Násilí ruského státu je jasně viditelné – dva roky mohly Pussy Riot dostat i podle českých zákonů, sotva by ale takový rozsudek dnes opravdu zazněl. Ženy by také nebyly vězněny v trestní kolonii, v níž mají nárok na 8 návštěv příbuzných ročně a čtyři čtvrthodinové telefonáty svým blízkým.
Násilí mezinárodních médií je takřka neviditelné, děje se bezděčně a vlastně v rámci něčeho, proti čemu je těžké protestovat – v rámci solidarity. Kdo by mohl namítat, že se Pussy Riot před nespravedlností někdo zastane? Že se o jejich činu mluví?
Jenže Pussy Riot, kterých se zastali Madonna a Paul McCartney, stejně jako český ministr zahraničí a celý houf globálních celebrit, už nejsou původní skupina radikálních feministek, pro které bořit všechna tabu znamená veřejnou soulož v muzeu a ne reklamní slogan. Západ si dívky v kukle zformátoval do kategorie sexy rebelky, česká média doplnila rovnici proti Rusku = naše. Pro milovníky historických přirovnání je při ruce připomenutí Plastic People of the Universe. Čeští androši chtějící prostě hrát svou hudbu a vyznávající heslo „neserte se do nás, my se do vás taky nesereme“ přitom ruské punkerky připomínají jen s notnou dávkou nadsázky.
Nevadí – přivlastňování je snazší než poznávání odlišného a empatie. Zatímco násilí ruského státu vzalo třem ženám dočasně svobodu, násilí západních médií jim ukradlo obraz. Jistě, oboje násilí je zcela jiného druhu a obě také bude mít na jejich život jiný dopad. Obojím násilím si ale obě společnosti potvrzují svou nadřazenost. Až Pussy Riot vyjdou z vězení, bude je čekat zápas o to, aby se z nich nestaly prázdné mediální celebrity, uvězněné vlastní prefabrikovanou image.
