NP č.402 > Téma číslaNávrat do zeleněSandra Černá

Život ve městě je každým rokem dražší a rychlejší. Stále více nás vzdaluje naší přirozenosti, vzájemně nás odcizuje a čím dál silněji jsme nuceni žít v přesných kolejích, kde neexistuje možnost vlastní volby. Proto zkoušíme žít jinak.

 

Na počátku stálo rozhodnutí jedné skupiny přátel, nedobrovolně vystěhované ze svého městského domova, že tentokrát si k soužití najdou místo vzdálené od ryku a pastí velkoměsta. Zároveň však takové, aby bylo na dosah jeho zdrojům. A kde svým osobitým způsobem života nebudou nikoho pohoršovat. Lidé se totiž obávají všeho neznámého a tím se pro většinu dnešní společnost i bohužel stalo i dř íve př irozené kolektivní soužití.

Od té doby ale uplynulo již pár let a v podstatě se dá říci, že tato představa se vyplnila. Přátelům se podařilo objevit jednu polozchátralou a zapomenutou zahrádkařskou kolonii. Leží na samém okraji Prahy, v úpatí kopce za hranicí chráněnné přírodní rezervace, kam nevede příjezdová cesta, vodovod a od roku 2006 ani elektřina. Tyto faktory nás ale rozhodně odradit nedokázaly a postupné osidlování pomalu začalo.

 

MRTVÁ KOLONIE

Tato zahradní kolonie byla původně vybudována v typicky zahrádkářském duchu zhruba v 70. letech minulého století – a vypadala jak podle Receptáře. Po revoluci ale přišly neshody s novým vlastníkem. Část pozemku odprodal nově příchozím, ale ti, kteří osadu budovali, ji museli postupně opustit. Až na nepostradatelnou výjimku se však nedá tvrdit, že by jim její osud zůstal lhostejný.

Během prvních opuštěných let dostaly zahrádky skutečně zabrat, když byly obývány nešetrnými osobami, kterým se až neuvěřitelně snadno povedlo urychlit zub času a uvést celou kolonii do dezolátního stavu. Nejnepochopitelnější pro nás byly souvislé, až metrové vrstvy nejrůznějších odpadů, půda nasáklá vyjetými motorovými oleji, kde dodnes ani tráva nevzešla, a množství kdysi zdravých stromů odřezaných pohodlně až ve výši ramen, aby jejich příprava pro zátop v kamnech nebyla tolik náročná. Jako palivové dřevo dokonce skončila i jedna z největších chatek, z níž zbyly pouze nosné trámy.

Všechno, co mohlo mít nějakou hodnotu, bylo pryč nebo zničeno. Všechno, co mohlo ještě dlouhé roky příjemně sloužit, bylo zdevastováno. Ovocné sady se staly neprostupnou houštinou. Nezbylo nám nic jiného než naposledy zalomit rukama a natáhnout si pracovní rukavice.

 

OSIDLOVÁNÍ

První léta se nesla ve znamení odklízení nánosů, opravování domků a rekultivování zahrad, aby mohly znovu začít sloužit tomu, k čemu byly původně vybudovány. Pozemky jsme obsazovali postupně, přičemž každému stěhování předcházela spousta náročné práce. Až potom jsme kontaktovali majitele, aby se na vlastní oči mohli přesvědčit, že náš zájem je upřímný a určitě se nebudeme chovat jako naši předchůdci. Jak se říká, musíte vyjít štěstíčku naproti. Ukázalo se, že jsme zvolili správnou taktiku a dohoda s majiteli byla více méně snadná.

Kdo by nebyl rád, že chce někdo na vlastní náklady uvést cizí pozemek do řádného stavu? Snad jen developer nebo spekulant, a k těm naši majitelé rozhodně nepatří. Navíc jsou to lidé, kteří si uvědomují hodnotu práce, kterou jsme na „jejich“ museli vykonat. Proto nám své pozemky pronajali za údržbu, bezplatně nebo za minimální roční částku. Jeden z majitelů sepsání smlouvy sice odmítl, ale reálně s ním funguje ústní dohoda, kterou je v případě potřeby vždy ochoten potvrdit. Jako jediný se snaží obývanou parcelu prodat, takže někdy přicházejí potenciální kupci. Když ale uvidí udržovanou zahrádku a spokojený párek na terase, od svého nápadu taktně upouštějí. Alespoň prozatím. Paradoxně majitel pozemku, který je v nejhorším stavu, nechce o smlouvě ani slyšet. Všude se prostě najde někdo, kdo si raději udrží privilegium soukromého vlastnictví, než aby poskytl pozemek někomu dalšímu a naplnil tím jedno z nejopomíjenějších lidských práv, právo na bydlení.

Z původně dvou obsazených pozemků jsme se do dneška rozšířili na šest parcel, které natrvalo obývá deset lidí. Na rozdíl od většiny lidí máme to štěstí, že každý máme dostatek prostoru pro vlastní osobní život a seberealizaci. Jak říkal nezdolný indiánský náčelník Sedící býk, to, co kdy běloši měli, mají a mít budou, se nikdy nevyrovná možnosti volně se pohybovat v prostoru. My si této možnosti užíváme plnými doušky. Nejsme nijak zvlášť majetní, nemáme elektřinu ani kohoutky s tekoucí vodou, zato se můžeme po ránu procházet orosenou trávou mezi ovocnými stromy. Vždyť pro valnou část obyvatel Země není náš nadstandard takovou samozřejmostí jako pro nás, kteří si pomalu přestáváme uvědomovat skutečné hodnoty. Vážně, voda, kterou si musíme nosit z dva kilometry vzdáleného pramenu, chutná lépe než ta odtočená z vodovodu nebo koupená v obchodě. A její hodnota se rozhodně nepohybuje v číselné měně.

 

PŘIROZENÉ SOUSEDSTVÍ

Nefungujeme jako komunita v pravém slova smyslu. K tomu nám chybí společné centrum, místo, kde bychom se mohli všichni scházet, pořádat kmenové porady nebo se jen tak společně najíst a popovídat si. To ale neznamená, že bychom se čas od času nesešli kolem ohně nebo se vůbec nepotkávali. Dá se říci, že vytváříme model jakéhosi přirozeného sousedství, který se pozvolna vytrácí jak z měst, tak i z venkova. Každý sám za sebe si dle svého nejlepšího svědomí a vědomí zařizujeme své kousky prostoru a všichni si vzájemně vypomáháme dle našich schopností a možností.

Máme ale nepsaný základní pilíř společné existence – sdílenou vizi. Je jí vytvoření a udržení co největší autonomie a soběstačnosti – chceme být co nejméně zavislí. Naše autonomie spočívá v tom, že sami rozhodujeme, čím a jak naplníme svůj čas, bez nátlaku autorit a bez toho, aby naše rozhodnutí a konání kohokoli jiného omezovala nebo dokonce ohrožovala. Soběstačností rozumíme zajištění základních životních potřeb vlastními silami. Klíč k jejímu úplnému dosažení zatím bohužel nemáme. Zatím co výnosy našich zahrádek jsou rok od roku vyšší a uspokojivější, volnou energii stále zachytit nedokážeme. Společně odmítáme panující politický systém, odmítáme zaslepený konzumní život a nenecháme se uspokojit „chlebem a hrami“. Společně se snažíme obnovovat přirozené vazby v mezilidských vztazích a žít s ohledem na to, co nám dalo právo na život a co žádná lidská moc nepřekoná.

 

TOLIK POVYKU PRO NIC

Naneštěstí nelze zapomenout, že kdo si dnes chce svobodně vybrat způsob života, který považuje za nejvhodnější, ale odkloní se od ubíjejícího společenského mustru, stane se trnem v oku státní moci, která už ze své podstaty jakoukoliv subverzi odmítá.

I přes to, že naše osada není ilegální ani společensky nebezpečná, nás policie nezapomíná oblažovat návštěvami několikrát do roka. Přitom jsme v minulosti nesčetněkrát slýchávali pohádku o tom, že budeme-li mít legální smlouvu a okolí si nebude stěžovat, nebudou mít policisté důvod nás obtěžovat. Kdo by jim byl uvěřil, byl by hluboce zklamán. První návštěvy byly tvrdšího ražení. Policie se chovala s neurvaleckou nadřazeností, chytajíc se všech možností provokace a v podstatě jim o nic jiného ani nešlo. Jako důvod uváděla otřepanou frázi o hledaných či pohřešovaných osobách.

Poslední letošní návštěva pak byla trochu teatrálnější. Ráno traktorista pokosil louku, aby na ní odpoledne mohl vyrůst autokemp: policejní dodávka, čtyři klasické služební vozy a ještě civilní automobily zástupců městské časti a kriminální policie. Proč vlastně taková delegace přijela nám zůstalo záhadou. Policisté se svévolně procházeli po zahradách, filmujíce všechno a všechny, protidrogový specialista v rukavičkách se v každé klíčící zelenině snažil objevit omamné látky. Možná čekali bojovou základnu, rozhodně však na svůj hloubkový průzkum neměli oprávnění. Žádné udání, žádná soudní povolení ani souhlasy majitelů.

Prý je to akce policie, říkali lidé z městské části, ale policie na oplátku tvrdila, že je to na popud městské části. Když nakonec museli opustit svou domněnku, že jsme ilegální squatteři a že naši psi nemají očkování, rozhodly se obě strany hodit horký brambor na kupičku odpadu složenou za plotem. Samozřejmě nás netěší odpad na louce, ale čekal tam, připraven k okamžitému odvozu přistaveným kontejnerem. Při odjezdu nás velitel zásahu ujistil, že si hromádku přijede se svými chlapci osobně zkontrolovat a že je na nás, abychom ji do měsíce odstranili.

Pravým důvodem policejního zásahu byl ve skutečnosti „výskyt nepodchycených osob žijících squatterským způsobem života“, jak řekl velitel zásahu jednomu z majitelů zahrádek. Nám to připomíná otázku, jak moc se náš státní aparát ještě hodlá přiblížit jednomu z minulých totalitních režimů. Jenže jak se bránit, když legalita nestačí a stížnosti na omezování osobní svobody nebo nelegální vstup na pozemek končí pod kobercem inspekce ministerstva vnitra? Má vůbec smysl si stěžovat? A komu?

 

NA KAŽDÉHO JINÝ METR

V loňském roce nám odbor životního prostředí městské části poskytl dva osmikubíkové kontejnery na odvoz odpadu. Bezplatně. Letos jsme čekali marně. Asi byly sníženy rozpočty. Na přehnané výjezdy policie je ovšem peněz stále dost.

Na druhou stranu se čas od času hlásí o slovo starosti ekologů – kolonie se přeci jen nachází na území přírodní rezervace. Kvůli jejich pohrůžkám jsme museli opustit vůbec první užívaný pozemek. Pravda, byly na něm zaparkované vraky obytných karavanů, které do zahrady nepatří. Byly však zabezpečeny tak, aby nedošlo k úniku nežádoucích látek do půdy. O tom se však pánové z úřadů nepřesvědčili. Majitel tedy z obavy před statisícovou pokutou od smlouvy odstoupil a pozemek musel být vyklizen. Proč ale ekologové neřeší developery, kteří v údolí pod námi znečišťují chráněný potok plný vzácných pstruhů odpadní vodou vypouštěnou ze stavby nové rezidence, zůstává jen další záhadou.

 

JAK TEN ŽIVOT PLYNE

Jinak dny v naší kolonii plynou klidně a nerušeně. Od jara do zimy nikdo neví, kam dřív skočit. Zahrada je radost, ale především hromada práce, ovšem odměněná bohatou úrodou. Tam, kde ještě před rokem byla halda zbytků automobilových interiérů, dnes rostou rajčata. Ošetřené stromy utlačované náletem opět plodí. Na verandách rozkvetly květiny a sklepy se plní domácími zavařeninami, kompoty a marmeládami. Chceme jen klidné místo pro život. Proto nepoutáme pozornost internetovými stránkami, ani nepořádáme kulturní akce. Nechceme ohrozit rozkvět našeho společenství a přivolávat další nápor represe.

Vítáme každého, komu se náš způsob života líbí. Každého, kdo nám chce pomoci a chce s námi sdílet své zkušenosti. V okolí Prahy i v ní je stále spousta podobných míst, která osaměle čekají, až si někdo všimne jejich chátrající krásy. A která si zaslouží být využita dřív, než je pohltí nenasytný trh.

 


autor / Sandra Černá VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Budete konat zázraky / Ondřej Slačálek > NP č.402 > Rozhovor Křesťanský literární historik se už podruhé účastnil průvodu gayů a leseb Prague Pride. Ve své nové knize Křesťanství a homosexualita argumentuje, proč by překonání homofobie mohlo být pro křesťany obohacením.   číst dále Řeklo se halt / Tomáš Havlín > NP č.402 > Téma čísla UJ ana Hinterholzingera, předsedy Republikové rady Českého zahrádkářského svazu, se dveře netrhnou. „Dnes šli kolegové do Snídaně s Novou, minulý týden bylo zase něco na Primě,“ říká. Přitom dostat dřív zahrádkáře do televize byl prý nadlidský úkol.   číst dále Kam odchází pěstitel? / Tomáš Havlín > NP č.402 > Téma čísla Popínavá rajčata, motyčky nebo plůtky natřené luxolem důvěrně zdá kdekdo z nás. Prý přišla doba grilová, ale ruce v hlíně mizí z české kolektivní paměti leda pozvolna. Mají šanci se udržet – hlavně tam, kde se usiluje o status velkoměst? A má cenu o to stát?   číst dále Ze dne na den v ilegatiltě / Zuzana Brodilová, Tomáš Malík > NP č.402 > Rozhovor S Kumarem Vishwanathanem jsme se setkali v ostravském Přednádraží. V posledních týdnech tam zůstává s Romy, kteří se navzdory rozhodnutí úřadů odmítli vystěhovat. Mluvili jsme s ním nejen o tamní situaci, ale i o vydělávání na chudobě, romském obrození a novodobém kočovnictví z donucení.   číst dále
celý archiv