NP č.402 > Téma číslaKam odchází pěstitel?Tomáš Havlín

Popínavá rajčata, motyčky nebo plůtky natřené luxolem důvěrně zdá kdekdo z nás. Prý přišla doba grilová, ale ruce v hlíně mizí z české kolektivní paměti leda pozvolna. Mají šanci se udržet – hlavně tam, kde se usiluje o status velkoměst? A má cenu o to stát?

 

Před víkendem jsou dálnice plné, leckdo se vidí, jak večer na chalupě zalévá svou zahradu. Nechává za sebou starosti města, kde v pracovní den poslouchá jinou autoritu, než je sama příroda. Přitom právě ve městech se o význam zahrádkářství vede největší spor. Tam se o zahrádkářství rozhoduje. Je ve veřejném, anebo soukromém zájmu? Má ustupovat nadřazovaným záměrům, či mít alespoň někdy prvenství?

 

Velký pěstitel

Prospěšnost práce v přírodě a ještě k tomu v rámci komunity není asi třeba pro samotného zúčastněného rozvádět. Zastánci zahrádkářských kolonií ve městech se ale více či méně blíží také tezi o „plicích velkoměsta“ – a naznačují, že osada má význam i pro někoho jiného než jen pro zahrádkáře samotné. Podle Generelu zahrádkových osad v Praze předloženého Stranou zelených v roce 2009 osady například plní mikroklimaticko-hygienické funkce. Produkují kyslík, regulují vlhkost, snižují prašnost a hlučnost, a ještě mají vliv na teploty v různých fázích dne. Podle krajinného ekologa Antonína Bučka také zabraňují vodní erozi, jsou biologickým filtrem, který omezuje škodlivé látky v prostředí a navíc důležitým prvkem biodiverzity. Právě zahrádkám podle něj vděčíme za relativně bohaté městské populace ježka východního a mnoha druhů bezobratlých.

Vedle této argumentace, založené hlavně na ochraně životního prostředí, nabídl Jan Keller již v roce 2000 robustnější obhajobu zahrádkářů. Plynutí článku Chvála zahrádkářům otištěného v deníku Právo 25. května 2000 kulminuje v mytické postavě „Pěstitele“. Právě on je tím, kdo je přítomen tajemnému zázraku růstu spíše než nějací ekonomové, pro něž je růst jen neživotným pohybem čísel. „Pěstitel zná souvislosti,“ píše Jan Keller a přiznává zahrádkářům znalost cyklických procesů, které „teprve dávají růstu smysl“. Rozdíl oproti ekonomům je dokonce takový, že každý zahrádkář se chtě nechtě stává tvrdošíjnou překážkou v cestě globálního směřování. Jako ten, jehož útulná oáza brání tržní pustině, představuje Pěstitel konzervativní sílu, která hájí zbytky původního řádu. Zároveň se proti lovcům a sběračům (tj. nám ostatním) vyznačuje určitou vznešeností, neboť nespoléhá při zajištění obživy na vyšší moc zaplňující regál ani na peněžní oběť, a jako takový je předzvěstí řádu nového. Na své cestě „mezi“ abstraktním systémem trhu a ústředním systémem státní sociální péče zasévá Pěstitel sémě „vyššího stupně civilizace“. Jeho dějinná úloha se zdá být nesporná.

 

Rostu s krizí

Zatímco Jan Keller pojímá vztah zahrádkáře ke „globálnímu směřování“ jako velkou alternativu, historicky vzato se zahrádkářství projevovalo ve vztahu ke kapitalismu spíš jako kompenzace. V českých zemích převládá pocit, že éra zahrádkářství úzce souvisí s érou minulého režimu, kdy jedině bylo třeba unikat do soukromých mikrokosmů. Někteří odsud odvozují, že zahrádkaření je přežitá veteš. Zejména zájem mladých rodin o chatičky v zahrádkářských osadách ale hovoří o opaku. A také pohled do historie svědčí o vzácné koalici kanceláře a zahrádky, která nabývá své největší intenzity v dobách krize.

Počátky zahrádek lze spatřovat například už v Anglii 11. století, kde začalo docházet k ohrazování půdy, čímž venkovské obyvatelstvo postupně ztrácelo přístup k pozemkům. Již zde se rodí idea, že budou-li mít chudí aspoň nějaké vazby k půdě, třeba nebudou hledat cíle v zásvětí.

Za skutečně zlatou éru zahrádkářství pak bývá považováno 19. století, věk průmyslu, kdy se z venkovana definitivně stává dělník, jenž se spolu s dalšími tísní v pokoji pavlačového domu a myslí na domov ve snaze usnout po mnohahodinové směně. V roce 1820 vznikla zahrádkářská osada v severoněmeckém Kielu a šest let poté následoval královský výnos v Dánsku, který nařizoval městským úřadům zakládat zahrádky, aby nemajetní obyvatelé měli možnost malého vedlejšího příjmu, zmenšila se návštěva hostinců a zvýšila produkce ovoce. Vlna se šířila dál po Evropě a s jistým zpožděním dorazila i do Čech a na Moravu. V Praze v devadesátých letech 19. století zapůjčil továrník Ringhoffer půdu dělníkům, aby na ní obdělávali zahrádky. Kolem roku 1907 vznikli v brněnských Černých polích tzv. Šrébráky, 74 zahrádek sdružených na principech německého lékaře Moritze Schrebera, propagátora zahrádek jako ideálního ozdravného prostředku.

Opravdový boom zahrádkářství ale nastal všude současně až s velkou krizí v podobě světových válek. Argument o revitalizaci pracovních sil tehdy ustoupil potřebám okamžitého řešení potravinové krize. Ještě v roce 1873 bylo v Anglii necelých čtvrt milionu zahrádek, na konci první světové války jich už ale byl milion a půl. Také zde se zahrádkářství projevilo jako zdatná kompenzace.

 

Smrt zahrádek?

Že stejná síla, která vedla k zakládání zahrádkových osad, se nyní obrací proti nim, patří k věci. Za největší prohru zahrádkářů v Česku je pokládáno nepřijetí zahrádkářského zákona, vetovaného v roce 2010 prezidentem Václavem Klausem. Návrh zákona měl ukotvit zahrádkářství jako veřejně prospěšnou činnost a konkrétně žádat po developerech, aby za rušenou zahrádkovou kolonii nabídli náhradu. Postupné varianty se posouvaly od „musejí“, přes „měli by“ až po „mohli by nabídnout“. I to však bylo příliš. Prezident k vetu zákona uvedl, že zahrádkaření jako naplňování ve

řejného zájmu je čirý nonsens: „Neboť zahrádkářství je ze své samotné podstaty naplňováním zájmu soukromého.“ V nižších patrech pak zaslechneme mnohem barvitější výroky na adresu zahrádkářských kolonií ve městech. Nejsilnější argument mají odpůrci zahrádkářských osad v uzavřenosti zahrádek, jež by přetvořeny na městský park mohly sloužit všem. Dají se však zaslechnout i výroky o „vředech“ na tváři velkoměsta. Jaké má taková politika dopady, lze sledovat například na osudech konkrétních pražských kolonií. Na místě někdejší osady Na Petynce dnes stojí chátrající garáže. V Kbelích na místě velké kolonie vznikl Centrální park Kbely, zvyšující hodnotu nového developerského projektu. A na Jarově ustoupila osada obchodnímu domu s parkovištěm, doplněnému o rezidenční část s názvem Green City.

Za první republiky vznikaly na území hlavního města mimo jiné i takzvané nouzové kolonie. Sloužily nemajetným a nesly názvy jako Na Krejcárku, Vagónová Čína nebo Hliník. Ve Francii od roku 1976 platí zákon na ochranu zahrádkářských kolonií a vznikají zde nové sociální zahrádky, jež mají pomoci v boji proti novým formám sociálního vyloučení. U nás takový zákon nemáme. A zahrádkářské osady z měst mizí. Nebo lépe řečeno, transformují se – v komerční ubytovny na českých periferiích. Z nich může být k ideálu Pěstitele, který „zná souvislosti“ a „má vše pod kontrolou“, už ale hodně daleko. 7

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv