Peneři strýčka Homeboye (PSH) právě jedou šňůru s Monkey Business. Je pro tvoji partu velká novinka mít za zády živou kapelu? Jaké to je?
Ještě než jsem do kapely přišel, byli Peneři živá kapela, takže jde spíš o takové uzavření kruhu. Teď jsme hráli v Jablonci, a přestože šlo o první koncert, všichni jsme se utrhli – bylo to fantastický. S mankáčema jde pochopitelně o dočasnou záležitost, ale všechny nás to baví. Pro ně je fajn, že zažijou něco novýho a navíc je to česky, což je taky dobře, protože kolem toho dlouho brouzdali. A pro nás je to skvělá zkušenost, určitě jeden ze skvělejch momentů kariéry. Pořád jsme zvažovali dát dohromady živou kapelu a Monkey Business to hraje perfektně – dávají tomu jinou dimenzi. Zároveň bych ale nerad zatracoval ten starý způsob, jak jsme to dělali a jak se to dělá v hip hopu, protože i to má svoje kouzlo. Je to minimalistický a svým způsobem strašně drzý, jít na stage jenom s DJem. Pořád se mi to líbí a nehodlám na to plivat.
Chytře primitivní
Předpokládejme, že čtenář vůbec nezná tvou kapelu, PSH. Jak bys vás představil?
Celý to vzniklo kolem Oriona. Když jsem v polovině 90. let začínal vnímat hip hop, on byl ten první a nejviditelnější – pak tu byla ještě Coltcha a WWW. Chodili jsme spolu dělat graffiti a on měl potřebu mít někoho k sobě. Mě to v té době začalo zajímat, sám od sebe jsem začal něco psát, takže mi tak nějak logicky podal lano. Až mnohem později se přidal Trafik – to bylo tak v roce 2004/5. A pokud mám ty lidi definovat: Orion je základ celé té věci tady. Má na muziku a rap názory, které si drží, on je esence toho, jak to tady začínalo a rostlo – všechno se točilo kolem něj. Já jsem člověk, kterej do toho přibyl, když udělal rozhodnutí, že nechce být ve vleku něčeho a musí vzít věci do svých rukou, aby se mohl cítit dobře. Takže jsem čím dál víc pracoval a propadal se hloub a hloub do rapu a muziky – až se z okrajové věci stala skoro hlavní náplň mého života. A DJ Mike Trafik – to je hroznej dříč. On se jednoho dne rozhodl, že tomu obětuje všechno, a od té doby to tak je. V podstatě nedělá nic jiného než beaty a věci kolem. Řekl bych, že on a Wich tady pracujou nejvíc. Každý má samozřejmě nějaké názory, co se mu líbí a jaká hiphopová produkce mu vyhovuje, ale z hlediska oddanosti jsou oba naprostý šílenci.
A kde je kapela po všech těch letech?
Mám pocit, že to kupodivu pořád ještě zraje a vyvíjí se někam, kde mě to zajímá. Ale říct, kde se nachází? To nevím. Možná na konci kariéry, nevím, tak to cítím... PSH tipuju tak na jednu desku, jestli vůbec. Ale pořád tomu dávám nějakou budoucnost, desku bychom natočili rádi.
Byť s nadsázkou, o konci jste mluvili už před nějakým rokem a půl na albu s příslovečným názvem Epilog...
Tam to byl v podstatě humor. My jsme cítili, že lidi tak trochu čekaj, že bychom toho mohli nechat. A tak jsme tomu šli naproti a dělali si z toho srandu. Ale v průběhu té srandy nám postupně došlo, že by to klidně mohlo být reálný.
Jak se taková věc pozná?
To si řekne samo. My jsme vždycky měli zásadu nelámat nic přes koleno, a kdybychom cítili, že si nějak nerozumíme nebo ta věc je za zenitem a nedává nám energii, tak bychom to netlačili. Protože ačkoli nás lidi mohou podezírat, že tam má podstatnej význam finanční aspekt, tak to tak vlastně nikdy nebylo. Pro nás bylo hlavní, aby nás to bavilo. A těch peněz taky není tolik, abychom to museli dělat za každou cenu. Teď přichází období, kdy všichni budeme dělat sólový projekty. Takže bude na každém z nás, aby táhnul sám sebe. Uvidí se, jak je toho kdo schopen. Ale v kapele se všechno skládá z těch elementů dohromady, a kdyby jeden nějak zvlášť vypadával, už by to nešlo dělat dál. A to je třeba ten moment, kdy bych si řekl, že už to nemá smysl.
Svoji sólovku jsi ohlásil už na jaro. Je to reálný?
Naprosto nereálný. Desku jsem ohlašoval, když jsem ještě netušil, kolik energie mi vezme kniha o subkulturách Kmeny. Takže jaro nezvládám, ale po prázdninách by to mělo být. Sólovka má svoje stinný a světlý stránky. Na jednu stranu je skvělý, že člověk na ní se nezodpovídá vůbec nikomu, na druhou stranu tomu pak může něco chybět. Esence lidí tvoří dohromady něco zajímavýho, přestože je to kompromis... V každém případě je to věc, která je pro mě stěžejní a moc se na ní těšim. Určitě to pro mě bude krok dál, kam bych se chtěl vyvíjet.
Na své první sólové desce Gorila vs. Architekt jsi pracoval s dvěma hlavními principy nebo postavami. Chystáš v tomhle směru něco dalšího?
Gorila vs. Architekt, to byl střet konstruktivního myšlení a takové animální chuti něco dělat, animální energie. Myslím si, že není třeba uhýbat někam do zbytečně nových směrů za každou cenu. To, co mě pořád zajímá, je chytrý primitivismus, protože mám pocit, že právě to dělá rap zajímavým. Jeden extrém je příliš intektuální rap, ale když je to zase naprosto přihlouplý, tak to ztrácí kouzlo. Takže pro mě je pořád nejmagičtější kombinace, když je to chytrý a primitivní zároveň.
Máš v tomhle směru nějaké vzory?
Jasně, Magor Jirous, Henry Rollins nebo třeba Busta Rhymes.
Krize je stav mysli
Když se vrátím o kousek zpátky, říkal jsi, že teď přichází doba, kdy bude každý muset táhnout sám sebe. To může být pro někoho jednodušší, pro někoho míň...
To jo, no... Pro mě je to relativně jednoduchý – nemám problém táhnout sám sebe. Většinou když se nastartuju, tak jedu a naopak ta práce mě osvobozuje od nějakých depresí, pochybností a nevím čeho všeho. Jsem rozhodně víc šťastnej, když hodně pracuju, než když pracuju málo. To mi většinou jde ta psychika někam, kam bych nechtěl.
Hodně se teď mluví třeba o krizi. Vnímáš nějakou?
Sám moc ne, jen skrz to, že mi o ní pořád někdo něco říká. Takové to neustálé nadávání a pocit, že jsme v nějaký tragédii, tak to nemám. Já vůbec žiju v takový utopii. Přestože nemám pocit, že bych nevěděl, kde je realita, tak jsem si postupem času vytvořil takovou bublinu, o který vím, že je bublina, takže ji neberu tak vážně, ale zároveň jsem obrněnej proti vyfrustrovanejm krizím, neštěstím a pocitům, že lidi tady žijou nešťastně. Filmy, muzika, knížky, lidi, který mám rád, tvorba obecně, to je moje utopie, ve který žiju naplno a vnější svět na mě, když nechci, nedoléhá. Samozřejmě slyším, že partneři z nějakých důvodů přestávají dávat peníze a lidi chodit na koncerty nebo kupovat desky. To se mě může i dotknout. Ale emočně se necítím v žádný kr izi ani nemám pocit, že by v zásadní krizi byla celá společnost. V Bangladéši, tam jsou v krizi. Tady se to spíš lidem snaží vsugerovat nebo si to sugerují navzájem. Hodně si to uvědomuju od doby, co jezdím za kamarády do Německa, to už je tak patnáct let. Kdykoli jsem tam přijel, snažili se mi vnutit, že jsou v krizi. Přitom pro mě to byl před těmi patnácti lety ekonomický ráj, kde oni měli všechno, co my ne. Čili jsem si o to víc uvědomil, jak moc je krize stavem mysli. A buď to člověk přijme, anebo ne. Tak já to tak nějak nepřijímám. Až nebudu mít co žrát, tak si začnu připadat, že jsem v krizi. Ale do tý doby jsem vděčnej, co všechno máme a jak skvěle se tady vlastně dá fungovat.
Poměrně dost lidí, kteří se jinak stavějí k rapu chladně, oslovil před časem Bonus – vlastně raper „odjinud“. Na albu Konec civilizace se opřel do společenského řádu s plnou vervou. Sleduješ tuhle věc?
Znám tak dvě tři věci, desku jsem neslyšel, takže fundovanej názor ode mě čekat nemůžeš. Ale uvědomuju si, z jaké Bonus pochází scény. Jeho postoje jsou vzhledem k tomu logický. Vlastně si nemyslím, že by se jednalo o jeho naprosto svébytnej postoj – spíš to vyplývá z pozice na kulturní scéně, kdy reprezentuješ i názory lidí okolo sebe, jseš vlastně mluvčí sociální a názorový skupiny, z který pocházíš. Logicky je tam ten pesimismus proti kapitalismu a pocit, že něco dopadlo blbě. Všemu rozumím, ale na druhou stranu si myslím, že se ty věci možná zbytečně extremizujou. Protože samozřejmě to není úplně dokonalý, systém je tady v hrozivým stavu, co se týká apatie lidí, korupce, zneužívání moci a tak dál. Ale na druhou stranu si myslím, že míra svobody je obrovská a kdo chce, tak může. Zrovna ta parta lidí co se motá kolem jakýhokoli aktivismu, kultury, ale i naše parta, parta výtvarníků nebo lidí kolem divadla a graffiti, které potkávám, tak my si podle mě žijeme úplně fantasticky. Všichni si děláme i říkáme, co chceme. Já fakt zastávám názor, že nežijeme v ideální době, ale žijeme zároveň ve velmi šťastný a spokojený době. Taky jsem si prožil období, kdy jsem společnost radikálně odmítal a měl pocit, že jsme na pokraji pekla. Čím víc ale stárnu, tím víc mi dochází, že naopak vždycky bylo hůř. A že taky může bejt hůř. Takže si svým způsobem snažím vážit toho, co máme, aniž bych přitom slepě zavíral oči před tím, co to s sebou nese za problémy.
Zmínil si bublinu jako takový prostor osobní svobody. Když ale slyším bublina, vybaví se mi taky nějaká hranice nebo omezení – třeba i vnímání. Takže taková moralita: nemáš chuť bublinu taky nějak překračovat nebo prorážet?
No nevím. Já už jsem přeloadovanej opravdu vším, takže už nechci nikam nic prorážet. Na tom, co dělám, co mě zajímá i s jak širokým spektrem lidí komunikuju, už jakoby není co měnit. Naopak si myslím, že v budoucnu se to bude spíš uzavírat, protože spektrum věcí v bublině je energeticky hodně náročný. A jak říkáš prorážet, tak já si představím prorážet do nějakých nečekaných směrů nebo dělat věci, které člověk do té doby nedělal.
Já myslel spíš říkat věci, které se nečekaj...
Jasný, to je otázka, co to může bejt.
Teď to asi zavedu o kus jinam, ale vybavil se mi váš track Yes No Ok o užívání kokainu na scéně...
Vlastně to říkáš dobře, tam byla ta myšlenka takhle založená. Koks je ve scéně nebo mezi lidma hodně rozšířená věc, ale přitom se o tom drží huba a dělá se, že to není. Tehdy jsme si řekli, že děláme rap, tak bychom mohli mluvit o tom, co se kolem nás děje, nebo co se s náma děje, nebo co se děje s náma všema. Tak se o tom napsala věc.
Mimochodem skvělej track a pokud se dá věřit, tak i zajímavá sociální sonda.
Já ho miluju, teď ho s Monkey Business hrajeme live a je to hrozně pěknej moment koncertu. A jestli se dá věřit – jo, jsou tam zapsaný věci odpozorovaný v rámci nočního života, kterej máme velmi dobře prožitej. Protože dělat rap je možná ještě něco jinýho než dělat jazz nebo rock. Nevím z jakého důvodu, ale stalo se, že rapový koncerty začínají o půlnoci nebo v jednu a dojezdy jsou čím dál později. Člověk toho hodně vidí a musí se s tím vyrovnat. Což já jsem dělal asi vždycky a neviděl to jen jako prvoplánovou kritiku, nebo naopak hold nějaký kalbě. Snažil jsem se psát texty trošku jinak a vidět zajímavý magický aspekty, který v tom jsou. Protože lidi tam jsou nějakým způsobem posunutý alkoholem, hulením nebo drogama, určitě zažívaj nějaký jiný stavy a vůbec se tam odehrávaj jiný věci, který ještě v rámci toho umělýho a vlastně uměle nasvícenýho prostředí, ve tmě, kam denní světlo nevidí, vytvářejí zajímavý kompozice a kombinace. A o tom jsem se snažil psát texty, třeba Děti prázdnoty. Ty jsou vyloženě o tom živočišném i výtvarném aspektu věci.
Věc se rozrostla
Šéfuješ labelu BiggBoss, od roku 2006 toho máte na kontě úctyhodně dost. Jaká je situace dnes?
Kupodivu jsme to všechno nějak přežili a jedeme dál. Protože vem si, že obchodujeme s věcma, který se moc neprodávaj. Nosiče už nikoho nezajímaj, takže je těžký to uživit. Prakticky neustále to dotujeme, energií i penězi. Já žiju v podstatě v hluboký alternativě, a přestože to navenek může všechno působit jinak, tak filosofie značky je vlastně veskrze alternativní. Takže takhle vypadá label. Na druhou stranu fungujeme, žijeme, neumřeli jsme, a to je docela zázrak. Letos máme v plánu zase nějaké knižní tituly, zase nějaké desky, plus samořejmě mejdany, videoklipy a tak dál.
Co tě jako vydavatele napadne, když se podíváš na Slovensko?
Tam se podařilo udělat z rapu hlavní proud, což si ale nejsem jistej, jestli je správně nebo ne – ono to s sebou nese i negativa. Kolem sebe jsem si všiml rapových muzikantů, kteří mají tendenci říkat, že je tam líp. Ale já bych tam nechtěl vydávat desku ani za nic. Mně se líbí, jak je to postavený tady. Tady se cejtim dobře, líbí se mi, jaký tady máme publikum, který je ochotný ještě to vnímat a který už ne. Jsem rád, že nás neposlouchá každej taxikář nebo typ z posilovny, což tak na Slovensku opravdu je.
Nezávidíš Rytmusovi?
To je naprosto absurdní otázka. Nikdy jsem si nepřál stát se Michalem Davidem. Závidět v čemkoli těmhle lidem, k tomu mám daleko. Každý je strůjcem svého štěstí. Já dostal tu věc pod vlastní kontrolu a mám pocit, že jsem si ji v rámci možností schopen regulovat. Samozřejmě kontrola je velmi imaginární, ale nikdo mi do toho nikdy nemluvil, věci vydávám sám, určuju, do jakých médií půjdou, ovlivňuju klipy, koncerty, turné, plakáty, vizuály... Větší kontrolu těžko získat. Jsem tak spokojenej a neměnil bych.
Máš představu, kam se bude ubírat vývoj v Česku?
Mám pocit, že to nejhorší máme za sebou. Scéna se rozkošatila do nějakých tvarů a každý teď má na výběr. Za sebou to má taky dětský bolesti, jako když byly na některé kapely kladeny nároky všech typů posluchačů. To pak měl posluchač WWW potřebu komentovat desku Supercrooo nebo naopak, i když jde o dvě úplně rozdílné věci. Růst asi není moc kam, to nejlepší období z hlediska počtu lidí už je možná za námi. Ale teď si myslím, že si každý v rámci scény najde to svý místo, kde mu bude dobře, to platí i pro posluchače. Ta věc se rozrostla. A tak si teď snad konečně všichni budou plnit svoje sny.
____________________
Vladimír Brož alias Vladimír 518 (1978) je pražský raper, osobnost graffiti scény, výtvarník a komiksový kreslíř, zároveň spoluzakladatel vydavatelství Bigg Boss. Se skupinou PSH vydal desky Repertoár (Terorist?, 2001), Rap´n´roll (Terorist?, 2006) a Epilog (Bigg Boss, 2010), hostoval na deskách mnoha dalších interpretů. V roce 2008 vydal na vlastním labelu sólový debut pod názvem Gorila vs. Architekt, jeho pokračování chystá na letošní rok. Je autorem výtvarné knihy 2666 / Praha Odyssey (Bigg Boss, 2006), kolážující fotografie Prahy s obrazy graffiti, a spoluautorem knižního projektu Kmeny (Bigg Boss & Yinachi, 2011), který mapuje jednotlivé subkultury na území Česka. Je zadaný a chová foxteriéra jménem Elvis.
