NP č.402 > FejetonBefelemepesevezeJan Stern

Občas o sobě s oblibou říkám, že jsem pamětníkem. Popravdě je to poněkud nadnesené tvrzení. Ne že bych neměl již dostatečně najeto, kontinuální rozpad všech možných tělesných orgánů a funkcí dokonce naznačuje, že je nejen najeto, ale i ojeto, ovšem abych o sobě mohl mluvit jako o pamětníkovi, musel bych být na tom trochu lépe s pamětí.

 

Uvědomím si to vždy právě na začátku nového školního roku, k němuž jsme, jak jste si jistě povšimli, opět dorazili. Tehdy sám se sebou hraji roztomilou hru a pokouším se vybavit si, co si vlastně pamatuji ze školy. Z té základní, ba nejzákladnější. Nikdy mne nepřestane překvapovat, jak málo toho je.

Tak kupříkladu z takřečené „prvouky“ si pamatuji jen a pouze to, že jak je ode mne bouřka daleko, poznám podle časového odstupu mezi bleskem a hromem. Není to mnoho, ale nutno přiznat, že se to občas může hodit. Kéž bych to mohl říci i ostatním bohatství ze školy, jíž se kdysi říkalo „obecná“.

Z hodin výchovy tělesné mi utkvělo slovní spojení „stoj spatný“. Vím o něm ovšem jen to, že není špatný a že jeho zaujetí je čímsi důležité. Že jsem však spatně nikdy nestál, o tom chovám jistotu.

Z hodin mateřského jazyka zanechal ve mně stopu imperativ, že přísudek mám podtrhávat vlnovkou, zatímco podmět čárou. Nevím proč, nevím, co z toho plyne, ale nic jiného mi želbohu ze základní gramatiky v hlavě neuvízlo (korektor Nového Prostoru by vám to jistě rád potvrdil). Teda abych nelhal, ještě se z temných koutů paměti noří tajuplná zaříkávadla typu „befelemepeseveze“, ale na ně raději nemyslím, neboť mi jako každá magie nahánějí hrůzu, byť po jejich vyslovení nezdají se přírodní zákony nijak vychýleny.

Ani matematika prvního stupně ve mně nezanechala hlubšího dojmu. Jediné, co vím, že když se srazí dvě množiny opravdu zásadním způsobem, vznikne takzvaný „průnik“. Nevzpomínám si, že bych tohoto poznání někdy v životní praxi užil (leda podvědomě), leč díky vkusným zobrazením jsem tehdy aspoň pochopil, o co šlo. To se mi u mnohem pozdějšího utkvělého pojmu „logaritmus“ bohužel nepoštěstilo.

Nu a to bude tak nějak všechno, co z hory paměti jsem schopen prvostupňového vykutat. Člověku jde kolikrát na mysl: stálo to vůbec za to?

Evoluční biolog Zrzavý tvrdí, že smysl prvních čtyř školních ročníků je prostý: přesadit nás z prostředí, kde nás mají všichni rádi (rodina), do prostředí, kde nás nemá rád nikdo, a takto nás jaksi zasvětit. Z toho je vidět, že evoluční biologové jsou v zásadě idealisté, či minimálně nemají sebemenší představu, jak vypadala rodina naše, kde mi děd-zálesák pravidelně nadával do paďourů a masňáků (ač sám maso jedl, byť muselo být ožehnuto na ohni, minimálně z benzínového zapalovače), ba pokoušel se mne zocelit poléváním studenou vodou, nečekanými přepady z týla s paragánskou kudlou v zubech a nočními bojovkami v Prokopském údolí. Ještě dnes mi v uších zní dědův ryk nesoucí se noční Prahou 5, „dokud neuštveš jelena, nejsi u mne chlap!“ Popravdě, až ve školních lavicích jsem si konečně trochu odpočinul a okusil ze strany socialistických pedagožek trochu civilizované ohleduplnosti.

Jiný doktor, Uzel, zase tvrdí, že první školní roky slouží k pre-erotickému oťukávání a poznávání základních souvislostí vícepohlavních skupin. No, nevím. Se mnou si holčičky nikdy nic ukazovat nechtěly a jediná vzdáleně erotická (přesněji antierotická) hra z první třídy, na niž si pamatuji, bylo tzv. MSPNS, kdy se signatura některého člena kolektivu štítivě dotykem předávala z jednoho prepubescentního těla na druhé, přičemž ta moje kolovala vždy spolehlivě nejdéle, ba dle nezaručených zpráv kdesi koluje dodnes.

Úplní naivkové pak tvrdí, že první třídy ve škole nás učí spolupráci a přátelství. Ano, ještě dnes na mne leckterý opilec zevlující před hospodou U Janoušků volává z pozice spolužáka, abych někdy přišel do některého z pražských fotbalových kotlů, nebo mu půjčil stovku. O cennosti těchto neuvážených obecněškolních přátelství však troufám si pochybovat.

A tak je původní otázka stále na stole, nevyřízena, nesmetena, neodložena ad acta. Stojí to za to? Má to smysl? Asi ne. Ale kde je koneckonců psáno, že všechno musí za něco stát a mít smysl, že. Některé věci prostě jsou, jak jsou, jak mi kdysi řekla soudružka učitelka Vaněrková během bleskového sběru a byla to jedna z těch pravd, které jsou nejen nezapomenutelné, ale snad i věčné.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti / Jan Stern > NP č.323 > Rozhovor Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Uvědomí si jak křehká je slupka naší vyspělé civilizace a nesamozřejmý blahobyt, který si užíváme. Za fasádou rozumu dřímá barbarství hrozící zahubit naše skvělé výdobytky. číst dále Nesplněná očekávání / Jan Stern > NP č.331 > Fejeton Drazí, musím se vám svěřit. Mám takový malý problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. číst dále O Američanech, agentech a jiných záhadách / Jan Stern > NP č.343 > Fejeton Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.   číst dále Vánoce: Návod k použití a přežití / Jan Stern > NP č.388 > Fejeton No jo, už je to tady zase. Vánoce čili všeobecné pomatení mysli. Důkaz je samozřejmě už ta Neckářova písnička.   číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Sinfonietta / Jan Stern > NP č.491 > Fejeton Mám rád vědce. Nejsou obvykle tak zábavní jako ti v seriálu Teorie velkého třesku, ale šeď to rozhodně není. S gustem sleduji zejména jejich zápolení s všedním životem a inovace, které do něj vnášejí. číst dále Rakeťák / Jan Stern > NP č.452 > Fejeton Život muže je neskonale těžší než život ženy. Je ale zvláštní, že ženy to netuší a i zcela průzračným a nezlomným argumentům v této otázce čelí s dětinskou naivitou. číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále
celý archiv