Uvědomím si to vždy právě na začátku nového školního roku, k němuž jsme, jak jste si jistě povšimli, opět dorazili. Tehdy sám se sebou hraji roztomilou hru a pokouším se vybavit si, co si vlastně pamatuji ze školy. Z té základní, ba nejzákladnější. Nikdy mne nepřestane překvapovat, jak málo toho je.
Tak kupříkladu z takřečené „prvouky“ si pamatuji jen a pouze to, že jak je ode mne bouřka daleko, poznám podle časového odstupu mezi bleskem a hromem. Není to mnoho, ale nutno přiznat, že se to občas může hodit. Kéž bych to mohl říci i ostatním bohatství ze školy, jíž se kdysi říkalo „obecná“.
Z hodin výchovy tělesné mi utkvělo slovní spojení „stoj spatný“. Vím o něm ovšem jen to, že není špatný a že jeho zaujetí je čímsi důležité. Že jsem však spatně nikdy nestál, o tom chovám jistotu.
Z hodin mateřského jazyka zanechal ve mně stopu imperativ, že přísudek mám podtrhávat vlnovkou, zatímco podmět čárou. Nevím proč, nevím, co z toho plyne, ale nic jiného mi želbohu ze základní gramatiky v hlavě neuvízlo (korektor Nového Prostoru by vám to jistě rád potvrdil). Teda abych nelhal, ještě se z temných koutů paměti noří tajuplná zaříkávadla typu „befelemepeseveze“, ale na ně raději nemyslím, neboť mi jako každá magie nahánějí hrůzu, byť po jejich vyslovení nezdají se přírodní zákony nijak vychýleny.
Ani matematika prvního stupně ve mně nezanechala hlubšího dojmu. Jediné, co vím, že když se srazí dvě množiny opravdu zásadním způsobem, vznikne takzvaný „průnik“. Nevzpomínám si, že bych tohoto poznání někdy v životní praxi užil (leda podvědomě), leč díky vkusným zobrazením jsem tehdy aspoň pochopil, o co šlo. To se mi u mnohem pozdějšího utkvělého pojmu „logaritmus“ bohužel nepoštěstilo.
Nu a to bude tak nějak všechno, co z hory paměti jsem schopen prvostupňového vykutat. Člověku jde kolikrát na mysl: stálo to vůbec za to?
Evoluční biolog Zrzavý tvrdí, že smysl prvních čtyř školních ročníků je prostý: přesadit nás z prostředí, kde nás mají všichni rádi (rodina), do prostředí, kde nás nemá rád nikdo, a takto nás jaksi zasvětit. Z toho je vidět, že evoluční biologové jsou v zásadě idealisté, či minimálně nemají sebemenší představu, jak vypadala rodina naše, kde mi děd-zálesák pravidelně nadával do paďourů a masňáků (ač sám maso jedl, byť muselo být ožehnuto na ohni, minimálně z benzínového zapalovače), ba pokoušel se mne zocelit poléváním studenou vodou, nečekanými přepady z týla s paragánskou kudlou v zubech a nočními bojovkami v Prokopském údolí. Ještě dnes mi v uších zní dědův ryk nesoucí se noční Prahou 5, „dokud neuštveš jelena, nejsi u mne chlap!“ Popravdě, až ve školních lavicích jsem si konečně trochu odpočinul a okusil ze strany socialistických pedagožek trochu civilizované ohleduplnosti.
Jiný doktor, Uzel, zase tvrdí, že první školní roky slouží k pre-erotickému oťukávání a poznávání základních souvislostí vícepohlavních skupin. No, nevím. Se mnou si holčičky nikdy nic ukazovat nechtěly a jediná vzdáleně erotická (přesněji antierotická) hra z první třídy, na niž si pamatuji, bylo tzv. MSPNS, kdy se signatura některého člena kolektivu štítivě dotykem předávala z jednoho prepubescentního těla na druhé, přičemž ta moje kolovala vždy spolehlivě nejdéle, ba dle nezaručených zpráv kdesi koluje dodnes.
Úplní naivkové pak tvrdí, že první třídy ve škole nás učí spolupráci a přátelství. Ano, ještě dnes na mne leckterý opilec zevlující před hospodou U Janoušků volává z pozice spolužáka, abych někdy přišel do některého z pražských fotbalových kotlů, nebo mu půjčil stovku. O cennosti těchto neuvážených obecněškolních přátelství však troufám si pochybovat.
A tak je původní otázka stále na stole, nevyřízena, nesmetena, neodložena ad acta. Stojí to za to? Má to smysl? Asi ne. Ale kde je koneckonců psáno, že všechno musí za něco stát a mít smysl, že. Některé věci prostě jsou, jak jsou, jak mi kdysi řekla soudružka učitelka Vaněrková během bleskového sběru a byla to jedna z těch pravd, které jsou nejen nezapomenutelné, ale snad i věčné.
