NP č.400 > Kultura | FilmČeský Polski filmDominika Prejdová

Právě skončil 47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Přehlídka pyšnící se prestižní kategorií A se staví po bok festivalů v Cannes, Berlíně a Benátkách. Zůstává ale otázkou, jestli toto zařazení není spíše zlatou pastí.

 

Zmiňované festivaly totiž přirozeně přebírají ty nejlepší f ilmy roku a Vary tak pro svou soutěž musí sahat po mezinárodních premiérách, které na trhu zbydou, což není zrovna výhodná pozice. Jak přiznává i umělecký ředitel festivalu Karel Och, při vybírání filmů často naráží na to, že jakmile festival projeví o daný snímek zájem, producenti to berou jako znak kvality filmu a začnou přemýšlet, jestli by nebylo pro film strategičtější snažit se ho umístit na větší festival a nakonec od uvedení couvnou. Dramaturgie se tak každý rok potýká s nízkou úrovní f ilmů v hlavní soutěži, zatímco větší pozornost na sebe bere vedlejší sekce debutů a druhých filmů ze střední a východní Evropy. Ta má větší smysl pro filmové návštěvníky festivalu, kteří sem přijíždějí objevovat filmy pro své teritorium. Větší důraz na sekci, jež by se mohla stát i jedinou hlavní soutěží, by možná pomohl rozhýbat i industry část festivalu, o což vedení poslední léta usiluje.

 

Vítězství ve středním pásmu

Letos byl v soutěži uveden jediný český snímek, dlouho očekávaný Polski film Marka Najbrta, jenž si nakonec odvezl Zvláštní uznání pro všechny hlavní mužské herecké představitele. Na tuzemské poměry jde o výjimečný počin, zejména díky kombinaci experimentu a mainstreamu. V českém prostředí se točí experimentální filmy na okraji a k širšímu publiku se dostávají minimálně (podařilo se to například minulý rok Petrovi Markovi se snímkem Nic proti ničemu). Najbrt, opřen o zázemí zavedené produkční společnosti Negativ, která filmu zajistí v Čechách úspěšný start (díky spolupráci s distribucí Aerofilms), natočil film s hvězdami českého filmu – Liškou, Matonohou, Poláškem a Danielem – který si zároveň dokáže pohrávat s vlastní formou, významem i se samotnými hereckými představiteli.

Vychází z ústředního nápadu, kdy se čtveřice bývalých hereckých spolužáků rozhodne natočit film. Rozbíhá se množství situací, kdy není jasné, kdo zrovna hraje nebo je sám sebou, nebo si hraje na to, že hraje sám sebe, ale vlastně to nakonec přestává být důležité. Hranice jsou smyty a jejich nabourávání a tím znejisťování diváka je jednou ze zábavných rovin. Polski film ukazuje, že zajímavější, než jaký Liška opravdu je, je to, kým vším může být. Film využívá řadu postupů – linii natáčení filmu, který je spíše fikcí, protože o jeho skutečné zamýšlené podobě se nic nedovíme. Motiv filmu o filmu, kdy se přímo do kamery zpovídají všichni účastníci natáčení a sdělují rádobydůvěrné názory na ostatní členy štábu. Herci se dostávají do různých mystifikačních rovin, kde si řeší skutečné či domnělé frustrace, fobie a hlavně si neustále dělají legraci sami ze sebe. To snímku dodává nejen zajímavou tekutou, neustále na změnu připravenou strukturu, ale také otevřený, dynamický prostor pro improvizaci.

Nejsilnější je pravděpodobně střední část, kdy se po úvodním představení figur a postupů děj přemísťuje do Polska, kde má dojít k natáčení. Tehdy film nejvíc těží ze svého nápadu, v závěru pak trochu stagnuje v tématech a trochu se zasekne. Střední polská část nejvíc opodstatňuje formu filmu. Humorné scény se stávají i akčním hybatelem děje, který tu rovněž nabírá největšího přesahu. Zde je zasazená i širší a přesná výpověď o mezinárodních stereotypech – co si Poláci představují a očekávají od Čechů a jak silně tyto stereotypy fungují. Bylo by ale přehnané od filmu očekávat něco více, kritiku české národní povahy, čecháčkovství nebo něco podobného. Polski film funguje dostředivě do sebe – a dobře pro něj – jako osobitá a zábavná, ironická reflexe herectví a procesu tvorby vůbec.

 


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv