NP č.400 > ReportážBez šéfůTereza Virtová

Fabrika Zanon vyrábí dlaždičky, známá je ale z jiného důvodu. Spolu s dalšími desítkami podniků se v Argentině hlásí k samosprávě pod heslem: Okupovat, vzdorovat, vyrábět!

 

Podniky převzaté dělníky? V Česku by je prohlásili za „komunistický experiment“ a ohrožení posvátného soukromého vlastnictví. Argentinská společnost má jiný pohled. Práce je tu hodnotou až kultem a popularitě se těší také továrny, které díky iniciativě dělníků udržely výrobu i po krachu a odchodu majitelů. A to i přes to, že společenský pohyb z krizových let na počátku tisíciletí už opadl.

 

Dělat věci jinak

Začalo to zlehka a nenápadně v polovině devadesátých let, boom nastal po krizi v roce 2001. Tisíce argentinských podniků po dekádě (většinou špatně provedených) privatizací a liberalizací zkrachovalo. Majitelé je opustili nebo se je pokusili tajně rozprodat. Pracovníky čekalo propuštění a dluhy na mzdách za mnoho měsíců. Někteří zaměstnanci ale uzavření svého pracoviště nepřijali. Odmítli osud nezaměstnaných a vydali se na dlouhou cestu rekuperace: obsazováním, demonstracemi a jednáním se pokusili získat podniky do svých rukou a následně začali vyrábět sami, bez šéfů a manažerů.

Žádná z fabrik dnes není definitivně v rukou pracovníků (spíše v právním vakuu s nevyřešenými vlastnickými vztahy). Ač se představy o samosprávě hodně liší a každá fabrika se organizuje po svém, lze najít sdílené prvky. Mezi nejčastější patří společné rozhodování na celopodnikových schůzích, tzv. asambleas, a rovnostářské rozdělování výdělku mezi celý kolektiv.

 

Za okupační exotikou

Když do Buenos Aires přijede na výměnný pobyt studentka pražské ekonomky, nestačí se divit, co obnáší argentinská univerzita. Učebnice nejsou, čtou se pouze původní autoři a v učebnách si na posprejovaných zdech přečtete třeba, že kapitalismus zabíjí. Snadno potkáte levicové studenty, kteří se organizují na podporu továren bez šéfů a právě se chystají jet do jedné z nich.

Zanon (dnes FaSinPat – zkratka znamená: fabrika bez šéfů) je jedna z prvních obsazených fabrik a dnes pravděpodobně nejznámější a nejlákavější. A tak jednoho studeného večera nasedáme v počtu dvaceti nadšenců s termoskami a půlkilovkami maté do kombi a čeká nás 16 hodin jízdy do ještě chladnější provincie Neuquén.

Fabrika Zanon byla založena podnikatelem Luigi Zanonem v roce 1979 s podporou státu, tehdy diktatury. Boj proti propouštění na přelomu tisíciletí byl provázen i bojem proti zkostnatělým podnikovým odborům, které se zpravidla stavěly na stranu vedení. Po smrtelném úrazu jednoho z pracovníků, kterého bývalo šlo zachránit, kdyby měla továrna adekvátně vybavenou ošetřovnu, se dříve spokojení, dobře placení dělníci poprvé vydali protestovat do ulic. Po stávce kvůli nevyplaceným mzdám a přetrvávajících konfliktech v roce 2001 nakonec dostali „problémoví“ pracovníci propouštěcí telegramy, které demonstrativně spálili před radnicí. Represe na sebe nenechala dlouho čekat.

V květnu 2002 se sešla první asamblea, která rozhodla, že dělníci obnoví výrobu, což se i přes několik pokusů o vyklizení povedlo. V roce 2005 šla fabrika oficiálně do bankrotu, změnila formu na výrobní družstvo – aby se odpoutala od dluhů Luigiho Zanona – a zároveň tak mohla pod novou značkou – FaSinPat – vyrábět. V roce 2009 byla konečně vyvlastněna. Rozsudek sice zatím zůstal na papíře, pro dělníky z obsazených továren je to ale zatím největší vítězství na poli práva.

 

Revoluční dlaždičky

Vchod do fabriky lemují vydlaždičkované nápisy jako „Zanon patří lidu“, „Bez žen je boj jenom poloviční“ a taky obří nápis „Dělnická třída nemá hranice – SKA-P“ připomínající koncert této známé španělské kapely v Zanonu roku 2010. Jsou svátky a rozlehlá fabrika je skoro prázdná. Některé části ale musí fungovat pořád, jako třeba pece – srdce fabriky.

Náš průvodce Tachi, jeden z pracovníku Zanonu, vypráví, jak k sobě dělníci ještě před obsazením hledali cestu: „Každý sektor ve fabrice měl předtím jinou barvu triček a supervizor dával pozor, aby se spolu pracovníci odlišných barev nebavili. Setkávání začínalo mimo fabriku, a to na fotbalovém hřišti. To byl první krok. Společný hraní fotbalu dávalo lidi dohromady... takže ne že by v roce 2001 najednou z ničeho nic lidi napadlo okupovat fabriku...“ Vazby mezi dělníky už existovaly, když přišla krize, bylo na čem stavět. „Lidé bojovali společně, šířily se informace a spousta kolegů se politizovala. Takže když se začalo propouštět, lidi si už řekli – zůstaneme a počkáme si, než nám vyplatí, co nám dluží. Některým kolegům bylo padesát, pracovali tu dvacet, třicet let – kam by měli jít? Nezbylo nic jinýho než zůstat. A to, že člověk zůstal, znamenalo být tu 24 hodin denně, a to zas znamenalo mluvit a mluvit, a tak se začaly rodit nápady...“ Procházíme se kolem výrobních linek a dlouhovlasý Tachi ve vestičce s logem fabriky vysvětluje proces výroby dlaždic a taky, jak fabrika funguje: Všichni berou stejný základní plat a někteří dostávají menší příplatek, který ovšem nezávisí na odpovědnosti nebo kvalifikaci, ale například na náročnosti práce nebo za práci o svátcích, v noci či podle odpracovaných let. „Tady bere předseda továrny míň než dělník, který pracuje u pecí,“ usmívá se náš průvodce a rozpovídává se o místním systému dělby práce, kterým je rotace na pracovních místech, která tu má nahrazovat úzkou specializaci panující v běžných podnicích.

Obměnou na pracovních místech se oslabuje monotónnost práce, každý zevrubně pozná celý pracovní proces a bourá se hierarchie řídícího a řízeného. V továrně na dlaždičky to zní dobře, dokážete si ale představit třeba rotaci v nemocnici mezi doktorkou a vrátným? Asi těžko. Rotace je omezená náročností a druhy práce. V Zanonu se už léta rotuje po dvou letech, takže většinou dva roky práce na administrativním postu střídají dva roky u strojů.

Rotace také podle Tachiho slouží jako obrana proti korupci. „Nebylo by moc zdravé mít jednoho kolegu deset let na stejné pozici v přímém vztahu s dvěma, třemi distributory – trh neustále všechno korumpuje.“ Trochu jinak to vidí vysloužilý zanonský účetní José, který nám celé odpoledne detailně líčí, jak si Zanon stojí v číslech: „Školení na administrativní post zabere víc než dva roky, takže když si člověk akorát začne osvojovat práci a zvládá ji, už musí rotovat... nejsem proti rotaci, ale u některých funkcí je moc komplikovaná.“ Asamblea ostatně někdy dvouletý obměňovací proces zkracuje nebo prodlužuje, a to zvláště u specializovaných pozic.

 

Zakořeněná solidarita

Smyslem obsazení továren bylo udržet pracovní místa. To samozřejmě není moc tržní přístup. Místo zaměření na zisk se v samosprávných podnicích klade důraz na kultivaci práce – navyšováním pracovních míst, zmírňováním odcizenosti práce či zvyšováním platů.

Nové pracovníky hledal pracovní kolektiv Zanonu vedle rodinných příslušníků především v sociálních hnutích, která při okupaci pomáhala – hlavně v Hnutí nezaměstnaných. „Chtěli jsme pracovat, a ne zůstat na ulici a žádat podporu. Proto se třeba taky připojily organizace jako Hnutí nezaměstnaných. Potřebovaly práci a tohle byla fabrika s potenciálem zaměstnat 700 lidí a bylo tu 200 kolegů, kteří usilovali o udržení provozu... Každopádně kdyby nepomohla komunita okolo Zanonu, tak bychom nebyli, kde jsme dnes. Pokaždé, když se fabriku pokoušeli vyklidit, přišly tisíce lidí odevšad, aktivisti i obyčejní lidé...“ vzpomíná Tachi. Kvůli odchodu velké části administrativy při krizi pomáhala s účetnictvím dnes vlivná neziskovka Madres Plaza de Mayo, lidé z univerzit radili ohledně organizace práce a pomáhali třeba i s designem dlaždic, blízká komunita indiánů Mapuche zase dodávala jíl. A Zanon se začal věnovat místní komunitě, třeba podporou nemocnic a škol. „Naše logika není vydělávat prachy... existujou cíle, který maj mnohem důležitější přesah,“ uzavírá Tachi s dalším pracovníkem Zippem, když už sedíme na odpoledním maté v knihovně zřízené v Zanonu.

Solidární vztahy s komunitou nemají mnoho společného se společenskou odpovědností firem, u níž sociální aktivity představují doplněk tržní strategie. Samosprávná továrna nebere solidaritu tržně, spíše politicky – dokazuje svou prospěšnost celku a vyjadřuje podporu podobným iniciativám. Některé samosprávné podniky ve svých prostorách otevřely oblíbená kulturní centra, komunitní školy pro lidi ze sousedství, technické školy, knihovny atd.

 

Nejisté vyhlídky

„Zvou si nás po celém světě, abychom promluvili o tom, jak jsme fabriku získali, jak jsme se organizovali, jak se k nám připojila komunita,“ říká s jistou únavou Tachi. „Boj Zanonu se v médiích neustále ukazuje skrze stejné tváře reprezentantů, ale za těmito tvářemi jsou lidi, kteří pracují horko těžko na víc než 10 let starých strojích, které se v posledních letech vůbec neudržovaly. Teď je třeba zaměřit se na strukturu produkce… protože jestli tohle spadne, na co ti je nějaký politický boj?“ Právě nedostatek zdrojů je společným jmenovatelem problémů snad všech samosprávných fabrik. Přebírání podniků začínalo ve stavu, kdy už většina strojů byla značně opotřebována, a když si k tomu ještě připočteme, že kvůli nejisté právní situaci mají fabriky velmi omezený přístup k bankovním půjčkám, je logické, že svým výkonem zpravidla zaostávají za kapitalistickými podniky.

Fabriky si tak prodělávají vývoj od počáteční živelné sebeorganizace zdola a permanentního schůzování ke stabilizaci, kdy je nutné naučit se efektivně vyrábět a uspět na trhu. Současná krize představuje pro zaběhnuté podniky ohrožení, na druhou stranu přibývají nové podniky a hnutí by tak mohlo sílit. „Krize ovlivňuje keramickou výrobu... Ostatní keramičky v Argentině přestávají prodávat do zahraničí a stávají se přímou konkurencí Zanonu. Zanon pak míň vyrábí, což zvyšuje náklady, čímž se zase snižuje prodej,“ vysvětluje Juan aktuální problémy. Ale s optimismem dodává: „Ptáte se mě, jestli je možné takovéto projekty udržet? Zanon ukazuje, že to jde.“

 

Autorka je studentka.

 


autor / Tereza Virtová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv