak by také ne, v dnešním světě, kde je všechno moje – moje taxi, moje lékárna, moje odměny v mojí bance, moje jsou dokonce i šminky netestované na zvířatech. Naštěstí i zprostředkovatelé telekomunikačních služeb nezůstávají pozadu a touží být moji. číst dále
celý archiv