NP č.394 > Téma číslaZdravotnické střípkyRedakce

resized/img/clanky/801x268c-b4e4-1021-header.jpg

Zdraví znamená tvrdou dřinu. Lékařů, zdravotních sester, ale také samotných pacientů a jejich blízkých. Ve zdravotnictví se potkává a někdy na sebe tvrdě naráží několik světů. Jakou si z něj odnášejí zkušenost?

 

Co znamená noční směna

Málokdo ví, že noční směna lékařů v nemocnici neznamená jen práci přes noc. Obnáší nepřetržitou šichtu o délce 24–32 hodin. Po odpracování běžné pracovní doby do 15.30 se přebírá směna od kolegů z ostatních oddělení. V tuto dobu dochází k omezení personálu, a tak řešíme pouze akutní stavy a započatou léčbu. Jeden člověk má na starosti víc oddělení, někdy i akutní ambulanci. Samotná noční práce probíhá v čase 22.00–6.00. Další den do 7.30 předám oddělení těm, kteří nastupují na denní provoz. A tady by to (podle Zákoníku práce) mělo skončit. Je odpracováno dvacet čtyři hodin, tedy povolené maximum. Často se ale lékař místo odchodu domů vrací na své oddělení, kde pracuje do konce další pracovní doby, tedy do 15.30.

Stav, v jakém se po takovém zápřahu nacházím, záleží na štěstí. Když je „klid“, na ambulanci se dostaví minimum pacientů, a není třeba akutní zásah, můžu si odpočinout, lehnout a spát. Pokud štěstí nemám, na lékařský pokoj se podívám až druhý den odpoledne. Fyzicky to zvládnutelné je, za předpokladu, že piju hodně vody, tu a tam něco sezobnu, a druhý den večer jdu spát nejpozději do 21.00.

Horší a nebezpečnější je mentální únava. Zpomaluje se mi myšlení a reakce, dobře se nesoustředím, nejsem schopna se rychle a jednoduše rozhodnout. Špatně zvládám řešit víc úkolů najednou. Dalším problémem je zmenšení trpělivosti a ochladnutí laskavosti. A to nemluvě o dopadu na rodinný život. Unavený zdravotník není právě dobrým partnerem.

Pro většinu lékařů v nemocnicích je určitý počet přesčasových hodin povinnost zakotvená ve smlouvě. Zaplacení přesčasů, zejména v případě více jak čtyřiadvacetihodinové práce, však nebývá pravidlem. Proplacena je jen určitá část a zbytek je převeden do náhradního volna. Vzhledem k omezenému počtu lékařů je stále obtížnější si ho vybrat, protože, jak slýcháme, „někdo pracovat musí“.

Zdravotní sestry slouží dvanáctihodinové směny. Po tomhle vyprávění by se řeklo: „Ty se mají“. Na rozdíl od lékařů ale v noci nesmějí spát. Navíc jich podle mé zkušenosti hodně a často slouží více směn za sebou, než je povoleno.

Kateřina (37 let), lékařka interního oddělení pražské nemocnice

 

 

V nouzovém režimu

Do praxe jako lékařka na dětské psychiatrii jsem nastoupila před rokem a půl. V jednom se má očekávání nenaplnila. Jako běžná studentka medicíny jsem se totiž smířila s málo praktickým šestiletým studiem, jen když jsem se mohla těšit, že se po jeho ukončení konečně začne něco dít. Z jistého hlediska si nemůžu stěžovat – v praxi se opravdu teprve dozvídám a učím to, co chci dělat. Zatímco se ale mám jako absolventka zapojit do dalšího systému vzdělávání, frustrace svým způsobem pokračuje: dosud čekám jen na samotné podmínky, za nichž se budu moci stát akreditovanou lékařkou ve svém oboru.

Místo abych se na deset let uvázala na klinice v hlavním městě, zvolila jsem práci na venkově. Během posledního roku a půl mám možnost sledovat, jak systém funguje v zásadě v nouzovém režimu. Stejně jako v dalších oblastech veřejné sféry, také ze zdravotnictví mizí peníze, a to aniž by docházelo k náhradní podpoře jiných typů péče. Z mé zkušenosti z práce s dětmi z celé republiky české zdravotnictví ještě nedošlo v modernizaci tak daleko, aby člověka s duševními problémy podpořilo a nabídlo mu komplexnější a kvalitní péči bez nutné izolace na lůžku někde na okraji. Jako lékařka denně vedu dialog se svým svědomím. Na jednu stranu jsem přesvědčená, že spousta dětských pacientů by v nemocnici vůbec nemusela být, nebo by se jejich pobyt mohl zkrátit. Protože zde ale například systém komunitní péče zásadně chybí, nebo je deficitní, jsem nucena motivovat děti k setrvání v léčebně.

Ráda bych vyzdvihla moment praxe ve vztahu k pacientům. Na mé práci je specifické, že komunikuji jak s rodiči, tak s dětmi. Protože jsem zatím sama bezdětná, čekala jsem, že mi to některý z rodičů při první příležitosti omlátí o hlavu. Ale nikdy se tak nestalo. Zároveň, protože jsem sama ještě dítě, musím se bránit sklonu stavět se spiklenecky na jejich stranu a vzhledem k rodičům trochu zlehčovat. V každém případě, práce s dětmi, které jsou mnohem hravější a otevřenější než dospělí, pro mě znamená každodenní zajímavou zkušenost.

Zuzana (28 let), možná jednou dětský psychiatr

 

 

Tohle si nikdo nezaslouží

Když jsme vezli babičku do nemocnice s podezřením na selhávající ledviny, bylo jí osmdesát sedm. Neměla moc dobrou prognózu, ale doufali jsme, že chuť do života a babiččina nezdolnost budou hrát v její prospěch.

První zprávy byly překvapivě dobré. Ledviny se vzpamatovaly a půjde-li vše dál dobře, do tří dnů máme babičku zpátky doma. Jenže ačkoli se babiččino zdraví lepšilo, psychika se začala zhoršovat. Během dvou dnů přestala chodit, pak jíst a pít a nakonec i mluvit. Takový vývoj má jistě různá odborná vysvětlení (jedna z lékařek je shrnula do věty „co jste v tomhle věku čekali“). Nemohla jsem ale nevidět, jak moc babičce ubližuje, jak s ní zacházejí.

Zpočátku jsme se s mámou snažily neurvalost a nedbalost zdravotníků korigovat vlastní péčí (nechtěly jsme, aby si pak někdo vybíjel zlost na babičce). Babičku jsme samy krmily, dávaly jí pít, mluvily na ni... To ale nešlo moc dlouho. Babičce se objevily na zádech proleženiny a bylo třeba ji polohovat. Jenže se zdálo, že se o to snažíme jen my. Ptaly jsme se po dekubitní matraci, při proleženinách nedocenitelné – nebyla k dispozici. Stejný den jsem se náhodou dozvěděla, že babičce jedna z lékařek předepsala silná antipsychotika. Opatrně jsem se zeptala proč. „To chcete, aby vám tu babička běhala po oddělení? Abysme ji museli kurtovat k posteli? Aby křičela na celé kolo? Tak když o to tak stojíte, já jí ty léky vysadím,“ šokovala mě mladá doktorka manipulativní odpovědí, naprosto absurdní v situaci, kdy se babička sama ani neotočila, nenapila a už třetí den vůbec nemluvila.

Vracím se na pokoj. Babiččina sousedka pláče – sestry jí zapomněly odnést mísu a ji už hrozně brní nohy. Když najdu sestru, odsekne, že nelítá. Trvá dalších deset minut, než dojde paní z ponižující situace vysvobodit. To jsou poslední kapky – s mámou volíme razantnější přístup. Překvapivě přinesl dekubitní matraci. Kdyby na ní, když jsem přišla do pokoje, neležela babička úplně odhalená, zatímco nad ní přátelsky rozmlouvali se sestrou dva ošetřovatelé, kteří evidentně neměli nic na práci, možná bych zajásala. Takhle mě zamrazilo. Babička sice už skoro nemluvila a těžce dýchala, ale vnímala. Tiskla nám ruku, bylo vidět, jak se i přes bolesti snaží pít a jíst. Totální frustraci završil rozhovor s doktorem, ke kterému nově vezou babičku na dialýzu – diví se, že ji nechávají tak dehydratovanou. Píše to s vykřičníkem do zprávy a my jsme rozhodnutí dostat babičku jinam.

Volám primáři z jiné nemocnice – je milý, ale pomoct nemůže. Radí obvolat známé – u nás ale žádného doktora v široké rodině neznáme. Zkouším nemocnici v našem obvodě a narazím na lidskou doktorku. Nakonec se daří – babičku mohou zítra převézt. Když ji vyndávají ze sanity, leknu se. Nohy i ruce má dvakrát tak silné než normálně. Je opuchlá z toho, že ji extrémně převodnili, dozvím se později od sester. Vzpomenu si na doporučení doktora z dialýzy a je mi do breku. Jsou takoví ignoranti, nebo to snad udělali schválně?

I v nové nemocnici mají zdravotníci hodně práce, ale rozdíl je nepopsatelný. Neplatí žádné návštěvní hodiny a můžeme zůstat celý den. Dekubitní matrace je samozřejmost. Především je ale vidět respekt k člověku. A rozdíl cítí i babička. Během dvou dnů pookřeje, tu a tam řekne pár vět. Snaží se sestrami spolupracovat. Ledviny ale znovu selhávají a konec je otázkou několika málo dnů. Po týdnu skutečně babička umírá...

Nevím, jak se na tom podepsala péče v první nemocnici. Vím ale, že žádný člověk, i kdyby třeba nevnímal vůbec nic, si nezaslouží tak nedůstojné a ponižující zacházení. Je mi líto, že jsem nemohla udělat víc – promiň babi!

Ola (30 let)

 

 

 

Infarkt jenom jako

Když nám v práci řekli, že máme ze zákona povinnou zdravotní prohlídku, nadšená jsem nebyla. Informace o mém zdraví tam léta nikdo nepotřeboval, tak proč se teď musím nechat vyšetřit od doktora, kterého jsem si nevybrala? Svou práci mám ale ráda, takže spolknu pachuť a vytáčím číslo nestátní kliniky, kam se máme objednat. Otázku, zda si zařízení poskytující nadstandardní péči potřebovalo sponzorským darem – službou – vylepšit firemní profil spolknu také a poslušně si domlouvám termín návštěvy.

O pár dnů později už stojím v luxusně vypadající ordinaci, kde se dle pokynů tu shýbám ke kotníkům (mobilita prý dobrá), tu vystavuji na odiv své křečové žíly (tam to prý bude trochu horší), abych vzápětí ukázala, že mé břicho je „klidné a měkké“. Prohlídka je skutečně zevrubná, bdělé pozornosti neuniknou ani pozůstatky mého ekzému na vnitřní straně chodidel.

I přes celkem milé vystupování lékařky si připadám jako dostihový kůň, který se před připuštěním k dalším závodům musí ukázat v co nejlepším světle. Chýlíme se ke konci, chybí už jen EKG. Už se vidím před ordinací, když MUDr. od svého stolu s výsledky zaševelí, že se uvidíme ještě jednou, protože bude potřeba, aby mě nejprve viděl kardiolog. Divím se a začínám klást otázky. MUDr. několikrát zopakuje, že mě nechce děsit, ale potvrzení o mé schopnosti další práce vydat odmítá. To povzbudí mou zvědavost i fantazii. Nakonec se dozvídám cosi o ischemických změnách až možném prodělaném infarktu. „Cože???“ Za místním kardiologem ovšem zajít nemůžu (to bych musela být jejich pacientem = plátcem nadstandardních služeb) a ani žádanku na potřebné vyšetření mi MUDr. vydat nemůže, budu muset za svou obvodní lékařkou.

Potácím se z ordinace. Záchvat paniky se sice nekoná, ale do skoku mi není. Zvlášť když si vzpomenu na svou chronickou bolest v zádech. Že by to nebyla záda? Dochází mi, že jsem se MUDr. nezeptala, zda jsou výsledky tak vážné, že bych se jim měla přizpůsobit. Opakuji si, že to nebudu přehánět, ale večerní běhání pro jistotu vypouštím. Vyšetření proběhlo v pátek, takže přes víkend mám o čem přemýšlet. V pondělí vyrážím k obvoďačce. Ta zná mě i mou rodinu už mnoho let a na výsledky EKG se moc netváří, žádanku ale vypíše. Nový třicetikorunový poplatek, nové EKG vyšetření a další čekání a nervy. Po dvou hodinách si konečně jdu do ordinace kardiologa pro „verdikt“. Usměvavý doktor se koukne na výsledky obou EKG. Začne se smát a zahlaholí cosi o látce, ze které zkouší sestřičky. „Obrácené svorky,“ dodá ještě lakonicky. Až pak vysvětlí, že výsledek mého EKG odpovídá situaci, kdy vyšetřující přiloží svorky obráceně. Prý školácká chyba. Odcházím se zprávou o tom, že mé srdce je v bezvadném stavu a se smíšenými pocity.

Když si v práci postěžuji, co mě potkalo, všichni mě upřímně politují. Ochotná vedoucí nabízí podání stížnosti. Nakonec to odmítám. Institut povinné prohlídky mě sice štve, ale za to dotyčná MUDr. nemůže. Chybu udělá občas každý a tahle neměla závažné následky (na rozdíl od chyb z kategorie „zanedbání“).

Ema (28 let)

 


autor / Redakce VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Oprava / Redakce > NP č.489 > Novinky z ulice Prodejce Radek Tamók nebyl spokojen s tím, jak vyšel jeho neautoriovaný rozhovor v minulém čísle. Sepsali jsme s společně dlouhé prohlášení všech omylů a nepřesností, které v rozhovoru zazněly, ale protože samotný seznam je příliš dlouhý a život příliš krátký a NP nemá dost stran, publikujeme tímto Radkovi jménem redakce velkou omluvu a celý text omluvy a oprav jeho rozhovoru zveřejňujeme na Facebookových stránkách Nového Prostoru. číst dále Proč přijímat uprchlíky? / Redakce > NP č.462 > Téma čísla Čtyřem osobnostem jsme položili prostou otázku… číst dále Jak to vidí Romové / Redakce > NP č.423 > Téma čísla Mluví se pořád dokola o nich a už mnohem méně s nimi. Zeptali jsme se šesti Romů z měst, kterými nedávno prošly protiromské pochody, na jejich názor a zkušenost s rasismem. číst dále Dobrý psychopat / Redakce > NP č.494 > Téma čísla Když se řekne psychopat, vybavíme si někoho v lepším případě nesnesitelného, v horším případě okolí nebezpečného. Jsou ale vlastnosti, díky kterým lidé s psychopatickými rysy mohou hrát ve společnosti kladnou a zásadní úlohu. Psychopat díky absenci emocí a strachu může činem na hraně totálního rizika posunout lidstvo vpřed. Hledáme dobrého psychopata! číst dále Anketa / Redakce > NP č.444 > Téma čísla Co by vás přimělo k emigraci? Kam byste emigrovali? číst dále Nový prostor: 15 let / Dagmar Kocmánková, Redakce > NP č.448 > Pošli to dál Street-papery po celém světě vznikají, aby upozornily na problém bezdomovství, pomohly lidem bez domova získat příjem a daly jim hlas. Nový Prostor se o to snaží již patnáct let. číst dále Houbová míchanice / Redakce > NP č.422 > Téma čísla Polévka, smaženice, nebo naděje na psychedelický výlet? Nebo jsou vám houby úplně jedno a do lesa ani nechodíte? Pokud jste beznadějně „houbovzdorní“, vězte i tak, že vy se po smrti můžete houbám hodit. číst dále Štěstíčko smrdí / Redakce > NP č.490 > Téma čísla Potkali jsme několik zajímavých lidí, kteří své štěstí hledají veskrze originálním a inspirativním způsobem. Ať už jsme se o hledání štěstí bavili s tibetským mnichem, který díky lásce skončil v ostravské továrně, s psychiatrem lomeno jogínem, anebo s dvojicí cynických komiků, často jsme naráželi znovu a znovu pořád na dost podobné motivy.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv