NP č.394 > FejetonFreud a VelikonoceJan Stern

Redakce Nového Prostoru mne raději nikdy neúkoluje, ono jí úplně stačí, co ze mne vypadne spontánně. Tentokrát mne však poněkud zaskočila opatrným apelem, zda bych se nemohl věnovat Velikonocům. A protože zná mé sklony a aberace, doplnila, že by fejeton mohl býti třebas „rozverně freudovský“.

 

Marně jsem měsíc přemýšlel, co by na Velikonocích mohlo být rozverně freudovského. Zakoupil jsem si Sebrané spisy Sigmunda Freuda, poctivě studoval, komparoval, analyzoval, ale kde nic tu nic. Rozvernou redakci toto sdělení překvapilo. „To nemyslíte vážně. Co pomlázka?! Co vejce?!“ upřesnil svou prosbu nejmenovaný redaktor a vybavil ji dvěma naléhavými kurzívami.

To už jsem byl lehce znervóznělý. Co s tou pomlázkou a vejci jako má být? Co s nimi má nebohý Sigmund společného? Že by pomlázka nějak souvisela s oidipovským komplexem? Ale Oidipus přeci svého otce neumlátil pomlázkou, hezky po starořecku ho zapíchl.

A vejce? No to už jsem úplně mimo. Že by žloutek byl symbolem podvědomí a bílek vědomí? No, dejme tomu. Nechápal jsem sice, co je na tom rozverného, ale zaslal jsem redakci pojednání o žloutku a bílku a pokusil se trochu rozverně naznačit, že by malování na skořápku mohlo snad nějak souviset s volnými asociacemi na pohovce, byť jsem sám dost dobře nechápal jak.

To už ale vzbudilo vyloženě nevoli. Bylo mi naznačeno, že si snad dělám z redakce legraci, že jsem sám zralý na pohovku a že jestli mám nějaké soukromé problémy s pomlázkou, které mi brání velikonoční fejeton řádně hlubinně napsat, dá se to pochopit, leč za bláboly o vytěsnění do žloutku by mi mohl někdo přijet nakopat vejce.

To jsem se ale zase šprajcl já, neboť jednak výhrůžky na mne neplatí a druhak vejce zatraceně podražila a neradil bych nikomu, aby se byť jen zle podíval na plato v mém špajzu. Napsal jsem redakci varovný dopis o svém pudu smrti a chvilku bylo mezi našimi notebooky ticho. Když ale namlouvání s fejetonisty konkurenčních listů skončila na mrtvém bodě poté, co redakce Nového Prostoru odmítla Ludvíku Vaculíkovi dát za každý fejeton nového velikonočního zajíčka a Michalu Vieweghovi maserati, emoce (značně ambivalentní) se uklidnily a páni redaktoři přišli zase s prosíkem.

Dušovali se, že moje vejce nechají na pokoji, prý že ve mně nechtěli vyvolat sebemenší kastrační úzkost (?), ale velikonoční fejeton prý prostě potřebují, neboť už to hoří víc než Freudův doutník, tak ať neblbnu. Primitivní dvojsmysly mi prý vždycky šly (?), tak ať se trochu soustředím a sesumíruju si hezky všechnu tu perverzi, co se ve velikonočních rituálech skrývá, ať si prý vybavím ty zmalované zadečky a ať jim nevykládám, že to nijak nesouvisí se sado-masochismem a možná i s analitou. „Vždyť z toho ten sex přímo tryská!“ psali mi zoufale ti zoufalci.

Ale já jsem asi slepý. Vejce jsou přeci symbolem života a Velikonoce oslavují jaro a vzkříšení. Na zadečky se šlehá jen proto, že to tam nejmíň bolí, a někde se dokonce ani nešlehá, ale polévá vodou, v čemž tedy kategoricky odmítám vidět sublimovanou uretrální erotiku.

Napsal jsem tudíž redakci, že jsem ochoten maximálně považovat kočičky ve váze za svébytné freudovské přeřeknutí skrývající touhu nacpat do vázy kozičky (navíc ta souvislost s pupeny, že, rozumíme si), ale dál už nejsem ochoten jít, neboť jediný sex, který lze na Velikonocích najít, je ten, co by ho rád měl Belmondo se Sophií Marceau ve Veselých Velikonocích, a i ten – jak jsem poťouchle upozornil – se nakonec nekonal, byť proti zobrazeným kočičkám – uznávám – nelze nic namítat.

Redakce věc dále nekomentovala, no, a tak to tady máte. Přeji vám bujaré pučení, veliké noce a během nich krásné, vyložené sny.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Kurz psavého psaní / Jan Stern > NP č.467 > Fejeton – Pane Sterne, vás bychom opravdu rádi měli v našem týmu. Víte, v našich Kurzech tvůrčího psaní se snažíme naučit naše frekventanty odemykat tu pokladnici kreativity v sobě   číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále Šmejdi rumburacký / Jan Stern > NP č.466 > Fejeton Měl jsem babičku. Nebyla nijak výjimečná. Vařila kompoty, drbala a byla sprostá jak dlaždič po třetím rumu. Ale jedna věc na ní byla hodna pozorování: Mluvila na televizi. Tedy, rozumějte, nemluvila na ni, když byla vypnutá, na tyhle nóbl psychické poruchy jsme u nás neměli. Babička mluvila na bednu zapnutou, na postavy na obrazovce. Jako kdyby ji mohly slyšet. Kolikrát jsem se snažil zaostalou generaci upozornit, že to jaksi nemá smysl, ale babička pokaždé nesouhlasila jak po třetím rumu.   číst dále Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále
celý archiv